Překročili jste hranice z Tanzánie a první den bylo vše OK?
Ještě tentýž den, kdy jsme překračovali hranice, bylo vše v pohodě, nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo něco v nepohodě. Samozřejmě, měli jsme zprávy od lidí v Ugandě co se tam děje, stejně tak mi psal jeden chlapík z neziskovky Bwindi Orphans, že jakmile překročíme hranice, je vše v pohodě. Neměli jsme důvod těm lidem nevěřit. Takže jsme dostali s úsměvem na tváři razítka do pasu a víza na tři dlouhé měsíce. Všichni byli na hranicích velmi fajn, a tak jsme si tam i postavili stan.
Pak se to ovšem krapet zvrtlo...?
Ráno se probudíme a jedeme směr město Masaka a pak měla být odbočka do neziskovky, kam jsme nedojeli. Vyjížděli jsme brzo za tmy, kdy vycházelo slunce. Nic nenasvědčovalo tomu, že zažijeme špatný den. Jenže na dvacátém kilometru, se to všechno rozjelo. Lidé na nás začali křičet, volat, dělat úšklebky. Měli strach, že jim sem zavážíme nemoc. V Tanzánii jsme zažívali něco podobného, ale spíš s úsměvem, ukazování prstem. Tady to bylo už trochu v negativní intonaci. Nelíbilo se nám, když nás vyháněli z místa, kde jsme odpočívali, abychom si oddechli na další kilometry. Během hodiny na nás místní zavolali policii, v tom druhém případě nás pak vyslýchali dlouhých osm hodin přímo na policejní stanici.
My neměli s sebou vybrané peníze z ATM, ani jsme to nestihli, protože v tom malém městečku, kde nás zatkli, jsme si chtěli právě vybrat. Byli jsme v pohodě, jen jsme celou dobu nechápali co se děje. Asi 1000x nám kontrolovali pasy, fotili si je na několik způsobů, stejně jako nás. Připadali jsme si jako v zoologické zahradě, kam se na nás chodí dívat co je to za cizince. Dokonce na nás zkoušeli, že i víza jsme si udělali sami. Zvláštní způsob komunikace. Když se nás ptali, jestli máme hlad, a my řekli, ano máme, jediné co řekli: „Stay Free..:))“ Jasně, to je Afrika, ale i v těchto zemích by měla existovat aspoň trošku empatie, soucit. V osm hodin večer nás pak vzali na pick up a odvezli do nemocnice, kde si nás převzala armáda, že nás tedy otestují na Covid 19 a pak můžeme pokračovat ve své cestě dál, jakmile bude negativní výsledek.
Jak to vypadá, když tě dají v Africe do karantény?
Vypadá to jako tábor. Jsou tammalé chatičky, ve kterých spí lidé, kteří tam jsou a čekají na výsledky testů, anebo jsou ve 14 denní karanténě. My jsme odmítli spát v jedné z těch chatiček, abychom se vyhnuli riziku nákazy, což se ukázalo jako velmi dobré rozhodnutí, protože z toho tábora pak byli 2 lidi testovaní pozitivně. Spali jsme na trávníku ve stanu. Po třech dnech nás pustili.
Nutno dodat, že ani tady jsme se nesetkali s pohostinností. Když se nás z armády ptal chlapík, jestli máme hlad a opět na naše ano odpověděl stay freee... přišlo nám to trošku mimo. Představ si, že se ocitneš zcela neprávem v nějakém oploceném prostranství s lidmi testovanými na Covid-19 a chybí ti základní věc na přežití. V tomto případě musím poděkovat Kateřině z Bwindi Orphans, protože když jsem jim napsal, že asi nedojedeme k nim, tak nám poslala telefon po Alfonsovi, který v Masace bydlí, a mohli jsme volat aspoň na ambasádu a zařídit jiné věci, jídlo a vodu.
Mohli jste se vůbec vrátit dřív domů?
V momentě, kdy WHO vyhlásilo pandemii, jsme byli tuším někde v Mosambiku, nebo těsně před Malawi. Ono v Africe se celou dobu nic nedělo. Pak je jasné, že když slyšíš o Číně, říkáš si, ty jo, aby se to nedostalo do Čech a my se mohli vůbec vrátit. Ale to byly jen úvahy. V Malawi jsme neregistrovali nic. Oni i tyto země, kterými jsme projížděli, to moc neřešili. Vědělo se o nějaké nákaze, ale bylo to tak daleko. Proto nás ani na minutu nenapadlo naložit koloběžky na nějaké auto a odjet na nejbližší letiště a odletět domů. Proč taky? Byli jsme v bezpečí.
