Kam až dojedeme? Velký rozhovor s Markem Jelínkem o hloubi cestovatelovy duše...

Honza Vlášek   1.9.2017 Kam až dojedeme?

Povídat o zážitcích z cest je jednoduché. Co je však za tím vším a s čím se cestovatel ve svém nitru potýká? Za tento rozhovor jsem opravdu rád, nahlíží totiž přímo do duše koloběžkového cestovatele Marka Jelínka...

Marek a Michal jsou zpět ze své cesty napříč Střední a Jižní Amerikou. O jejich cestě jste si mohli přečíst a vyslechnout hodně. Povídání, rozhovory, fotky, rozhlas, televize a tak dále. To ale není náplní tohoto dlouhého povídání. Mě zajímalo proč? Proč se člověk vydá na takovou cestu, co ho k tomu vede, jaké musí překonat překážky kladené mu nejen zvenčí, ale které nosí hlavně v sobě.

Jaké to je opustit svoji konformní zónu a začít s novým životem? Hlavně o tom je tento rozhovor. 

Pro ty, kteří jsou líní číst, což ovšem v tomto případě je jistě škoda, uvádím dvě možnosti, jak vše obejít.

První je faktografické povídání na Českém rozhlasu Dvojce, které naleznete zde: http://www.rozhlas.cz/dvojka/jaktovidi/_zprava/8-mesicu-6000-km-15-statu-a-5-paru-bot-cesi-projeli-jizni-a-stredni-ameriku-na-kolobezkach--1750963

A druhou možností je přijet v termínu 6. – 8.10.2017 na Šumavu na Zakončení koloběžkové sezony, kde kluci osobně zodpoví všechny vaše dotazy. Času tam na to bude opravdu hodně.

Teď již ale pojďme k povídání. Marek mi k němu poslal své neoblíbenější fotky, abych si vybral. V článku je nakonec naleznete všechny a jsou bez komentáře, který by je jenom pokazil… 

Tak Marku, první otázka zní proč? Proč se člověk vydá na takovou cestu? 

V mém případě to byla touha něco pro sebe dokázat, to znamená vystoupit z komfortní zóny, vypořádat se sám se sebou, poznat země, do kterých jsem jezdil jen na měsíční poznávačku trochu blíže. Poznat co takové cestování vůbec přináší i se svými negativy a pozitivy. Poznat víc sám sebe. Ta touha na sobě něco změnit. 

 A proč se na takovou cestu člověk vydá na koloběžce a ne třeba na kole, pěšky nebo trabantem? 

Chtěl jsem pro sebe něco specifického, jiného, co úplně nezapadá do našich všedních představ, něco co by zaujalo zkrátka všechny, včetně mě samotného, něco co je naprosto šílené a přesto uchopitelné. Něco, co vyvolá řadu otázek, proč to dělám, nebo děláme.

Hodně to souvisí s tím, že dnešní doba umožňuje cokoliv. Stačí prostě do toho jít na plno a věřit v pozitivní výsledek. Tím symbolem se pro mne stala koloběžka, která se mimo jiné pro mne stala už i životním stylem. Stále vyvolává kolem sebe rozruch, díky němuž můžu předávat dál to, co jsem zažil a inspirovat třeba i ostatní k podobným věcem. A v tomhle právě koloběžka nadmíru překročila mé očekávání, protože třeba tam na konci světa ji vůbec neznají. Otevřela nám tam dveře, do kterých bychom normálně ani nenahlédli.

Pokud se nepletu, Tvůj táta je Kubánec – je tedy Střední a Jižní Amerika Tvoje srdeční záležitost? 

