Po loňském prvním koloběžkovém putování na Mastrovi po bezobalových obchodech jsem měl jasno, že v létě pojedu zase, jen na koloběžce větší (s brašnami místo krosny) a dál.
Původní plán počítal se zahraničím, ale nedokázal jsem pořádně najít přesah, jako právě loni tím objížděním bezobalových prodejen.
Seděl jsem u kadeřnice a čekal, až na mě přijde řada. Otevřel jsem si prohlížeč, kde jsem měl uložený “nějaký” Jelenův přejezd republiky. Koloběžkový závod prakticky bez pravidel, s trasou dle toho, jak si ji naplánuju. “To je přesně pro mě,” projelo mi hlavou.
Když jsem se ale během čekání na přesun do střihačského křesla díval do mapy, bylo rozhodnuto. Loni jsem jel z Pardubic do Pardubic v jakési symbolické (a s trochou představivosti) trajektorii srdce o délce 800 km. Letos se nabízelo trajektorii srdce “přetnout” a navštívit bezobaly od Aše (spíše Chebu) po Třinec. A proč končit na nejvýchodnějším bodě Čech? Natáhl jsem celou cestu až na Kremenec (nejvýchodnější bod Slovenska).
Západní bod republiky
Letos jsem vyrazil na Mibo Split, největší složitelné koloběžce v nabídce Miba. V pondělí 29. května jsem v Pardubicích nastoupil do Pendolina, přestoupil v Chebu a dojel na rozkopané nádraží do Aše. Před sutinami nádražní budovy (14:30) jsem si nasadil brašny (stejné, jako jsem dříve používal na cykloputování) a vyrazil na nejzápadnější bod.
Vybavení
Splita jsem vybavil nosičem, na který jsem připevnil karimatku (harmonika, pěnovka) o objemu 10 litrů. Nafukovačkám po svých zkušenostech nevěřím, kor na takhle delší akce. Na karimatku jsem umístil 35 litrové Arsenal brašny a 8 litrový nepromokavý vak od Arsenalu. Celkem tedy 53 litrů.
V brašnách byly věci na spaní: hamaka, lana, celta, spacák s komfortem 8 °C, zmíněná karimatka a filtrační lahev. Dále v kompresním igelitovém vaku minimum oblečení. Pro případ defektů pumpička, duše a multifunkční klíč.
Samozřejmě také záznamová audio-video technika, protože z cesty vždy natáčím záznam, který je pak ke shlédnutí na mém YouTube kanále. Takže se výbava rozšiřuje o větší kompakt, gopro a držáky k němu, power banku, dva externí mikrofony a nabíječky.
Letos jsem nedělal video rozhovory, jen natáčel interiéry a někde dělal audio-rozhovory pro podbarvení videa z interiérů obchodů.
Nejzápadnější bod republiky
První kilometry cesty jsem se samozřejmě sžíval se zatíženým předkem a potřeboval jsem na vyhýbání se překážkám o přibližně 2 vteřiny více času, než normálně.
Dva kilometry před nejzápadnějším bodem se opouští cesta a přejíždí se na nádhernou louku. Kochal jsem se, natáčel, zanechával foťák na jednom místě, projížděl a pak se pro něj zase vracel… až jsem dorazil na místo, kde by bylo asi lepší koloběžku nechat.
Cesta zde opouští louku a jde se do lesa, kde začínají první kořeny, kde se nedá jet a koloběžka se musí táhnout. Rychle se učím, že zatížený předek způsobuje při jakékoliv menší nerovnosti zaseknutí předního kola a nadzvednutí kola zadního, které mě párkrát nepěkně majzlo přes kotníky, abych si to zapamatoval.
Posledních 100 metrů je vyloženě utrpení, koloběžka se musí skoro pořád přenášet, jeden kořen za druhým. Jenže člověk je nabitý energií a chce tu fotku na západním bodě i s koloběžkou, že?
Nejzápadnější bod republiky. Potokem prochází hranice s Německem. Současně je vidět nálož na předku.