V momentě, kdy jsme překročili hranice z Malawi do Tanzánie, se také nic nedělo. Lidi se na nás smáli a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být jinak. A ruku na srdce, všichni jsme si mysleli, že se to přežene a bude klid. Nikdo nečekal, že ostatní státy půjdou po vzoru Číny, která uzavřela několik měst i sebe samotnou a vyhlásí karanténu. Přece jen, je třeba si říct, že Čína není svobodná země, a lidé jsou zvyklí na to, co jim někdo řekne ze shora. Plně to chápu. Proto jsme nečekali, že Česká republika bude jedna z prvních evropských zemí, která uzavře hranice. A tento moment nás vcelku vyděsil, a bylo nám jasné, že to je problém.
Pamatuji si na ten moment, jak jsme v Dodomě v Tanzánii, jdeme kolem nějakého bistra a tam v televizi místní umělci s rouškama, a začíná to, co u nás doma. To v té době Tanzánie neměla žádný případ a už to tady najednou jelo. Ze dne na den se nám změnily plány a my řešili co dál. Protože jakmile to začalo tady proudit médii, nedokázali jsme přesně definovat, jak na to budou místní reagovat. Měli jsme na výběr, buď to zabalit a jet přes celou Tanzánii do Dar es Salamu, pořešit letenky a odletět domů, anebo se vydat do blíže vzdálené Ugandy, kde jsme měli navštívit již zmíněné Bwindi Orphans, kde jsem jim měl natočit pár věcí a udělat fotografie do jejich prezentace a v případě zdržení jsme měli možnost i přespání. V případě uzavírky hranice a vyhrocení se situace odlet domů z Entebbe. Vybrali jsme si logicky Ugandu, která byla prostě blíže, a měli jsme v ní známé.
Tím chci říct, že od té doby co jsme registrovali posměšky, a náznaky toho, že se to bude zhoršovat, jsme mysleli na návrat. Rozhodně to nebylo tak, že si ledabyle jezdíme po Africe, když je pandemie.
Proč ledabyle?
Protože po tom, co se stalo, nás někteří lidé začali odsuzovat, což nás překvapilo. Cestuji po světě na koloběžce více jak tři roky, projel jsem 30 zemí, když mohu, pomáhám, a pak se člověk dovídá, že do médií mluvím desinformačně, a že se chceme hlavně zviditelnit a udělat senzaci. A že v době koronaviru se přece nejezdí na koloběžce v Africe. Úplně zcestné řeči. Do zpráv mi píšou lidi, kteří mi vyhrožují, že o Ugandě mluvím špatně a podobně. Je zajímavé to sledovat, jak je každý hned se vším hotov, udělá si úsudek. Je to záležitost ješitnosti a ega. Chybí schopnost vést dialog.
Mrzí nás, že někteří lidé takto smýšlí. Každý člověk si zažívá svoji zkušenost, svou realitu. Každý jsme strůjcem svého štěstí. My si zažili tuto zkušenost a naopak jsme zase poznali lidi, kteří nám jsou schopni pomoci v případě nouze, že i v této době jsou lidé, co mají srdce na dlani a neřeší to. Takových lidí si neskutečně vážím a je jich díky bohu více než těch co kritizují. Přál bych nám všem lidem více pochopení a zdravého úsudku. Je zajímavé, jak v této době krystalizuje naše společnost. Pevně věřím, že to dopomůže se ještě více semknout a pochopit, o co tady vlastně všechno jde, že tu zdaleka nejde jen o koronavirus, ale že to má mnohem duchovnější zásah.
Jak to myslíš duchovnější?
Na svých cestách potkávám mnoho lidí, kteří mi buď nějakým způsobem pomohou, anebo si padneme do oka. Všechno to probíhá na základě takové dnes už mantry. Co vyzařuješ, to si přitahuješ.
Takže když budu vyzařovat strach, obavy, moje tělo bude rezonovat na této úrovni, do života si vždy přitáhnu to, co vlastně očekávám. Jakmile přepnu a přestanu krmit svoje strachy, a zklidním se a budu to jen pozorovat a mít pozitivní smýšlení, stane se málokdy, že to dopadne špatně.
Když ti média budou opakovat dokolečka stejnou mantru, kolik obětí, kolik nakažených, a bude to úplně všude, zasáhne to dle mého to kolektivní vědomí, které bude mít strach. A strach znamená, že se lidé začnou chovat tak, aby přežili. Vypne se logické uvažování, jestli si rozumíme. A pak se stane to, co se stalo nám. Je to vesměs velmi jednoduché. Je třeba si uvědomit, že my jsme součástí přírody, my ji tvoříme. Nemůžeme bojovat proti viru. Je třeba posilovat imunitu, posilovat to co nás baví, a semknout se. Ani nevíš, jak jsem moc rád za to, co se vesměs děje u nás. Ať si kdokoliv o České republice říká, co chce, jsme hodný národ, mám rád naši zem a těším se na návrat domů.
No a co další cesta?
To je přece jasné, Jižní Amerika za mnou, Asie za mnou, a Afrika zřejmě také, další cesta bude Austrálie. Ale ta první další bude k nám domů do Čech najít někde útulné bydlení, napsat další knihu, sestříhat dokument a dát lidem vědět, že i Afrika je docela hezké místo, které stojí za to poznat.
