1.6.2023

Rukavice na Jelenově přejezdu hozena - Jitka Klosová

Honza Vlášek Jelenův přejezd republiky
Než ji zvednete, první přemožitelka referuje nejen o svém výkonu...

Když člověk jede na koloběžce celý den sám, nějaké té samomluvě se občas neubrání. Když v té samotě setrvává nejen na stupátku, ale i při odpočinku mezi jízdami už šestý den, tato jeho komunikační dovednost může dosáhnout úrovně, při které je podobně jako já schopen vést sám se sebou i delší rozhovor.

Prostě napadlo mě, že bych k podrobnějšímu referování o absolvování Jelenova přejezdu využila publicistický žánr, který bude ve výsledku možná čtivější, přehlednější než nějaká moje esej.

Než pomyslně rozsvítím světlo s nápisem On Air a odstartuji interwiev sama se sebou, uvedu základní fakta: Českou republiku jsem z nejzápadnějšího na nejvýchodnější bod s dodržením průjezdu kontrolním bodem na hrázi Sedlické přehrady absolvovala sólo v termínu 17. – 22. 5. 2023. Doba 5 dní a 8 hodin představuje hrubý čas se vším všudy. Tedy i s pěti noclehy. Závislá jsem cestou byla jen na možnostech k dokoupení jídla a pití, jinak jsem ve všem vystačila s tím, co jsem si vezla. Zdráhám se definovat moji cestu výrazem „natěžko“. S dohromady 6 kilogramy vybavení rozloženými mezi brašnu + dva bidony na koloběžce a batoh na mých zádech se mi jelo lehce. Podle aplikace Stopař jsem ujela 665 km. Při kontrole záznamu jsem si všimla, že mi několik málo kilometrů ubral na Moravě u Velké Bystřice, kde postupoval kus „letecky“. Nad tím bych mávla rukou. Spíš se mi nechce tolerovat, že v závěrečné statistice přidal navíc 3 hodiny. Zatímco Stopař uvádí, že jsem byla na cestě 131 hodinu. Moje fotky ze startu a cíle jasně dokazují, že ve skutečnosti mezi nimi uběhlo 128 hodin. Převýšení Stopař klasickým způsobem neměří, ale výškový profil trasy snad o něčem vypovídá.

Určitě musím při hodnocení mého výkonu vysoce vyzdvihnout typ koloběžky, na které jsem jela, a jejího stavitele. Jedná se o pro moje potřeby lehce upravenou verzi Kickbike Mark III z dílny Ládi Bartůňka, resp. finální produkt firmy Koloběžky Brandýs. Koloběžku mám pojmenovanou Tarina, finsky její jméno znamená příběh.

Odkaz na kompletní trasu: https://mapy.cz/s/gorevejone

A teď již avizované otázky/odpovědi. Znám se už dlouho, budu si tedy tykat:

Co tě přimělo rozjet se na koloběžce přes celou republiku, a to rovnou v delší variantě od západu na východ?

Vícedenní putování na koloběžce, ať už silniční nebo krosové, se spaním venku mám moc ráda. Když jsem si přečetla jednoduchá pravidla Jelenova přejezdu, hned jsem si řekla, že bych ho mohla po dvou a půl letech zkušeností s koloběžkami taky zvládnout. K těm zkušenostem bych možná měla dodat, že se nejedná o žádné závodní zkušenosti. S koloběžkou či bez. Celý život sportuji jen rekreačně.

Připravovala ses na takovou štreku nějak speciálně?

Mám nutkání odpovědět, že po zveřejnění výzvy na Koloběžkovém portálu jsem hned odletěla na měsíc ladit formu na Nový Zéland. Ono to tak totiž mohlo vypadat. Aby to tak nevypadalo, koloběžku jsem s sebou nevzala a dala si tam do těla jiným způsobem. Ve skutečnosti bych asi do přípravy kromě běžného jezdění na koloběžce zahrnula moji soukromou dvanáctihodinovku přes Svatý Kopeček u Olomouce. Dala jsem sedm okruhů, najela s Tarinou přes 170 km, cítila se po nich v pohodě, klidně bych mohla jet okamžitě dál. Otázkou zůstávalo, kolik tras delších než 100 km jsem schopna zvládnout za sebou. Jelenův přejezd se mi jevil k získání odpovědi optimální. Taky jsem v rámci přípravy strávila nějaký čas nad mapou a trochu promýšlela taktiku.

Co si pod tvojí taktikou představit konkrétně?

