Hasičárny a setkání v Salvadoru
V Salvadoru jsme se rozloučili s Michalou, která odletěla po měsíci domů, protože ona jela pouze jen na jeden měsíc. Vydali jsme se přes město Libertad do města Zacateloca, přijíždíme při západu sluníčka nádherným sopečným údolím. Je to město, které leží na úpatí sopky, která sem tam občas doutná. Hledáme, kde bychom mohli přespat (většinou fungujeme tak, že když přijíždíme do většího města, hledáme automaticky hasičárnu, nebo fotbalové hřiště, kde by se dalo přespat). Hasiči nás za tu dobu ještě nikdy neodmítli a nestalo se tak ani v Zacateloca.
Chytání ryb v Salvadoru / foto: Marek Jelínek
Už se chystám spát když za náma přijde nejstarší hasič a ptá se odkud jsme. Říkám Republika Cheka. On kejve hlavou, odběhne a po chvilce přichází s vizitkou, a ukazuje na nápis Cyklokočovníci a tam kontakt. Koukáme na to a on do toho ticha, řekne slovo Yesterday :) Aha takže oni tady spali včera? Jasně, zní jasná odpověd. Koukáme jak blázni. Další Čechy jsme v téhle malé zemi uprostřed střední Ameriky v zapadlém a vyprahlém městě opravdu nečekali. Jedou na kolech. Taková škoda, že jsme se minuli.
Setkání / foto: Marek Jelínek
Druhý den jedeme do města Usulután. Přijíždíme zase opět na hasičskou stanici, s kapitánem místního sboru řeším, že bychom tu rádi přespali na jejich zahradě, on odběhne, a příchází statný chlapík a ptá se nás angličtinou odkud jsme, odpovídám že z České Republiky...a najednou nazdaaaaaar!!! Koukáme jak blázni, věřte nebo nevěřte, my je fakt potkali. Jmenují se Jana a Pepa a jedou podobnou trasu jako my. Euforie byla cítit celou hasičárnou a Jana na tuto počest začla dělat lívance na místní kuchyňském vybavení, které nám pro ten večer hasiči s radostí zapůjčili. Proklábosili jsme spolu celou noc.
V hasičárně / foto: Marek Jelínek
Druhý den ráno se loučíme a říkáme si, že se potkáme třeba ještě někde na cestě. Jenže je den do Štědrého dne, a tak Pepa navrhuje, že bychom ho mohli oslavit společně. Po chvilce přemýšlení se společně rozhodujeme, že pojedeme s nimi do města Alegrie. To je horské středisko na úpatí sopky vzdálené 30km od Usulutánu. Je to tedy krpál, ale dáváme to. Hledáme místo, kde by se dalo přespat, a nacházíme jej v centru města v parčíku, kde si rozbalíme stany. Vše probíhá za asistence místních zvědavců, zejména dětí, které nám následně zpestřili noc tím, že nám kolem stanů házeli petardy.
Štědrý den
Na druhý den jsme si domluvili nocleh na misionářské faře s tím, že si tam můžeme i uvařit něco k jídlu. A tak jsme si koupili rybu, kuřecí maso, a všechny věci k tomu, abychom si udělali české Vánoce. Bylo to velmi zvláštní, vidět kolem sebe palmy kokosy, rozpálené slunko, a do toho se smaží ryba, je cítit bramborový salát, a ještě k tomu hrají české koledy. O zábavu bylo postaráno. Každý jsme si vylosoval někoho, komu jsme pak pořídili dárek. Atmosféra byla opravdu vánoční ...až na to teplo :)
Vánoce ve Střední Americe / foto: Marek Jelínek
Vánoční pád
Když jsme vzájemně řešili, kam kdo jede dál, shodli jsme se, že tím bodem je město San Miguel. Tam se pak rozdělíme, protože zatímco my jedeme na Nikaraguu oni na Honduras. Do San Miguel je to něco kolem 52km, střídavě kopce a rovinky. Pěkná cesta až na občasné výmoly, a jeden takový výmol se nám stal osudným. Cyklokočovníci to dávají taky jen tak tak, ale Lukáš už ne. Ve 30km rychlosti prostě spadl z koloběžky, narazil na jeden výmol, a už to bylo. Celý od krve, sedřený, hýbe se a vypadá to, že nemá nic zlomeného. Uffff.