Ano můj biologický otec je Kubánec, a tu horkokrevnost, temperament mám zřejmě v krvi. Ale nutno dodat, že díky své mámě, která mne od dětství vedla k cestování a vůbec toho od mala se mnou nacestovala hodně všude možně, tak ta touha dál poznávat ve mne nadále zůstala a za to vděčím právě jí. Latinskou Ameriku mám hodně rád, zvlášť Kolumbii, také mne to vždy táhlo do Amazonie, probádat tam ty indiánské kmeny, nebo jen tak sedět u velké řeky a poslouchat ten ruch.  Vždy mě to táhlo ven a jako malý jsem si vždy kreslil mapy a různé grafy a křivky jak procestovat celý svět. Ovšem Českou republiku miluju, máme tu vše a za to můžeme být jedině rádi. Rád se sem ze svých cest vracím, i když vím, že to pokaždé bude šok. Takže srdcovka náleží té zemi, kde jsem se narodil. 

Jak to člověk udělá, že se sebere a na 250 dnů vypadne do světa?

Jednak to chce odvahu udělat ten krok vpřed. A pak už to jde samo. Já jsem ten krok udělal ze dne na den, kdy jsem své nadřízené oznámil, že už takhle dál prostě nechci. Sednul jsem si k ní do kanceláře a řekl jí, co mne štve, co bych chtěl změnit a co mne baví. Pochopila mne a naprosto lidským způsobem jsme se domluvili na ukončení pracovního poměru dohodou. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce a zároveň se mi otevřel naprosto jiný svět. Najednou jsem začal prostě plánovat a zjišťovat, zkrátka se mi vše převrátilo vzhůru nohama, a bavilo mne žít. Prožívat. Můj život dostal úplně jiný rozměr. Prostě jsem chtěl něco změnit, a tak jsem si pro to šel. 

Měl jsi nějaké trable v tom smyslu, že jsi váhal, jestli skončit v práci a pustit se do toho, nějaké dilema a váhání před cestou? 

Jediné, co mne ze začátku trochu omezovalo, byla moje hlava, která křičela: „To nezvládneš, co budeš pak dělat, vždyť jak to chceš zvládnout, a co když se to nepovede?“ a spoustu dalších takových úvah, které jsem prostě po čase vypnul a začal věřit ve správné rozhodnutí.

Víš, ono právě o to jde, vypnout ty naučené programy strachu, které jsou nám vštěpovány už od malička, a které kolektivně všichni žijeme. Rodiče a okolí nás učí, jak správně žít, a myslí si, co je pro nás to nejlepší. Ale to cesta prostě není. Děti by se měli vychovávat s tím, že je budeme podporovat v tom, co je baví, dáme jim příležitost se projevit. Ne že do nich budeme hustit, jak je svět špatný a jak je zkažený a plný nebezpečí. Nebo je jakkoliv strašit a předem jim říkat a myslet si co je pro ně dobré a kam by měli jít a jak správně žít. No a tohle jsem prostě vypnul. A šel prostě za svým srdcem. Když se budu řídit podle naučených programů, budu žít život jiných. Budu žít podle šablony někoho jiného. Proto tohle rozhodnutí, kterého nikdy nebudu litovat. 

 Protože vím, jaké je to shánět na cesty peníze, přichází jasná otázka – jaké to bylo v tvém případě?

V mém případě to bylo tak, že jsem měl k dispozici určitou částku, kterou jsem měl našetřenou. Ono vlastně v počátku jsem prostě chtěl jen tak prostopovat s kamarádem celý ten kontinent s tím, co mám a třeba někde i pracovat. Jenže pak přišel ten nápad s koloběžkou a věci dostaly úplně jiný ráz.

Bylo mi jasné, že bude potřeba na takovou cestu s koloběžkou asi i více peněz, tak jsem začal oslovovat firmy, různé instituce, a podařilo se mi něco i sehnat, zvlášť vybavení pro všechny účastníky jako kolobežky, bagáže, stojany, helmy, outdoor kamery, kvalitní fotovýbavu  a za to jsem velmi vděčný, že se toto podařilo, protože bez našich partnerů by tato výprava vypadala i jinak a možná by vlastně ani nebyla a touhle dobou bych pracoval někde v Kolumbii na kávové plantáži a o koloběžce bych si mohl nechat tak akorát zdát.

