Z Budějovic do Benátek na koloběžce

Ondra Theiner   20.9.2017 Tipy na výlety, Expedice
Přes Alpy do Benátek Přes Alpy do Benátek

Ondra Theiner v létě vyrazil na koloběžce do Benátek. Jaká byla jeho osmidenní cesta?

Na koloběžce jezdím rád. Rád na ní závodím, ale také na ní rád jezdím jen tak na výlety. Mimo to mám rád výzvy. A tak se stalo, že jsme se jednou v zimě s bráchou bavili a napadlo nás, že bychom si v létě o prázdninách mohli udělat výlet k moři do Benátek. Já na koloběžce, brácha na kole, pěkně nalehko, bez jakékoliv podpory se spaním na divoko v přírodě. Prostě taková mini-expedice se vším všudy.

Kluci jeli dost nalehkoKluci jeli dost nalehko

 Léto se blížilo a my pomalu začínali plánovat naši cestu. První otázka byla, do čeho se sbalíme. Chtěli jsme jet co nejvíce nalehko. Jelikož mám koloběžku na silnici, stejně tak jako brácha kolo, nechtěli jsme jet s velkými brašnami a nosiči. Jednak se nám nechtělo na karbonové vidlice věšet brašny, druhak by to bylo proti našemu rozhodnutí že jsme chtěli jet nalehko. A proč nalehko? Zajímalo nás, jak moc dokážeme zredukovat věci, které na osmidenní cestu budeme potřebovat (to byla první výzva), a také nám bylo jasné, že čím méně věcí povezeme, tím snáze se nám pojede. V prosinci jsem byl na jedné cestovatelské přednášce kde mluvili dva Češi o tom, jak šli 5000 kilometrů dlouhý Continental Divide Trail a jejich batohy prý měli bez vody něco kolem 5 kilogramů. Řekl jsem si tedy, že když je někdo schopný jít tři měsíce z Mexika do Kanady jen s pětikilovým baťůžkem, tak že my se takovým způsobem musíme být schopni sbalit na cestu do Benátek také. Já jsem se rozhodl, že pojedu s lehkým  třicetilitrovým batohem. Brácha, jelikož nechtěl vézt vše na zádech, se rozhodl pro malý Camelbak do kterého si sbalil jen část věcí a druhou část si zabalil do asi osmnáctilitrové závěsné brašny pod sedlo. Spacák měl zavěšený pod řidítky.

Mapa expediceMapa expedice

Druhá otázka byla, jak a kde budeme spát. Stan jsme zavrhli jako první. Jednak z toho důvodu, že je těžký, ale také proto, že spaní ve stanu je podle zákona ve většině evropských států bráno jako kempování a to je v zemích, kterými jsme chtěli projíždět, mimo místa k tomu určené, oficiálně zakázané. Naproti tomu spaní jen tak pod širákem se považuje za bivakování a to většinou povolené je. Jenže pod širákem může člověk snadno zmoknout a ani pod plachtou na zemi při velkém slejváku spacák většinou nezůstane suchý. Navíc bychom museli brát karimatky a ty jsou dost velké a těžké. Rozhodli jsme se tedy, že zkusíme hamaky. Jsou lehké, skladné, při dešti se neleží na mokré zemi a když se nad ní hodí tarp (taková plachta), tak člověk zůstane i v suchu. Můj tarp, hamaka a spacák měli dohromady něco kolem 1,5 kg – váha na kterou bych se se stanem dostal jen velmi těžko.

Posledním úkolem bylo naplánovat cestu. Možností jak se dostat z Budějovic do Benátek je více.  Asi nejjednodušší varianta zahrnuje využití Taurského tunelu, kde vás v Rakousku pod jedním alpským hřebenem převeze vlak, nicméně to nám připadlo jako „srabárna“. Když do Benátek vlastní silou, tak se vším všudy, a tak jsme zvolili asi 680 km dlouhou trasu (ve skutečnosti jsme najeli nějakých 750 km) vedoucí z Budějovic přes Linz, Salzburg, Zell am See, Grossglockner Hochalpenstrasse (vysokohorská silnice šplhající až do výšky 2500 m.n.m.), Lienz, italský Toblach, Cortinu d‘Ampezzo, malebné městečko Vittorio Veneto až do naší cílové destinace - do Benátek. Na cestu zpátky jsme se rozhodli, že pojedeme vlakem.

