Pár měsíců uběhlo od okamžiku, kdy jsme v létě uveřejnili článek o nové kolekci koloběžek YEDOO ALLOY. Nadešel čas na něj navázat zajímavým povídáním nejen o tom, jak vlastně YEDOO vzniklo, ale zejména o tom, co vše obnáší výroba koloběžek za hranicemi naší vlasti.
O všech strastech, ale také slastech, koloběžkového byznysu jsme si popovídali se dvěma hlavními postavami značky YEDOO. Majitelem Danem Pilátem, kterého v rozhovoru naleznete označeného stručně jako Dana, a šéfkonstruktérem Kubou Bostlem.
Protože povídání je natolik zajímavé, že by bylo škoda přijít byť i jen o malinkou část, rozdělili jsme jej do dvou dílů. V tom prvním se dočtete něco o tom, jak to celé začalo, pokračovalo a běželo až do okamžiku, kdy se zrodil nápad YEDOO ALLOY. Díl druhý pak bude (nejen) o tom, co YEDOO ALLOY vlastně je a co jeho výroba obnáší.
Pánové, tak jak vy dva jste se vlastně poznali?
Kuba: No to takhle k nám Dan jednou přišel, to mi mohlo být kolik asi?
Dan: Tak nějak možná třináct?
Kuba: A říká, mohl bych ti tu nechat terč na šipky od Harrows. Víš co, parádní terč na šipky. On tedy Dan tehdy přišel za ségrou.
Takže to bylo třeba před 20 lety?
Kuba: No nějak třeba před 22 roky. A já si pamatuji, že jsem týden nešel do školy, protože jsem pořád řezal šipky (myšleno hrál šipky).
Moment a Dane, Vy jste přišel tedy za Kubovou ségrou?
Dan: Já jsem měl tehdy nového Favorita. Zrovna byla sobota a já si to s ním pálil na chatu za rodiči do Štěchovic. A někde za Zbraslaví stála u silnice taková opuštěná slečna a stopovala. Tak jsem ji naložil a ona šikovná, ať se jedu vykoupat, že nejlepší koupání je někde tam u nich doma. No a o něco později, když jsem si chtěl její rodinu naklonit, tady malému Kubíčkovi jsem dal terč. To bylo to jediné, s čím jsme tehdy ve firmě obchodovali.
Kuba: A mimochodem si pak Dan tu mojí ségru vzal.
Tak to je zajímavé:) A jaká byla fáze dva?
Kuba: To byla auta. Já jsem hrozně miloval auta a pořád jsem chtěl závodit. Tehdy jsem koupil od strejdy již docela unaveného Trabanta asi za pětikilo, dali jsme ho s klukama do kupy a sháněl jsem sponzory na rallycrossové závody. Nejprve mi platil startovné Danovo táta, a když jsem pak vyměnil Trabanta za VW Golf první generace, začal mě sponzorovat i Dan. V té době samozřejmě žádné YEDOO nebylo, tak jsem jezdil pod značkou Harrows, což byly ty šipky, které sem Dan dovážel.
Devadesátá léta a rallyecross v podání Kubova Trabanta
Ke strojařině mě to vždycky táhlo, říká Kuba Bostl (na fotce vlevo v krásné nahnědlé teplákové soupravě...)
To Ti bylo 15?
Kuba: No jasně. Táta byl řidič z povolání a já jezdím autem už tak asi od šesti let. S náklaďákem od osmi:). Po silnici jsem jezdil od patnácti a stejně tak tady ty závody. To bylo tak od roku 1997.
Dan v té době podnikal, cos dělal Ty?
Kuba: Studoval jsem střední průmyslovou školu - pozemní stavby. Sice jsem chtěl dělat něco do aut, dělat konstruktéra nebo designéra aut, ale jediné co by bylo pro mě tehdy dostupné studovat, byl automechanik, a to se mi moc nechtělo. Stavárna byla sice fajn nejen proto, že jsem si později mohl naprojektovat svůj dům a také ohlídat celý průběh stavby, ale také proto, že mám odsud spoustu dobrých přátel. Z některých se postupně stali koloběžkáři:). Ale moc mě to nebavilo a pořád jsem měl tah ke strojařině. Pak jsem šel na výšku pochopitelně taky na stavárnu. Jenže to mě nebavilo už vůbec, tak jsem toho nakonec nechal.
Dane, ale vy jste vlastně tou dobou taky dělal do stavařiny, ne?