Vůbec člověka to hodně naučí. Shánět někde něco a ručit pak nějakým výstupem, že ta či ona firma bude někde vidět, nebo že to dojedeš až někam na druhou stranu kontinentu. Zkrátka to souvisí s tím životem naruby, že se staráte, voláte, zjišťujete, zařizujete a musím říci, že tenhle svět marketingu a PR mne začal hodně bavit, protože tu cítím i prostor pro zlepšování se. A hlavně to, že ten výsledek je za vámi opravdu vidět. Víc si najednou věříte. A když zjistíte, že jediný, komu se zodpovídáte za to vše, jste vy sami, je ta snaha o to větší.

Samozřejmě není to vůbec jednoduché, ale po jednom nezdaru to přece nezahodíte celé do koše. A ta radost, že pak jedete a můžete se odrážet od svítání do soumraku, je prostě k nezaplacení. 

Po tom všem pak přišel den D, den, kdy jste vylezli z letištní haly v Cancúnu. Jaké jsou to pocity před prvním odrazem do neznáma? První dny a noci v cizím prostředí a na koloběžkách. Je to euforie, strach, nebo co to vlastně je?

Když jsem nás všechny viděl stát s koloběžkami na jednom plácku, byl jsem na sebe i na ně v jednu chvíli pyšný. Byla to taková satisfakce, že se něco tak pro mne velkého, stalo skutečností, že se to děje, že se mi podařilo dát dohromady tolik lidí, a že to prostě jede. A že oni do toho šli.  Já jsem se těšil moc. Těšil jsem se, až celou tu Střední Ameriku profrčíme a budu v té Jižní Americe, kterou mám tak rád. Těšil jsem se na ty výzvy. V mém případě to bylo těšení se. 

Na cestu vás vyrazilo sedm, ale vše se nakonec vyvinulo trochu jinak. Jak to vidíš zpětně? V čem byla chyba, že jsi nakonec pokračoval dál málem sám?

Chyba byla v tom, že jsme se prostě ne všichni znali. Takže pokud se tu bavíme o nějaké chybě, byla to má chybná úvaha o tom, že by šest, nebo sedm lidí mohlo mít primárně jeden cíl a vydržet spolu tak dlouhou dobu.

Dělal jsem spoustu věcí opravdu sám od samého začátku a také jsem pak cítil, že to není fér. Až teprve měsíc před odletem se zapojili skoro všichni a konečně to bylo fajn. Cítil jsem prostě křivdu, že já něco zařizuji a druhý ne. Až zpětně to vidím zase jinak v tom, že ne každý má určité schopnosti k tomu dělat tyto věci. Že každý je individuální a má přednosti někde jinde. Cením si všech, kdo se podílel na té mozaice, protože bez těch lidí, ať to byl kdokoliv, bez těch lidí by to takové i nemuselo být. Každý do toho v začátku dal tolik, co mohl. Lidi, které jsem vybral, tak za nimi si stojím do teď. Chyba byla v naší společné komunikaci a vzájemném respektu a také v tom, že nás bylo prostě hodně a každý jel na tuto cestu s jiným záměrem.

Já jsem chtěl zažívat cestu tak, jak jsem ji nakonec zažil, a jiní chtěli poznat více památky, pláže atd. Jenže na to, abychom si vše ujasnili, bylo málo času, protože všichni byli téměř pořád mimo Českou republiku.

Věřím, že kdybychom si všichni společně několikrát sedli a řekli si, co kdo chce vidět a jak, mohlo to dopadnout také jinak. Ostatně dopadlo to nejlíp, jak mohlo, a za to jsem šťastný.

Naše rozdělení proběhlo v podstatě nevinně a neplánovaně. S Michalem jsme se ráno probudili a ostatní byli najednou vzhůru. Což se před tím ještě nikdy nestalo. Dovídáme se, že chtějí jet 1300 km do vzdálené Carthageny, kde jsou pláže, a kde je to malebné. Že kolobežky nechávají tady u hasičů v Apartado a udělají si výlet a že se za šest dnů setkáme v Medellinu, kam jsme ten den měli jet společně.