Náš výlet se přiblížil. V neděli 16. července jsem přijel z Račic z Rollo ligy a hned v pondělí jme se chystali vyrazit. Byl jsem zvědavý, jestli to hned takhle po závodech nohy zvládnou. Mít víc času, vyrazili bychom o nějaký ten den později abych si odpočinul, ale jelikož času nebylo tolik, řekl jsem si že to snad nějak půjde. A ono to šlo. 

Vyrazili jsme tedy 17.6. kolem poledne a na první den jsme měli naplánováno zhruba 95 km. Cílem bylo dojet někam před Linz. Kam přesně, to nám bylo jedno. To je právě výhoda spaní venku – jeden není na nic vázaný a i když jsme měli zhruba plán, kam bychom každý večer chtěli dojet, brali jsme ho spíš jenom jako takové naše osobní doporučení, než jako něco, co musíme přesně dodržet. Počasí nám pěkně vyšlo a tak cesta krásně ubíhala. A to obzvláště když jsme jeli po luxusním novém asfaltu. Dokonce tak novém, že jsme se potkali s válcem, který ho ještě válcoval. Pravda, byl tam zákaz vjezdu, ale to nás nějak netrápilo. Náš denní plán se nám podařilo dodržet, a tak jsme večer usínali asi 10 km od Linzu s výhledem na Alpy, se kterými jsme se měli lépe seznámit v následujících dnech. 

U LinzeU Linze

Další den jsme projeli Linz a přes nekonečné roviny jsme se přiblížili k velkým jezerům u Salzburgu. Tento den jsme najeli podobně kilometrů jako den první a večer jsme šli spát s výhledem na jezero Attersee. 

Třetí den už nás čekaly nějaké kopce. Nic velkého, ale aspoň to nebylo takové monotonní. Cestou jsme se mohli kochat krásou rakouských Alp, protože ty teď už byly přímo vedle nás. Minuli jsme závodní okruh Salzburgring, kde se konalo letos v srpnu mistrovství Evropy v koloběhu, a dojeli až do Salzburgu. Odsud jsme ještě večer pokračovali do městečka Bad Reichenhall. Zde jsme se (konečně) setkali s pořádným kopcem – ze značky se na nás šklebil nápis „22%“. Večer jsme se pak už z našich hamak kochali krásnou alpskou kulisou.

Následující den nás potkaly nějaké defekty. Proražený plášť není žádná sranda, ale nic co by nešlo opravit tejpovací páskou alespoň na dojetí do servisu, kde jsme mohli koupit plášť nový. Tento den jsme najeli asi jen 80 km, nicméně to bylo v kopcích, a také jsme dobře věděli, že následující den nás čeká nejvyšší bod naší trasy, tak jsme raději šetřili síly. 

Pátý den jsem měli budíček na 5:50, protože kolem poledne počasí hlásilo nějaké bouřky a nechtěli jsme, aby nás zastihli, když budeme někde vysoko v horách. Ráno bylo sice pod mrakem, ale jak jsme stoupali výš, počasí se lepšilo a bylo přesně takové, jako to, na které jsem se do hor těšil. Sluníčko, nádherné výhledy a k tomu brutální stoupání - paráda. Kolem poledne jsme se po Grossglockner Hochalpenstrasse dostali na chatu ve 2400 m.n.m ., kde jsme dali rychlý oběd, koupili samolepku na rám a pokračovali dále. Ještě nás totiž čekal malý sjezd a výjezd až do nejvyššího bohu naší trasy ve 2500 metrech nad mořem. Během finálního stoupání nás ale zastihl takový horský vánek (o síle pořádné vichřice), který bráchu sfouknul z kola, takže poslední stovky metrů jsme tlačili naše stroje a doufali, že nás to neodnese někam do údolí. Nakonec vítr s deštěm odešli a my si mohli vychutnat nádherný dlouhý sjezd. Na konci této etapy jsme si vyšlápli ještě menší kopeček a pak jsme sjeli k městu Lienz, u kterého jsme po 87 km a nastoupaných 3700 metrech natáhli hamaky a šli spát.