Dan: Je pravda, že v době, kdy jsem se poprvé potkal s Kubou, jsem také trochu stavěl, tedy spíš rekonstruoval. Specializace – navrhování a realizace interiérů. Bylo to těžké hlavně v tom, že prostě člověk stavěl, stavěl, pak odjel na dovolenou, vrátil se a nečekalo ho nic jiného než dodělávky a případné reklamace. Jak šel čas, nabyl jsem dojmu, že obchod je něco jiného, lepšího ... Tam odjedete na dovolenou, vrátíte se a za ideálního stavu je všechno zboží prodané a jede se znovu. Dnes už vím, že každá mince má dvě strany...
Jak to s tou obchodničinou tedy začínalo?
Dan: My jsme tehdy získali exklusivitu anglické firmy Harrows (šipky) a na tom jsme v podstatě postavili firmu. Šipky se ale hrály hlavně v zimě. V létě to nic moc nebylo. Tak jsme hledali další sortiment a našli jsme třeba petanque (petang ), který se nám moc líbil. Pak jsme přidali třeba ještě kroket, frisbee a podobně. No a v roce 2000 jsme se poprvé pustili do koloběžek.
Kuba: To si pamatuju. Naložil jsem 250 skládacích koloběžek do tranzita a rozvážel je po republice.
Kuba se svojí druhou závodní Károu VW Golf EVO I. pod hlavičkou HARROWS Bost.La Motorsport
Takže takto jste se dostali ke koloběžkám?
Dan: Pro mě je to už docela velká historie. Měl jsem tehdy společníka Martina Kopeckého, a to byl velký skejťák. On tehdy v Čechách dokonce v devadesátých letech organizoval Mistrovství Evropy ve skejtu, ve Sportovní hale v Praze. No a my společně jsme byli v roce 1998 v Americe na jednom sportovním veletrhu, v Atlantě. Samozřejmě jsme se cítili jako velcí byznysmeni, kteří hledají s čím obchodovat.
Já poctivě třikrát prošel celé výstaviště sem a tam, strávil jsem tím celý den a v podstatě nic zajímavého jsem nezjistil. Martin tou dobou docela hodně pil (důsledek mnoha let strávených mezi skejťáky). Celou dobu byl vlastně v bufetu na baru a ono prostě, jednou za čas pak člověk musí jít na záchod. A jak se Martin vydal na ten záchod, tak nějak narazil na koloběžky. Samozřejmě jako skejťák na to měl asi trochu cit a jiný pohled. Já jsem pak přišel po celém dnu chození po výstavišti úplně ztrhaný a říkám:“ Tak co?“ A on mávnul rukou směrem k těm záchodům a řekl:“ „Koloběžky budou trend!“ a s tím skončil. Já měl asi sto kilometrů v nohách a věděl jsem všechno o tisících firmách, co vyrábějí všelijaké kraviny, a on řekne: “Koloběžky budou trend!“ Takže ta prvotní zásluha patří určitě jemu.
Majitel firmy Dan Pilát na jednom z prototypů YEDOO Wolfer
Takhle to tedy začalo? A co bylo dále?
Dan: Ten základ pro nás byl pořád obchod se šipkami. Tedy obchod s Anglií. Jenže veškerá elektronika i elektronické terče se už tehdy dělaly v Asii, a tak jsme se začali rozhlížet mimo Evropu.
Jaké to bylo? Ten rozdíl, možná prvotní šok při prvním byznysu s Asií?
Dan: Má první cesta do Číny byla v roce 2000. Před tím jsme sice byli už na Thajwanu, ale tam jsme nenašli ty správné partnery a vše tam bylo i hodně drahé. Pak tedy přišel první kontakt s Čínou, a ten byl hodně zběsilý.
V jakém smyslu?
Kuba: Já se omlouvám, že do toho takhle skočím, ale musím říci, že když se Dan tenkrát vrátil ze své první cesty do Číny, tak nemluvil vůbec o ničem jiném. Byl toho úplně plný.
Dan: Je to tak. Byl to pro mě jiný svět. Cestovali jsme z Honkongu a vše začalo tím, že nám řekli, přijeďte na hranice, my si vás tam vyzvedneme. Na hranicích na nás čekala nějaká paní, obchoďačka té firmy od které jsme dostali pozvání, a kolem ní spousty dalších ženských. Všechny se zubily. A ten můj parťák se hned začal objímat s tou paní. A ty ostatní ženské se pořád zubily. Tak si říkám, obejmu je všechny. Pak z nich vypadlo, že jsou to nosičky kufrů na nádraží. Tak jsem všechny objal a slavnostně jsem vešel do Číny.