Z jejich výletu byl nakonec měsíc a v jednu chvíli mě to i mrzelo, ale nakonec jsem byl i rád, protože zase poznali něco jiného, co já už před tím znal. Snaha znovu se spojit byla, ale pak jsme se jen a jen vzdalovali, až jsme zjistili, že takto ve dvou s Michalem je to prostě lepší a šlape nám to. No a oni si přišli také na své, obě strany byli spokojené a bylo to. 

Nakonec si dál sám nejel, ale pokud bys musel, nebál by ses trochu cestování o samotě? 

Vzhledem k tomu, že jsem byl v Jižní Americe už několikrát, nebál jsem se, že zrovna v Kolumbii, nebo kdekoliv jinde bych si neporadil, ale co si budeme říkat ve dvou je to vždycky lepší. 

Pokud jsem vše dobře pochopil, s Michalem jste se zase tak moc dobře před cestou neznali. Znáte se teď?

Michal je můj bývalý spolužák, ale pak jsme se dlouho neviděli. Moc jsem se na něj těšil, protože jsme se viděli několikrát před odletem.

Ten člověk má svůj typický humor, který mi sedí. A myslím si, že to je i v opačném případě. Teď se známe opravdu dobře, víme co od sebe čekat a jak reagovat. Umíme se na sebe naštvat, ale taky to nechat vydechnout. A hlavně dělat si ze sebe srandu. Prostě kámoši. 

Pojďme teď k cestě. Kdybys mohl říci ke každé navštívené zemi jedno slovo, jaké by to bylo?

Opravdu ke každé? Střední Ameriku beru jako jednu zemi, protože tak na mě prostě působila. Takže Střední Amerika - vedro, ale obrovské vedro. 

Jižní Amerika

Kolumbie - Kolibří farma

Ekvádor - Amazonie

Peru - Ayahuascový šamanský rituál

Bolívie - Solná pláň

Argentina - Krásné ženy

Paraguay - Placka, prostě placka kde nebylo nic. Jen pláně.

Brazílie - Zima!! 

Kdybys měl říci nejhezčí zážitek. Jeden jediný?

Když jsme dorazili k pobřeží Atlantiku na druhou stranu kontinentu v Brazílii. Najednou po několika měsících zase vidíte moře, jste téměř u konce, radost, že jste to dotáhli až sem, že se to podařilo. Že jsme zdraví. Euforie.

 A také  se vám mihnou v hlavě, srdci, všechna ta setkání se všemi lidmi, kteří mi, nám pomohli dokončit tuto cestu. Jim všem patří obrovské díky, nedokáži obsáhnout všemi slovy to, jak moc jsem za to vše vděčný. 

A ten nejhorší?

Když mi byla zcizena fototechnika v Kostarice na pláži. Najednou se probudíte a chybí vám pro vás nezbytné věci. Vaše třetí oko, kterým jste vše zaznamenával, je pryč a s ním i karty, na kterých jsem měl vše uložené. Bylo mi do breku. 

Přišel někdy během cesty strach? Nebo chuť se vrátit domů dříve?

Strach ne, ale vrátit se ano. Vnitřně jsem ale věděl, že to prostě dokončit musím. A ač si člověk může plácat slovy do vzduchu, co chce, důležité je to rozhodnutí jet prostě dál i za cenu, že se psychicky necítíte dobře. To beru u sebe jako posun, že když si něco k srdci vezmu, snažím se to dokončit. Musím říci, že mi pomohlo spousta lidí, kteří mi vyjadřovali podporu na dálku, když jsem se cítil opravdu nekomfortně, že si nedokážu úplně rozumět se všemi účastníky, že jsem v sobě cítil tlak odpovědnosti za ostatní, protože oni právě díky mě udělali to, co jsem udělal já, odešli ze své komfortní zóny, ale teď si úplně nerozumíme, že jsem se cítil jako prudič, který je každé ráno budil, také aby se někomu z nás nic nestalo…

Prostě tam byl tlak odpovědnosti, se kterým jsem neustále vnitřně bojoval už od začátku a čím více jsme se blížili k Jižní Americe, tím více jsem věděl, že to bude v pohodě. Kdo nemá zkušenosti s takovými cestami ve více lidech, nemůže přesně vědět o čem mluvím. I přesto jsem moc rád za tuto zkušenost. 