Zapínám Stopaře od mapy.cz (jindy si nic neměřím, takže jsem ani nic lepšího neměl) a vydávám se na trasu. První den dojíždím do Františkových lázní, kde spím poblíž jednoho minerálního pramenu.
Rozpomínám se, jak že se to vázala hamaka a jdu spát. Kolem druhé ráno se probouzím zimou. Pod sebou mám vak s oblečením, beru si běžecké “legíny” nebo jak to nazvat a spodní vrstvu. Je to lepší, ale není to ono. Komfort spacáku 8 ˚C zřejmě překonán (ráno se dozvídám, že byly 4).
Kratičký sestřih prvního dne, který jsem dělal v hamace na cestě
Krajem minerálních pramenů
Průjezd krajem Františkových a Mariánských Lázní je super. Nádherná krajina, místy připomínající relativně blízkou Šumavu. Všude minerální prameny, nouze o vodu tedy nebyla. Prameny mně strašně chutnaly, zřejmě si tělo žádalo svoje. Když jsem měl na výběr ze dvou pramenů vedle sebe, chutnal mi ten s větším obsahem hořčíku.
Z Františkových lázní jsem přejel do Chebu do prvního bezobalu na cestě - Medlenku. Popovídal si s majitelkou, nabral audio-video materiál, ochutnal místní jidáše a koláče, nakoupil si na další den a vyrazil směr Rokycany. Večer jsem po 97 kilometrech spal v jednom super bivaku na mýtině. Jmenoval se Umíř. Myl jsem se poléváním vodou z kýble z rumpálové studny. Z patra útulny jsem sledoval, jak se na mýtinu stahují srnky…
Kolem Plzně
Ve středu jsem přijel do Rokycan, kde jsem navštívil obchod Bezobalofka. Z Rokycan jsem přejel přes Brdy k Vojtovi Sedláčkovi do vesničky kousek od Příbrami. Vojta Sedláček je další persónou na české bezobalové scéně, která se snaží rozhýbat dění kolem bezobalového způsobu nakupování.
Ve čtvrtek jsem se pak přesunul do Příbrami, kde jsem navštívil bezobal YesBez a pak jsem přejel přes Sedlčany a Votice.
Kolem Blaníku
V pátek jsem dopoledne jsem dorazil do Vlašimi kde jsem navštívil bezobal Vlašim. Potom jsem vyběhl na Blaník. Hned pod Blaníkem jsem měl sraz s rodinkou od Mr. Salatoff (fermentované pochoutky), kde jsme si povídali o jejich produktech.
Rychlý prostřih z 2. a 3. dne cesty, dělaný opět v hamace na cestě.
Vysočina
V sobotu jsem neměl na cestě žádný bezobal, jen spousty kopců kolem Želivu, Humpolce a Havlíčkova Brodu. Naprosto zlomovým místem ale zůstává samozřejmě přehradní hráz nádrže Sedlice. Zde je právě polovina Jelenova přejezdu republiky. Jupí!
Hráz Sedlické přehrady.
V sobotu večer jsem spal v lesíku před Přibyslaví. Noci jsou snad čím dál chladnější. Každé ráno se budím kolem čtvrté zimou. Až skoro po týdnu mě napadá, že bych na sebe mohl navléct nepromokavé kalhoty a bundu. Funguje! Už se zimou nebudím. Spím sice jako zakuklenec, ale spím!
Hned za Přibyslaví začíná cyklostezka (bez tří km) až do Žďáru nad Sázavou. Cyklostezka je na místě bývalé železnice, takže bez provozu. Cestou jsem se vykoupal na přírodním koupálku, což byla vítána vzpruha.
V 11 jsem měl spicha a Alenou z Bezobalíku. Alena je energická podnikavá žena, která kromě Bezobalíku zastává roli sociální pracovnice a matky. Po prohlídce Bezobalíku mě Alča vzala k soše Vavřína Krčila, což je vynálezce síťovky! Právě ze Žďáru. To jsem nevěděl. Následoval oběd u Alči s její rodinou. Pecka! Trochu jsem si připadal jako pan farář o nedělním obědě u někoho v rodině. ????
