Před Vánoci se v Koloběžkovém muzeu Hlavního města Prahy zastavil na povídání Marek Jelínek, který předevčírem zamířil na svoji další koloběžkovou expedici. V plánu má zdolat Afriku z jihu na sever. Nedorazil sám, ale se svojí přítelkyní Dominikou, kterou bere tentokrát s sebou.
Povídali jsme si nejen o cestě, ale také třeba o tom, jaké to je stát se profesionálním cestovatelem a zavzpomínali na den, kdy jsme se potkali poprvé. Koneckonců, čtěte dále…
Marku, takže kam se vydáváš?
4. ledna letím do Kingtownu, Kapské město, Jihoafrická republika. A když to dobře dopadne, vyrazíme pak směr Uganda a pak dál směr Etiopie. No, a když to dobře dopadne, tak pak z Etiopie přes Súdán do Egypta a tam konečná.
Takže chceš přejet celou Afriku najednou jo?
Jo, ale uvidím během cesty. Přeci jen už nejedu sám, takže to bude o něčem jiném. Nevím, jaké budou cesty. Někde jsou krásné silnice, někde naopak vůbec. Nemám to úplně probádané. Tedy vím, kde to je dobrý a kde špatný, ale prostě těm špatným místům se nedá vyhnout.
Ale co se týká cesty, je to prostě dohromady moje cesta Amerikou a Asií. Naplánoval jsem to na devět měsíců od ledna do září, a když to nepůjde, tak to třeba někde zapíchneme. Uvidíme.
A jak je to teda dlouhé?
12.700 kiláků.
Ty jo… to ne nepříjemný viď… a jedete to celé spolu jo teda?
No, jo.
(pozn.: Marek nejede sám, ale s Dominikou, která sedí v muzeu vedle Marka a usmívá se)
Dominiko, ty už jsi taky takhle někam jela, ne?
Dominika: No po Asii, 5000 kiláků z Vietnamu do Indonésie.
Aha, takže už asi taky tušíš, o co jde?
Dominika: Trochu, ale Afrika bude asi o něčem jiném no…
Marek: Víš co, Jihovýchodní Asie je vážně jako jiná, hodně jednoduchá. Ale myslím, že v Africe to bude náročné třeba jako v Bolívii, Peru – terénem, lidma a tak.
OKOK. Takže. Jedete to klasicky na těžko jo?
Jedeme. Ale samozřejmě na těžko ale co nejlehčí. Třeba stan má včetně tyček pod jedno kilo. Někdy ho moc nepoužívám, to je pravda.
Ono celá ta cesta bude dost „crazy.“ Já jsem nikdy nejel s ženou. Jsem zvyklej jezdit sám, že jo.
No! To jsem se chtěl zeptat, jestli to přežijete spolu?
Já nevím no… my spolu teď normálně žijeme, chodíme že jo.
Aha a budete spolu chodit i po návratu?
Hele já myslím, že jako není důvod chodit kolem horký kaše. My spolu teď žijeme na bytě od července, od srpna, takže si za tu dobu vytvoříš obrázek o tom, jak ten člověk funguje. Neměli jsme žádné krizové situace. Teda v červenci jsme neměli kde spát, neměli jsme ani byt a spali jsme na louce pod stanem u jednoho známého. Voda z hadice, elektřina u koní. Bereme ty věci hodně s nadhledem prostě a ono se vždycky všechno nějak vyřeší.
Ta cesta bude tedy zase o něčem jiném, to je jasný.
Ale je tu ještě další věc. Dominika se mi teď stará o spoustu věcí. O přednášky je docela dost zájem a mě by z toho praskla hlava, takže Dominika se mi stará o celou tu administrativu, celou tu tour, která vypukne na podzim po návratu. A není vyloučeno, že se vrátí třeba dřív, aby to celé zajistila.
Děláš mu teda manažera Dominiko, jo?
Marek: No stará se mi o ty věci. Máme tu práci rozdělenou napůl a tak nějak nám to vyhovuje.
Jaké to je se o něj starat?