Na ošetřovně / foto: Marek Jelínek
Hned nám zastavuje první auto, které bere Lukáše a jeho koloběžku do nemocnice. Jaká ochota. Páni, to jsme nečekali.Každopádně, před náma byl ted jediný úkol, dojet co nejrychleji do nemocnice. Byla to asi nejrychlejší jízda na koloběžce. Pepa s Janou nasadili brutální tempo, dojíždějí do nemocnice jako první, a díky Pepově excelentní španělštině je veškeré ošetření a vůbec ty věci kolem toho bez problémů. Musím mu poděkovat za rychlou reakci a vůbec za ochotu. Pepa s Janou jsou výborní lidé. Je s nimi sranda, a tak mě samozřejmě mrzelo, že se naše cesty rozdělují.
Lukáš vypadá hodně potlučeně. Naštěstí nic zlomeného nemá, ale těch odřenin je dost. V nemocnici říkali, že to chce tři dny klidu. Ze San Miguel míříme na vyhlášenou pláž El Cuco. Lukáš je borec. Dáváme to sice pomalým tempem, ale dáváme. V podvečer nacházíme ubytování v jednom pokojíku s dvěma postelema za 15 dolarů pro všechny. Neodmítáme. A ještě stihneme západ slunce nad Pacifikem. Fakt pěkný.
Druhý den se rozhodujeme, že to chce ještě jeden den, abychom si všichni odpočinuli. Protože poslední dva dny byli psychicky i fyzicky vážně náročné. A tak kolem deváté ráno vyjíždíme směrem do La Unionu, do kterého přijíždíme něco kolem třetí hodiny. Přijíždíme jak jinak než k hasičům. Už o nás vědí, protože jakmile mě spatří na koloběžce a ptám se jich pokorně, zda bychom si mohli na jejich zahradě lehnout, smějí se a říkají: „Vy jste byli přeci i v Usulutánu, už o vás víme ... no probléma jste vítáni.“ S klidným svědomím tedy mohu jít hledat někoho, kdo by nás lodí dostal přes záliv do protější Nikaragui. Nacházím jej a jsme domluveni, že nás za pár peněz veme i s koloběžkama na protější břeh, který je dvě hodiny jízdy lodí. Loučíme se s hasiči a uvědomuji si, že lepší tečka za touhle zemí nemohla býti. Potkali jsme skvělé lidi a nádhernou přírodu.
Vzhůru do Nikaragui
Těsně po poledni doplujeme malou lodí do města Potosí, vyřizujeme věci na imigračním a uháníme směr Chinandega, kde přespíme ve staré hasičárně v centru města. Druhý den upalujeme do města Leon. Přijíždíme kolem druhé hodiny. Během tří hodin zdoláváme 45km. Ještě aby ne, bylo to hezky po rovince, a někde z kopečka. V Leonu chceme strávit Silvestra a Nový rok.
Silvestr v Leonu / foto: Marek Jelínek
Přijíždíme jak jinak než k hasičům, po krátké domluvě rozbalíme je stany, já spacák, a přichází Sany s překvapivým zjištěním. Všimli jste si taky těch batohů a toho hrnečku tam vzadu v místním officu v hasičárně? Nechápavě na ni koukáme … až po chvilce se jdeme podívat co tím měla na mysli.
Na pláži / foto: Marek Jelínek
A zase na pláži / foto: Marek Jelínek
Zjištujeme, že to jsou věci Pepy a Jany. Hned se ptám kapitána, že tu jsou další lidi, a kde jsou? On odpovídá, že se jeli podívat do města. Po hodině přijíždějí a euforie může propuknout znova. Jaká to náhoda, jaké to štěstí, že své kamarády potkáváme znova v Nikarague. Přitom měli úplně jiný plán cesty. Ale protože silnice od Hondurasu nejsou v dobrém stavu, zvolili tedy tuto cestu, po které jedeme i my. Je pochopitelné, že Silvestra jsme spolu tedy také oslavili :)
Marek a spol. jedou dál, nyní Nikaragua / foto: Marek Jelínek
Musím se smát tomu, za jakých okolností se setkáváme, a že nebýt těch hasičáren, tak na sebe vůbec nenarazíme. Vypadá to, že se potkáme ještě vícekrát. Dnes se naše cesty opět rozdělují, ale víme, že se zase potkáme. Někde na nějakém místě, třeba v nějaké hasičárně v Kolumbii, nebo nějakém parčíku, kdo ví. Každopádně Pepa s Janou se nám zapsali nesmazatelně do našich srdcí a tam také zůstanou…
A na závěr video, jak Káťa nabourala krávu :):)