Kdybys měl říci, jací jsou lidé, které jste na cestě potkávali? Asi hodně jiní než u nás, v Evropě, v Čechách?

Ta mentalita je hodně jiná. Lidé jsou otevřenější, nebojí se vás oslovit, dělají si srandu z vás i ze sebe, aniž byste je někdy před tím viděli. Tady platí jedno pravidlo, čím chudší rodina, nebo člověk, tím víc se pro vás rozdá. Neskutečný. Ta energie z těch lidí doslova září.

Tady v Evropě i Čechách, nebo na Slovensku se situace hodně změnila, kdekdo by řekl, že jsme studený čumáčci, ale není tomu tak. Lidé se tu také dokáží smát a radovat se. To spíš u té starší generace, co prožila totalitu, je to jiné. V tomhle případě mám zkušenosti s tím, že se ne každému zalíbíte, obzvláště pokud jste třeba jakkoliv odlišný, nebo děláte něco jiného, co nezapadá do představ ostatních. Lidé mají u nás potřebu škatulkovat a soudit, dělat závěry na základě jakýchsi domněnek a úsudků z toho, jak vypadáte, nebo co děláte, a to je hodně špatný. Pevně věřím, že v tomhle se ta situace ještě zlepší. V Jižní Americe pochopitelně tyhle věci nikdo neřeší, koukají na vás jako na rovnocenného a mají radost, když vy máte radost. 

 

 Co koloběžky, jak tu cestu zvládly?

Zvládly ji opravdu na výbornou. Zvládly jet horami, džunglí, nezpevněnou silnicí, močály, v tuhé zimě.  Smekám před Jakubem a celým týmem Yedoo, protože tenhle stoj vydrží fakt všechno. Jsem moc rád,  že jsme mohli tyhle koloběžky otestovat, co to šlo. Že jsme se stali součástí rodiny Yedoo a mohli se tak zapsat do jejich rodinné kroniky.

Musím říci, že tyhle lidi si zaslouží respekt tím, jak pracují. Svou práci dělají výborně a na těch koloběžkách je to znát.

Musím vyzdvihnout přednost koloběžky a to je lehký hliníkový rám. A taky stupátko - prostě Trexx. Děkuji celému týmu Yedoo za důvěru a podporu, které se nám dostávalo po celou dobu. Ty všechny lidi se nesmazatelně zapsali do téhle cesty a i do budoucích cest. Navíc jsem si se všemi vytvořil i přátelský vztah a to je prostě to nej. S velkou pokorou ještě jednou děkuju. 

Jaký je kulturní šok po návratu domů?

Že rozumím všemu, co se kde říká. Nezvyk. Celou dobu přemýšlíte v jiném jazyce a najednou přejedete hranice a slyšíte, jak se dva lidé baví u kauflandu : „Tondoooo kup tam ještě ty lahváče :))“ Přijedete na benzínku, slyšíte české písničky, slyšíte ten jazyk a pak vám to dojde. Jsem doma.

Byli jsme zvyklí na jiná obydlí, na tu barevnost. A po prvních metrech u nás to bylo hustý, co si budeme říkat :) Teď už se tomu směju, ale byl to šok.