HochalpenstrasseHochalpenstrasse

Následující den nás čekala 127 km dlouhá cesta s přejezdem přes nadmořskou výšku 1500 m.n.m. Během toho dne jsme opustili Rakousko a konečně jsme překročili italské hranice. Poblíž nejvýše položeného průjezdního místa této etapy se nám také naskytl pohled na proslulé Tre Cime di Lavaredo. Po průjezdu tímto bodem, jako by se najednou úplně změnilo klima. Konečně jsme pocítili teplý italský vzduch a já se začal těšit že se konečně pořádně vyspím a nevzbudí mě v noci zima. V rámci šetření gramů jsem měl totiž tenký spacák s teplotním limitem do 12 °C, takže jsem se občas v noci budil zimou. Nicméně tento malý diskomfort jsem byl ochotný akceptovat, neboť jsem díky tenkému spacáku ušetřil dobrých půl kila a také nějaké to místo v batohu.

Tre CimeTre Cime

 Šestý den jsme chtěli dojet někam před Benátky tak, abychom měli následující celý den na jejich prohlídku. Plán byl nějakých 120 km. Cesta vedla zprvu pěkně z kopce, takže se jelo poměrně pěkně, nicméně únava se už pomalu také začínala hlásit. Za posledních pět dní jsme měli v nohách něco kolem 500 km s nemalým převýšením a já navíc s šesti kilovým batohem na zádech, takže mě začaly chytat drobné křeče do stehna. Nic hrozného, ale chtělo to občas dát nějakou pauzu navíc a nohu promasírovat, protože nás ten den čekalo ještě nějaké to #mojekilo. Po zhruba šedesáti kilometrech jsme dojeli do krásného městečka Vittorio Veneto. Po krátké prohlídce centra a ochutnávce delikátní italské zmrzliny jsme se s ním rozloučili a spolu s ním jsme zamávali i Alpám. Před námi se už rozprostírala rovina a my jsme věděli, že už ani ne sto kilometrů a konečně si budeme moc udělat cílovou fotku v Benátkách. Jenomže to by to šlo moc hladce. Večer jsme dojeli na vytipované místo, kde jsme chtěli spát jenomže tolik komárů jsme v životě neviděli (tedy spíš neslyšeli, protože už byla tma), a tak ve zběsilém úprku před komáry jsme se vydali hledat jiné místo ke spaní. Tím jsme se sice přiblížili k Benátkám ještě více, nicméně jsme najeli ještě přes 20 km, takže ten den mi tachometr ukazoval 155 km, místo původně plánovaných 120 km. Usínali jsme někdy lehce po půlnoci kdesi na fotbalovém hřišti na předměstí Mestre (město, které je na pevnině a je s Benátkami spojené mostem), asi jediném místě, kde nebyly mraky komárů.

Jedna z nocí v hamakáchJedna z nocí v hamakách

Poslední den jsme se vzbudili brzy ráno. Rychle jsme si sbalili, protože jsme nechtěli, aby nás někdo popotahoval za to, že jsme spali na hřišti, a vydali se dokončit svojí cestu. Posledních deset kilometrů jsme si užili i přesto, že jsme se proplétali ulicemi velkoměsta Mestre. Kolem poledne jsme pak konečně dojeli do Benátek. Udělali jsme si několik fotek u cedule s nápisem Venezia a vydali se na rychlou prohlídku města. Do samotného centra Benátek je kvůli turisty přeplněným uličkám vstup s kolem pod pokutou zakázán (velkou koloběžkou předpokládám také – nechtěl jsem radši zkoušet trpělivost místních carabinierů), a tak jsme se s bráchou museli rozdělit. Jeden hlídal kolo a koloběžku a druhý si šel prohlédnout město. Potom jsme se prohodili. Ani tato malá nepříjemnost nám ale nezkazila náladu a my nasáli aspoň trochu atmosféru tohoto krásného města. 

Cíl - BenátkyCíl - Benátky

Večer jsme se pak odebrali na vlakové nádraží v Mestre a zahájili naší cestu zpět domů. I když nás čekalo celkem šest přestupů, přečkání noci kdesi na nádraží v městě Udine a doma jsme měli být až následujícího večera, cesta byla příjemná a oba jsme si jí užívali. Domů jsme přijeli unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali. 

A co říci na závěr? Je jedno že neumíte italsky, stačí znát pouze jediné slovíčko. To slovíčko zní „monopattino“. :-) 

 

Mohlo by vás zajímat

Napsat komentář