Pak nemohlo následovat nic jiného než karaoke. Číňani milují karaoke. Takže karaoke, jídlo, pití a najednou se otevřou dveře a přijde asi deset holek, nastoupené do řady a ti naši partneři prý ať si vybereme. Tehdy jsme tam byli ve třech i s Alenou, ale to oni moc nerozlišují. Prostě jsme tam byli tři běloši, a tak každý z nás nafasoval jednu. Byla to taková osobní servírka. To oni tam občas mají, aby tě donutili například vypít co nejvíc. Vypijete celou basu, půlka ona, půlka ty. No a ona mě pořád krmila a tak... Pak přiběhl borec s polaroidem a hned nás fotil. Takže člověk u vytržení, neví pořádně, co se děje. Tak jsme nějak dopili, a že jdeme. Jenže v tom nám tam nějací kluci, kteří tam vlastně řídili celý večer zábavu, začali ty holky nabízet za sto dolarů na pokoj. Nějak jsme to odmítli, ale to jsme asi neměli, protože málem došlo ke rvačce. Oni na nás, že se celý večer necháme krmit a teď, když to můžou konečně těmi sto dolary zúročit, tak že nemůžeme nechtít! No naši obchodní partneři nás začali tlačit ven, nějak nás oddělovat od ostatních… Naštěstí všechno dobře dopadlo.
Asi takhle tedy nějak vypadala moje první Čína. Do toho ten můj společník. Stále měl problémy s alkoholem, dostal epileptický záchvat. Takže nemocnice, čínská lékárna – tam můžeš sedět dvě hodiny a koukat na všechny ty hady, co tam mají… A do toho nás také vzali do Kantonu na obrovskou výstavu. My vykulené oči. Pak do fabriky. To sice byla původně fabrika na kulečníky, fotbálky a takovéto podobné věci, ale tou dobou tam zrovna montovali skládací koloběžky. Neskutečných 8000 kusů denně. Patnáct set a více lidí. Najednou jsme viděli tu obrovskou kapacitu. Prostě jsme se vrátili a oči navrch hlavy.
Byly to doby, kdy Čína, alespoň z našeho dnešního pohledu, byla ještě opravdu sirová. Jeden rok tam stavěli obrovskou dálnici, a když jsme se o rok později vrátili, byly všechny kopce kolem srovnané a všude stály haly a nové fabriky. Prostě úplně jiný svět.
Kuba: Ono se to mění. Já tam byl poprvé v roce 2010 a to už bylo něco úplně jiného. Třeba chování, ekologické nároky, prostě všechno letí dopředu.
Od prvních skládacích koloběžek se během třinácti let Dan Pilát probojoval až na stý ročník Tour de France - zde při pauze v putování etapou na Mont Ventoux
Takže v té době jste přivezli skládací koloběžky? A jak jste se dostali dál k těm v podstatě „neskládacím“?
Dan: V roce 2000 tu byl obrovský boom skládacích koloběžek, který pak vydržel zhruba tři, čtyři roky. Vozili jsme třeba miniscootry JD Bug, Micro a podobné značky. Ale vlastně už tehdy zákazníci chtěli větší kolečka. Všechny skládací koloběžky měly na začátku kolečka o průměru 4“, ale o pár let později se objevilo unijní nařízení, že pokud má být koloběžka určená pro děti, musí mít kvůli bezpečnosti kolečka průměr minimálně 12,5cm, tedy 5“. Byl to ale postupně i trend, že koloběžka by měla mít větší kolečka. My jsme se vlastně přizpůsobovali tomu trendu.
Něco málo jsme také vozili z Evropy, třeba výrobky firmy Puky, Panther Junior a podobné. V Evropě to ale funguje tak, že ti vlastně řeknou „ber nebo neber“. Žádné velké individuální úpravy. Ale v Číně ti řeknou, něco vymysli, navrhni a my ti to vyrobíme. No a tak jsme si řekli, pojďme dělat naše koloběžky.
A tady do toho vstoupil někde definitivně Kuba?
Kuba: To bylo třeba v roce 2002, 2003. My jsme v té první fázi nestavěli vlastní koloběžky. Základ té konstrukce vyšel z toho, co nám ve výrobě nabídli, na co měli již hotové přípravky. My do toho pak začali třeba dávat vlastní komponenty. Nebo jsme třeba lehce zasáhli do rámu, aby odpovídal našim požadavkům a podobně.