Snad o největší šok se postarali dva lidi u západočeského rybníku. Přijíždíme do jedné vesničky za Domažlicemi. Koukám, kde by se dalo přespat, až vidím karavan, a o pět metrů dál polorozpadlé obydlí, které se opravuje. Přicházím ke karavanu a vidím postavu, jak jde proti mne, já bez rozmyslu hned spustím:“Holaaa como estas (Jak se máš),“ vůbec mě to v tu chvíli nedošlo. Jenže postava ve stínu záhy hned odpovídá: „Bien, gracias (dobrý děkuju),“ a pak se dovídám, že je to Švýcar a z karavanu vychází jeho přítelkyně, která je z Hondurasu… 

Chybí ti teď koloběžka? Nebo ji nechceš dlouho vidět?

Já na ní jezdím stále :) kamkoliv. Takže tohle přátelství mezi mnou a ní předpokládám je už trvalé. Jezdím na ní stále.

Prý se chystáte ve vašem dobrodružství pokračovat? Kam, kdy, jak? 

Ano je to tak. Chceme pokračovat pod hlavičkou, pod kterou jsme začali, tedy Kam až dojedeme?

V plánu je cesta napříč Asií. Už teď se moc těším. Stále je co zlepšovat, blog, sociální sítě, a vůbec tu je prostor pro sebezdokonalování se. A pokud vše vyjde, dočkáme se jednoho překvapení, o kterém zatím nebudu mluvit.

Rádi bychom taky do Himalájí, když jsme zdolali ty Andy, proč by ne do Himalají, prostě další výzva, která se musí zkusit. Takže pokukuju po Nepálu, taky Iránu, Indii, Barmě, Kambodži, Malajsii. A přemýšlím, jak obejít ten Pakistán, který není z bezpečnostního hlediska úplně dobrý.

Přemýšlím kdy a zároveň jak správně zužitkovat tuhle cestu, ze které jsme se vrátili, aby to co nejlépe termínově vyšlo. Máme tam hodně přednášek a chtěli bychom co nejvíce nasdílet to, co jsme si prožili. A i když jsme optimisticky chtěli jet už v prosinci, není to úplně možné. Uvidíme. Po novém roce? Leden, únor, březen. V těch měsících určitě.

Rádi bychom připravili vše tak, abychom byli maximálně spokojení a mohli odjet s čistou hlavou. Nechci tu házet termíny, ale v co nejbližší době budu vědět víc a nechám to také jako takové překvapení.

A jak? No přeci na koloběžce. Nabízí se buď cesta opravdu napříč, která povede z Malajsie až domů do Čech. A nebo to rozkouskujeme na dvě cesty. To vše se teď děje a přemýšlíme, co je pro nás nejlepší. Začíná oslovování budoucích a současných partnerů a paradoxně začíná znovu vyjednávání, stejně tak jako minulý rok v tomto ročním období, takže jsem v jednom kole. Jeden den jdeme do rádia popovídat si o cestě, a tentýž den vykomunikovávám přednášky. Do toho řešíme, kolik stojí víza do Iránu, druhý den sepisuji, koho oslovit a napsat články na blog, který už přes půlroku stojí. Práce až nad hlavu, ale stojí to za to...


A závěrem ještě pozvánka na minitour obou kluků. Startuje se již v pondělí 4.9.2017 v Rock Café. To nejlepší ovšem přijde jistě na Zakončení sezony, kde máme speciální kytarový sklep:)

4.9. Praha Rock cafe 
21.9. Praha Tiskárna na vzduchu 
28.9. Lázně Bohdaneč - (podradnici.com)
4.10. Kutná Hora Kino Modrý kříž 
7.10. Šumava Zakončení koloběžkové sezóny (Chatacihelny.cz)
27.10.Praha Fujifoto Hybernská 
28.10.Brno Lužánky - přednáška pro Geocahing 
4.11.Liberec (kulturní centrum Vratislavice)
7.11. Fotoškodafest Praha 
11.11.Fotoškodafest Praha 
18.11.Brno - Divadlo BURANTEATR - Noc divadel.

 

 

Mohlo by vás zajímat

Napsat komentář

Komentáře

reagovat

Karel Půček - 19.9.2017 v 10:47

Prosím Vás ten přední nosič měli odkud? Dá se k němu sehnat něco více jako parametry, dostupnost a cena?