Během prvního dne přejezdu jsem se na ty další chtěla motivovat zvládnutím větší dávky kilometrů, ale zároveň začátek nepřepálit. Myslím, že v mých silách je ujet na jeden zátah 200 km. V případě, že tím by to skončilo. S ohledem na pokračování jsem zvolila na rozjezd kompromis mezi mojí „běžnou“ stovkou a tím odhadovaným maximem, tedy 150 km. Když jsem v mapě zjistila, že ze startu je to stopadesátka zrovna k místu, které se jmenuje Kokotsko, bylo jasné, že můj taktický plán je správný. V dalších dnech pro mě stovka znamenala naprosté minimum. O kolik jsem ujela víc, záviselo na profilu trati, ale třeba taky na místě vhodném k přespání pod širákem. Při dodržování tohoto harmonogramu vycházelo, že do cíle bych měla s rezervou dorazit nejpozději šestý den.

Nejpozději? Čili ve hře byla i smělejší varianta?

Ano, nevylučovala jsem možnost dojet do cíle do konce pátého dne. Fyzicky bych na to asi měla, ale z hlediska bezpečnosti se jednalo o příliš riskantní variantu. Musela bych jet několik hodin za tmy, a to zrovna po silničkách v podhůří Beskyd, na kterých není jednoduché vyhýbat se dírám i za denního světla. Tak jsem si po těch pěti trasách dlouhých výrazněji přes 100 km nechala posledních 60 km jako pohodovku na závěrečný den. Nelituji. I kdyby jen kvůli pohledům na Beskydy za slunečného dne.

Naplánovanou trasu jsi v reálu dodržovala?

Striktně ne. Ale změn moc nebylo. S otazníkem jsem měla už předem pár úseků po silnicích 1. třídy. Na některých to díky odstavnému pruhu celkem šlo, ale třeba z jedničky za Příbramí jsem prchala, jak nejdřív jsem mohla. Pár kilometrů nad plán jsem si přidala při úžasném sjezdu do Štěpánova nad Svratkou. Byla jsem tak rozjetá, že jsem si až dost pozdě uvědomila, že jsem odbočku dávno minula. Další drobné kilometry navíc byly spojeny hlavně s odbočením na místa vytipovaných noclehů. Každopádně sestavila jsem si trasu velmi pestrou, kromě silnic všeho druhu jsem využila taky moc pěkné cyklostezky, v menší míře i lesní cesty. Nuda kvůli fádnosti trasy rozhodně nehrozila.

S nocováním nadivoko nějaký zádrhel nebyl?

První dvě noci byly dost chladné. Kvůli zátěži jsem to riskla s letním spacákem a žďárákem. Oblečená do všeho, co jsem měla s sebou, včetně nepromokavé bundy, jsem se dobře vyspala i při 3-5 stupních. Moje otužování se zase vyplatilo. Taky při dvou koupelích v rybnících. Později už byly noční teploty příznivější. Noclehy v přírodě znamenaly samy o sobě silné zážitky… Usínání při žabím koncertu s hvězdami nad hlavou, jindy zas třeba srnky procházející těsně po setmění jen asi pět metrů ode mě, při ranním ptačím vyzpěvování je vystřídala liška… Ani jednou nepršelo.

Za jízdy taky bez deště? S koloběžkou bez blatníků by to asi vyloženě legrace nebyla…

Silniční koloběžku mám bez blatníků, ale kromě nepromokavé bundy v XL velikosti, pod kterou se mi pohodlně vejde i batoh, jsem s sebou vezla nepromokavé ponožky a návleky na boty. Spolu s repelentem skoro jediné v tomto případě zbytečnosti v mé výbavě.

Ještě něco jsi ráda nepotřebovala?

Z lékárničky jsem využila jenom cívku s náplastí, protože se mi podařil už první den při manipulaci s koloběžkou zatíženou vpředu brašnou částečně ulomit horní držák na bidon.

A co třeba nářadí…?

Nebudu lhát. Nevozím vůbec nic. Ani pumpičku. Kola jsou bezdušová a já levá. Ale stalo se mi, že jsem koloběžku nedbale opřela a ta se poroučela k zemi. I když do měkkého, s přední brzdou náraz hnul. Trochu mi drhla a můj zásah by mohl způsobit víc škody jak užitku. Tak jsem neplánovaně udělala odbočku do centra Příbrami. V tamějším cykloservisu jsem se ani neohřála, jak rychle mi dali brzdu do pořádku. Grátis. Samotná zajížďka pro mě ale nezanedbatelným zdržením byla.

Jakým způsobem jsi řešila cestou jídlo?

Základ, který si vozím na čundry s nocováním venku, představuje moje vlastní snídaňová vločková směs s dalšími ingrediencemi. Vařím ráno jen vodu na kafe a do té směsi k přípravě vydatné kaše. Během dne jsem se vždycky zastavila v nějakém vesnickém konzumu, kde je člověk velmi rychle odbaven a nemusí se tu chvilku bát o svůj stroj ponechaný venku. Zámek jsem s sebou taky nevezla. V obchodě jsem si pořídila většinu jídla na zbytek dne. Jsem hlavně sýrová, tvarohová, jogurtová, kefírová. K tomu pečivo. Sůl doplňuji slanými tyčinkami a sacharidy všelijakými pamlsky. Do vody na cestu jsem si dávkovala iontový sirup. Pití jsem později přes den ještě většinou doplnila na benzinkách. Jednou večer jsem se rozšoupla v pizzerce u cesty. A dvakrát denně jsem slupla hořčíkovou tabletu, ať je ta moje cestovní výživa popsána kompletně.