Překvapení Boskovice
Poté jsem jel co možná nejdál, abych se přiblížil Kunštátu. Večer jsem měl dost problém najít nějaké kloudné místo na spaní, protože lesy byly dost vykácený, nebo špatně přístupný.
Nakonec jsem našel za šera místo hned vedle silnice první třídy. Vzal jsem mu za vděk a vyspal se kupodivu do růžova. Až na probuzení kolem čtvrté ráno rozzuřeným srncem, který očividně nesl vpád do rajónu nelibě. Vyřešil jsem nasazením špuntů do uší.
Ráno se mi na brašně urvalo další poutko držící popruh, takže jsem byl nucen v Boskovicích pohledat galanterii. Jehly neměly po jedné, ale jen v sadě. Co naplat. Že jsou z Malajsie, ani snad nezmiňuju. Přece jen s tím budu opravovat brašny, které budou zase pořádně sloužit.
Nicméně Boskovice! Vždy jsem je bral jako městečko u nudné cesty autem do Brna. Jenže staré židovské město je fakt pěkný! Bloumal jsem v něm snad tři hodiny.
Po příjemných teplotách (až na ty noční) prvního týdne začíná pršet. Vydatně. Chvíli mi to nevadí, ale po třech hodinách, kdy přidává, to na mě začíná působit. Všude bahno, ve které se brzy mění i stupátko. Každý odraz se půl energie ztrácí ve sklouznutí…
Překvapení ve Vojenském újezdu
V tomhle stavu dojíždím do Vojenského újezdu před Plumlovem. Mám nadmořskou výšku a sjíždím k Plumlovu, v podstatě 10 km s minimem odrážení. Jelikož se silnice proměnila v potok, poprvé v životě potkávám… mloka! Jsem dojetím mimo. Tohle zvířátko jsem chtěl od dětství moc vidět a nikdy se mi nepoštěstilo. Až teď, když jsem sváděl boj s hlavou.
To ještě nevím, že cestou do Plumlova jich uvidím dalších 7 a že kvůli jednomu málem spadnu z koloběžky v prudkém úhybném manévru, aby neskončil pod koly (z dálky totiž vypadají jako větvička).
Po vyjetí z Vojenského újezdu spím na dohled Plumlovu, velmi zajímavému zámku, který ční do kraje a nedá se tak přehlédnout.
Plumlov - nepřehlédnutelný zámek na začátku Hané.
Haná
V úterý ráno jsem se jel podíval v Prostějově k Bezobalu v Srdci Hané, nicméně se nám s majitelkou nepodařilo sladit čas, takže opravdu jen z venku. Já potřeboval pádit dál přes Přerov. Kousek před Přerovem je ptačí rezervace České společnosti ornitologické. Je v bývalé pískovně a hnízdí tam Vlha pestrá, nádherný barevný pták. Jelikož se dost mračilo nebe a na meteoradaru se blížily bouřky, neměl jsem času nazbyt.
V Přerově jsem našel nádhernou cyklostezku z Přerova až do Horní Bečvy, (nečekaně) podél Bečvy. Hodila se, protože na ní nebylo moc převýšení, krajina se měnila, takže se dalo pořád na něco dívat…
Někde za Lipníkem nad Bečvou jsem potkal cyklistu, co byl ověšený asi třikrát tolik. Rakušan, co směřoval domů z cesty po Slovensku a trochu Polsku.
Když se Tomáš setká s Thomasem.
Párkrát jsem ten den cestou bloudil, proto jsem naodrážel 99 km. To jsem mohl bloudit ještě ten jeden kilák, co?
Beskydy
Ve středu jsem se podíval do Miba, jak dělají koloběžky (sám na ní jedu). Je to krása. Ruční výroba, krása vidět, jak z trubek vzniká koloběžka. Vždy, když teď kouknu na zadní vidlici, vzpomenu si na typa, co zrovna v době mé návštěvy tenhle kousek svářel.