Dan: K tomu bych upřesnil, že v mých očích jsou ohledně výroby v Číně takové tři levely. Jeden je, že u již dostupného výrobku změníš jen barvu a grafiku. Případně si tam dáš své logo. To je samozřejmě nejjednodušší. Druhá úroveň jsou komponenty, resp. volba komponentů dle vaší specifikace. Komponentů se vyrábí nekonečně. Koloběžka je skládačka, takže začneš shánět komponenty, které jsou třeba kvalitnější a víc se ti hodí. No a fáze tři je nejsložitější. A to je nechat vyrobit vlastní rám, případně vlastní komponenty. To stojí samozřejmě spoustu času a také peněz. My jsme se postupně prokousali všemi těmi fázemi a dnes si už téměř všechno navrhujeme a děláme sami.
Takže vy jste tehdy Kubovi, kterému bylo třeba 21, 22 let tohle všechno svěřil?
Kuba: Ono to bylo hodně postupné. Já jsem vlastně nebyl konstruktér.
Kuba Bostl ve svém živlu
To mě právě vlastně zajímá. Ty jsi nikdy před tím na koloběžce nejezdil, nebyl jsi konstruktér, ale nakonec tu máme parádní YEDOO ALLOY kolekci koloběžek. Jak to s Tebou tedy bylo?
Kuba: Mě prostě ta stavařina nebavila a Dan sháněl tehdy někoho, kdo bude rozvážet po republice a na Slovensko koloběžky a další věci. Prostě pro mě práce snů. Můžu jezdit autem, neplatím palivo a ještě za to dostanu zaplaceno. Takže jsem začal rozvážet. Po čase jsem ale převzal celou logistiku a částečně i provoz firmy. A v rámci řešení reklamací jsem se dostal i ke koloběžkám. A k nápadům, jak je co nejvíce vylepšit. Takže takhle nějak jsem se postupně začlenil do vývoje firmy.
Možná, z laického pohledu, jak vypadá takové zadání koloběžky do výroby, to pošleš řekněme nějaký papír do Číny a oni to podle toho postaví?
Kuba: No hodně zjednodušeně ano. A možná to tak i na začátku bylo. Teď ale, když si otevřu finální specifikaci, tak je tam třeba hlavní položka rám. Řekneme, tento rám použijte na tuhle koloběžku. Jenže protože jsme převzali kompletně vývoj všech rámů i komponentů, tak za tím, abych to mohl takto jednoduše napsat, je neuvěřitelné množství práce. Každý rám a každý komponent má svou separátní projektovou dokumentaci. A ty jednotlivé díly kromě vlastního vývoje pak samozřejmě milionkrát kontrolujeme a testujeme, dokud s parametry, kvalitou a životností nejsme maximálně spokojeni.
Dan: Když ti do toho pro změnu zase skočím já. Ono u nějakého zavedeného výrobku jako je kolo, je, když to přeženu, specifikace třeba na jednu A4. V Číně strašně moc výrobců nabízí strašně moc rámů a každý má ten rám nazvaný třeba typ 001, 002 atd. No a ty řekneš, chci rám třeba typ 005, na jednu A4 napíšeš výpis komponentů – chci tam Shimano takové nebo makové a hotovo. K tomu dáš svoji grafiku a logo a je to. Jenže ta koloběžka je šílená. Kuba vždy říká zlatý trojúhelníkový rám u kol. U koloběžek je jednání o každé maličkosti velká složitost. Každý milimetr vedle tu na rozdíl od kola vadí a koloběžka neodpustí jedinou chybu.
Náhled detailní specifikace koloběžky
No dobře Kubo, ale ještě. Ty jsi vlastně něco stavěl, ale najednou jsi měl začít vymýšlet konstrukce, sváry apod.?
Kuba: Víš, moje první zkušenost s rozbruskou byla asi v osmi letech. Chtěl jsem si upravit mačetu. Táta ji měl se špičkou zahnutou dopředu, ale já chtěl takovou tu upravenou se špičkou dozadu, tak jsem ji říznul. A pak jsem dostal! Jinak jsem byl v dílně pořád. Pořád jsme něco upravovali, vařili ty auta, tunili je na závody. Takže ta strojařina mě děsně bavila.
Svojí první koloběžku, Wolfer EVO I 26x20, jsme ale svařili až v roce 2010 na naši první účast na 24 hodinovce ve Stromovce. Před tím jsme třeba upravovali úhly hlavových trubek a tak, ale tahle byla první. A tím jsme vlastně odstartovali to, že jsme začali přemýšlet o velkých koloběžkách. Následoval pak Wolfer EVO II 28x20 a postupně jsme se blížili tomu, že začneme stavět velké koloběžky.
Od řízlé mačety se Kuba a celé YEDOO dostalo až k tomuto rámu - a o něm příště...
Takže od mačety ses dostal k modelové řadě YEDOO Alloy?
Kuba: Tak nějak to prostě byloJ
Pokračování příště….