Jak jsi tedy cestu v reálu fyzicky zvládala?

Únava přicházela ke konci každého dne na stupátku, ale měla úplně běžnou podobu, s přibývajícími dny se nestupňovala. Nepociťovala jsem nic, co bych nazvala bolestí. Pravidelnou noční regeneraci mezi etapami pro sebe považuji za nezbytnou. Že toho mám za sebou v tahu víc, než jsem kdy na koloběžce zatím měla, jsem registrovala čtvrtý den v kopcích za Boskovicemi. Z velké části jsem je vyšla pěšky. Čas mi tam dost naskočil a já ten den musela pokračovat mimořádně i za tmy, naštěstí po bezproblémové cestě, ale zároveň jsem si při těch procházkách do kopců s koloběžkou po boku krásně odpočinula.

A psychicky?

O hlavě jsou takové zápřahy samozřejmě z podstatné části. Člověk si v tom zdánlivě nesmyslném počínání musí najít smysl. Mě to bavilo. Vnímala jsem cestou nejen hezkou krajinu, přírodu, pamětihodnosti i jiné zajímavosti. Každá taková pouť je příležitostí k nahlédnutí taky do svého nitra, k poznávání svých možností, šancí něco nového se o sobě dozvědět… Tím nechci tvrdit, že se taky únava mé hlavy občas neprojevila. Třeba v podobě přehlédnuté odbočky. Nejvíc jsem se sama sobě zasmála, když jsem šlapala ty zmíněné kopce a jednou se přistihla, že na vrcholu jsem již byla a pokračuji v chůzi už i kousek z kopce dolů…

Naučila ses během přejezdu něco nového?

Není to určitě stoprocentní, ale naučila jsem se konečně sledovat trasu v mobilu v držáku na řídítkách za jízdy. Donedávna jsem kvůli tomu musela dost často zastavovat.

Kde se ti během cesty líbilo nejvíc?

Hlavně nemůžu říct, že by se mi na trase někde, snad s výjimkou zatoulání se na silnici mezi kamióny, nelíbilo. Máme u nás opravdu krásně. Převažující malebná krajina na trase ale současně většinou znamená krajinu nemálo zvlněnou. Nejvyšší kopec jsem přejela v Brdech, nejdéle jsem se horskou krajinou mohla kochat pod Beskydy. Jestliže se v pohádkách opakuje, že jejich hrdinové putují za devatero řek, tak právě jako v pohádce jsem si i vzhledem k počtu větších toků, které jsem postupně na koloběžce od západu na východ překonala, připadala. Zmíním aspoň parádní cyklostezky kolem Ohře a Sázavy. Letmých pohledů na hrady, zámky, kláštery, kostely, kapličky i další oku lahodící objekty jsem si dopřávala vrchovatě. Zaujala mě třeba taky vesnická architektura na severním Plzeňsku. Nečekaně jsem si splnila dávné přání podívat se do židovské čtvrti v Boskovicích. Cyklotrasa totiž prochází přímo přes ni. Tipů na návraty do některých lokalit mám více.

Co pro tebe bylo na Jelenově přejezdu nejtěžší?

Projet celou republiku nepozorovaně. Tohle ale asi pochopí jen členové facebookové skupiny Koloběžky CZ.

Nějaká myšlenka, že bys přejezd na jeden zátah nedokončila, u tebe proběhla?

Věřila jsem si. Bez toho by to nešlo. Je toho ale samozřejmě dost, co neovlivníme. Jezdec na koloběžce nesmí příliš polevit v soustředění nejen v silničním provozu, kdy se třeba zásadně nespoléhám, že mám zrovna přednost. Na nějaké nástrahy jsem natrefila i zcela nečekaně. Neoznačený výkop pod sjížděným kopcem v jedné vesnici nebo šedivý, tedy neviditelný zpomalovací pruh na konci lesní asfaltky, rovněž při klesání, byly asi nejhorší překvapení. Naštěstí moje reflexy zafungovaly.

Vydala by ses na Jelenův přejezd někdy znovu?

Vydala. Škoda, že když už jsem se na to závodění dala, zrovna u tohoto souboje nejsou kategorie. Za letošek bych třeba nějaký bod získala mezi veteránkami, příští rok bych možná měla ještě větší šanci mezi ultraveteránkami J  Teď jsem ale hlavně zvědavá na další koloběžkáře, kteří se na trať vydají. Všem budu moc držet palce!