Po návštěvě Miba jsem se přesunul do Horní Bečvy, kde jsem navštívil bezobal Almara. Zajímavostí je, že tenhle bezobal byl od začátku plánován jako nevýdělečný. Je to střípek do mozaiky činností, které Radan, sympatický majitel, dělá. Bezobal má i jako sociální projekt, zaměstnává v něm lidi, kteří jsou “nějak” znevýhodnění na trhu práce.
Takže jsme v Horní Bečvě. Ale kudy dál? Další zastávka má být Frenštát pod Radhoštěm... to je zpátky aspoň 40 km, ne-li víc. Nebo se přehoupnout přes Beskydy... takže? Stihl jsem je ještě přejet. Jel jsem tedy přes Pustevny (zaběhl jsem se podívat i na Radegasta) a spal kousek před Frenštátem pod Radhoštěm.
Split spal pod celtou se mnou, samozřejmě. Sloužil jako držák lahve a dalších věcí, které jsem nechtěl mít na zemi.
Ve čtvrtek jsem navštívil 3 bezobaly. Jeden ve Frenštátě, další dva ve Frýdlantu nad Ostravicí. Ano, dva. Aby toho nebylo málo, je mezi nimi ještě zdravá výživa. Však jednomu bezobalu se moc nedaří.
Večer jsem přejel do prvního placeného (plánovaně) ubytování za cestu. Na horskou chatu Prašivá, kterou spravuje cyklocestovatel Martin Stiller.
Na tomhle místě se fotí asi všichni. Odjinud Prašivá není vidět. ????
Na Prašivé jsem zašíval brašny, pral, nabíjel všechno elektro a odpočíval. Čas na to všechno byl, protože tenhle den jsem jel jenom 40 km.
Poslední kilometry
Cestou do Třince mě přepadl déšť a to žádný deštíček, ale plavák jako hovado. Naštěstí se brzy objevilo odpočívadlo, kde se dalo schovat. Alespoň jsem dodělal resty, co se týče sociálních sítí. Současně jsem měl čas - v Třinci čekala majitelku směna až od půl třetí.
Čekání na umírnění deště u dřevěného kostela Guty.
V Třinci jsem zaplul do muzea třineckých železáren, kde se současně nacházela i výstava ženských aktů. O výstavě jsem nevěděl, ale paní u pokladny si myslela, že jsem přišel právě kvůli nim.
Co se týče Třinec bez obalu, tam jsem pánovi omylem ukradl chleba. Omylem, samozřejmě. Nakonec se vše vysvětlilo.
Pak už má cesta pokračovala k nejvýchodnějšímu bodu České republiky. Tam jsem dojel docela s krizí, protože cesta z Třince do Jablunkova byla víceméně po docela frekventované silnici. Poprchalo a nebyla to žádná zábava. Do toho nebylo ani hezké okolí.
Ale dojel jsem. Posledních pár metrů se zhoršoval terén. Po 12 dnech už jsem neměl tolik elánu, abych na nejvýchodnější bod republiky koloběžku dotáhl. Nechal jsem ji tedy s klidným srdcem čekat.
Fotka na nejvýchodnějším bodě republiky.
Vyfotil jsem se a ukončil Stopaře. Konec Jelenova přejezdu. Jenže pro mě se až tak nezměnilo. Mohl jsem konečně vypnout Stopaře a šetřit tak baterku telefonu, ale má cesta pokračovala dál na východ, s dotknutím se Maďarska. Ale to už je zase dalších deset dní na cestě Slovenskem a tak trochu jiný příběh. Určitě o něm budu ještě někde psát. A rozhodně i přednášet. Sledujte mě!
Tomáš | bejkuvmls.cz | FB | IG | YT
P.S. Trasa je rozdělena na 12 záznamů (vždy za každý den). Neriskoval jsem, že by se mi třeba vypnul telefon a přišel bych tak o trasu celou. Celkem jsem v české části ujel 750 km a dle Stopaře nastoupal 12 500 m výškových, což mi teda přijde dost a podezřívám ho ze špatného měření výšky. Na druhou stranu, kopců fakt málo nebylo. Tak nevím.