Dominika: No, zatím si nemám na co stěžovat. Myslím, že se krásně doplňujeme. Já nejsem typ člověka, který by rád stál na pódiu a povídal o těch věcech, ale zase ráda komunikuju s lidma jeden na jednoho, telefonuju, domlouvám, chystám, aby tam dojel, aby měl kde spát a tak dál…
Když jsme se viděli tehdy před Amerikou poprvé, tak jsem ti říkal, že by ses tim mohl živit. No a jak to dopadlo viď? Jak to vidíš zpětně vlastně?
No to jo no. To máš pravdu:)
Já když jsem dělal první cestu, tak jsem prostě jen chtěl vypadnout a vzal jsem s sebou různý kamarády a nekamarády, vlastně z toho strachu, abych nebyl sám. Dal jsem na sociální sítě, že kdo chce jet, může teda jet. Pak jsem řekl, že jedu na koloběžce, tak se to dost profiltrovalo a zůstali Kolíńáci, které znám… ale nebylo to dobrý. To víme, že to nefungovalo. Dva měsíce to může fungovat, ale pak to prostě nešlo. Každej chce vidět něco jiného, má jinou představu a pokud se ty lidi neznají delší dobu, tak to prostě fungovat nemůže. Takže jsem byl rád, že jsme se nakonec rozdělili.
Po Jižní Americe, když jsem se vrátil, jsem měl asi deset přednášek a hned jsem si balil kufry a udělal jsem projekt s Dobroběžkou a po asi sedmi měsících jsem odletěl do Asie. A taky jsem neměl žádný očekávání. Chtěl jsem se dostat do Singapuru a pak asi napsat knížku.
A v podstatě tím, že se po cestě pomohlo těm děckám, což jsem taky nečekal, že se vybere tak velká částka, se to celé zlomilo…
Kolik jste vybrali?
112.000,- Kč se vybralo. Vem si, že v ten moment mě nesledovalo zas tolik lidí. K tomu dalších 33.000,- Kč se vybralo ještě na Kambodžu jenom z fotek a dražby. Tak jsem si řekl, to je super…
Takže tím, že se pomohlo děckám, se toho nějak chytla média, což jsem už vůbec nečekal. Protože ty jsi někde v Laosu a najednou ti píšou z novin, z televize a ty pro ně musíš nastřihat ty věci, poslat jim to… no a z toho vznikl ten jakoby boom, že tu je člověk, který jezdí na koloběžce a snaží se někde pomoci. Takže ta média mi udělala takovýhle obraz. Ono to tak přímo myšlené konceptuálně nebylo. Já jsem chtěl primárně projet a načichnout, jaké to je v Bangladéši a tak, tam kam nikdo nejezdí…
Ale teď se to přímo vybízí, držet tu lajnu. Uganda, Zimbabwe. Takže jsem se spojil s Člověkem v tísni, a když je možnost udělat něco, co má smysl, tak jsem rád. V Africe je tisíce neziskovek a já se tím hodně dlouho probíral a našel jsem v Člověku v tísni dobrej program, který se jmenuje Skutečná pomoc. Oni koupí člověku něco skutečného, třeba semínka a tak, a on se o to pak musí postarat a sám si to distribuovat. To se mi líbí. To samé děcka v Ugandě, kde je ve třídě 160 dětí na jednoho učitele.
Takže prostě chci v tom pokračovat, ale ta mediální bublina kolem toho byla prostě obrovská.
Hele a teď teda, cítíš se jako profesionální cestovatel? Dá se tím uživit?
To vůbec, necítím. Uživit se tím jako dá, to jo. Musíš si dát nějakou taxu teda, musíš mít nějakou svojí hodnotu, číslovku, pod kterou nejdu, protože tvůj čas, příprava a tak něco stojí. Takže mám nějakou minimální taxu a za tu prostě jedu, a když je člověk šikovnej a lidi si to mezi sebou řeknou, tak se může stát, že člověk jede za měsíc třeba šestkrát na Moravu.
Jak vlastně vidíš ten svět, když po něm takhle cestuješ? Vypadá to jinak, než v médiích?
Právě že vypadá jinak, že jo. Podle mě jsou lidé, kteří chtějí, abys ten svět vnímal skrz média s tím, že ten svět prostě takhle vypadá. To znamená, že někdo ti ukáže demonstraci, kde je 1000 lidí, ale je jich tam třeba jen 150. Nevím, jestli mi rozumíš. Prostě média ti ukazují úplně jinou realitu, než je ve skutečnosti. Nechci zabřehávat do nějakejch šíleností, ale prostě když jsi sám na cestě, tak zažíváš úplně něco jiného. Potkáváš samé fajn lidi, vnímáš ty zvyky, tradice a nemáš čas sledovat média, takže si děláš svůj vlastní obrázek.
Proto říkám, to co ty vyzařuješ, to přitahuješ. Takže když jsi hajzl, potkáváš lidi, kteří ti ublíží. Ale když jsi sám se sebou v pohodě a vnitřně sladěnej, tak budeš potkávat takový lidi. A to je moje krédo, které na cestách mám a nejen na cestách, ale i doma.
Cítíš se na cestě bezpečně?
Lidi jsou v pohodě, každý v sobě má to dobro. Prostě když někdo řekne: „Támhleta ženská je špatná, támhleto je hajzl!“ tak to je ale jeho problém, jeho pohled. A neznamená to přeci, že to je pravda. Takhle to u nás funguje. Když si budu myslet, že je někdo špatnej, budu to druhýmu říkat s takovou tou intonací, aby on si myslel, že to tak je. A takhle my tu žijeme. Kdežto když jsi sám na cestě a neznáš ani jazyk a tak, tak ti nezbyde než se sám o sebe postarat. A je to furt dokola – co vyzařuješ, to přitahuješ… a tak to prostě funguje.
Když jste tehdy spouštěli ten první crowdfunding na Jižní Ameriku, tak to vyvolalo takové hodně až nenávistné reakce na sociálních sítích. Jak se na to s odstupem času člověk dívá?
No je to dlouho. Rok 2016. Spousta lidí nás tehdy vyhlásilo… tak si na to vydělejte a tak dále. Což na druhou stranu taky měli pravdu. Nemůžu jim říkat, běžte do prdele, že jo. To jsem se mimochodem taky naučil – těch hejtů je za tu dobu tolik, že se naučíš přijímat tu kritiku. Takže, když mi někdo řekne, je to špatný, stojí to za hovno, tak OK, je to jeho názor. Nebudu mu vyvracet jeho pravdu a opanovat mu.
Ale to mě překvapilo, teď jsem udělal startovač na film, který klapnul, a není tam ani jeden hejt. A to je ono. Během těch tří a půl let, se to dostalo do fáze, kdy lidi, kteří mi třeba nepřáli, a mezi nimi bylo dost lidí třeba z koloběžkové komunity, jsou mými velkými fanoušky. Pamatuju si to detailně: „Máte přilby? Trénujete pravidelně?“ a další kecy. Hrozný. Jenže pak mi třeba jeden z těch největších kritiků poslal pětikilo, když jsem byl v Paraguay. Pochopil, že to moje cestování je o něčem jiném. A najednou je klid.
Člověk se nesmí nechat zhejtit a vyprovokovat k tomu, že se na to vykašle. Ale prostě jít si tím vlastní způsobem tak, jak to vlastně umí. Já nic jiného v cestování neumím. Vezmu koloběžku, jedu a snažím se to zachytit nějakým hezkým způsobem, tak jak to umín nejlépe. A nedělám to, abych se zalíbil lidem, ale proto, že mě to baví.
Tys mi tehdy říkal, ať se na ně na všechny vyseru, což bylo to jediný správný. Ta vlna koloběžkářský kritiky tehdy nebyla vůbec dobrá, byl jsem z toho tehdy fakt zklamanej. Snažil jsem se udělat něco, co mi přišlo normální. Dát výpověď v práci, vyrazit na koloběžce… nakonec se to ale otočilo a teď už si spousta koloběžkářů koupila moji knížku a sleduje mě a podporuje, takže je to super.
Takže nakonec, nějakej vzkaz?
Těm co mě hejtili, bych chtěl vzkázat, že jim za to děkuju. Tím, že říkali negativní názory a psali nenávistný komentáře, mě posunuli o kus dál. I bez nich bych se nedostal daleko. I když otázka je, co to je daleko. Já jen dělám, co mě baví a naplňuje.
A těm, co chtějí cestovat? Ať se nebojej. Ten svět je dobrej. Ať nečučej na televizi, zahoděj strach a vydaj se, kam je srdce táhne.
