Předposlední den, z pěti nejtěžších dnů koloběžkové historie. V noci prší, naštěstí jen lehce. Budíme se do chladného rána v krásném kempu, kde je ovšem vše na karty, včetně vstupu na záchod. Do Travellerů nastupujeme již za světla, při výjezdu na hlavní nás málem trefí kamion. Ideální začátek dne.
Vstáváme s pocitem, že cíl je blízko a v podstatě již víme, že pokud se nestane něco šíleného, do Milána se dostaneme. Chybí poslední dva dny v horách, které případně projedeme bez spánku. Bude – li nejhůř.
%img
Devatenáctou etapu jsme nazvali „sjezdovou.“ Alespoň taky vypadal její profil na mapce. Jenže i tak jsou v itineráři čtyři kopce včetně závěrečného stoupání na Piancavallo. Trochu se bojíme, že povede po hlavní silnici s nějakým šíleným provozem. Opak je ale pravdou, nakonec půjde o jednu z nejhezčích etap stého Gira.
Klasická pauza
Hned od startu stoupáme srdcem Sextenských Dolomit na Kreuzbergpass do výšky 1636 m. Je klasické dolomitské ráno. Sluníčko si probíjí cestu přes všudypřítomné stromy, aby alespoň trochu rozehřálo naše zkřehlá těla. Snídáme na slunečném plácku u silnice. Koblíčky s čokoládou, croissanty. Je tu krásně.
Nahoře na průsmyku je jasno a úplný klid. Za celé stoupání jsme potkali jedno auto, jinak jsme tu úplně sami. Jen dolomitské štíty jsou svědkem toho, jak začínáme klesat. Konečně. Vracíme se ze severu opět k jihu. Cesta nepadá nijak příkře. Nejprve dvacet kilometrů, pak krátké stoupání a pak dalším čtyřicet krásným klesavým profilem podél řeky. Pohodička. Tedy téměř. Vaškovi otékají opět kotníky, takže si vyžádá tejpy a ošetření.
Pomalu klesáme z Dolomit dolů
Čekáme na něj v malebné vesničce v kavárně, ve které nám ovšem nezbyde, než si dát také sklenku vína. Pan majitel nedá jinak. Do toho nás objímají místní stařeny. Idylka. Poseděl bych tu i déle. Třeba den, dva, tři. Ale bohužel, misi je třeba dokončit.
Postupně doklesáme až pod stoupání na Sella Chianzutan.
„Hele tady už staví bráno pro zítřejší rychlostní prémii,“ koukáme na chlapíky, kteří na úpatí kopce montují bariéry. Divné ovšem je, že celý kopec je pogumovaný jak v Monze a zatáčky jsou vybaveny svodidly. Zítra se tu totiž jede závod automobilového Mistrovství Evropy v jízdě do vrchu a sem tam slyšíme pískající vozy v zatáčkách. Není to nic příjemného. Ačkoliv na trati se podle všeho nesmí trénovat, máme pocit, že v některé ze stoosmdesátek na nás musí vylítnout driftující Subaru. To se naštěstí nestane a my začínáme opět klesat až do výšky 181 metrů nad mořem.
Alpo a jeho klasický dvacetiminutový spánek
Paráda
Po cestě potkáváme Petra Koukala seniora. Přijel se s námi svézt. Tedy na kole. Při badmintonových debatách cesta hned lépe ubíhá. Jede s námi až pod začátek stoupání na Piancavallo, kde padá tma.
Vašek a jeho lapálie s kotníkem
Kotník po ošetření
Piancavallo je přísné. Výškový kilometr a tma jak v pytli. Na druhou stranu trochu připomíná Mont Ventoux. V poslední třetině stoupání se vyšvihneme nad les a vidíme snad celou Itálii. Svítí pod námi, kam oko dohlédne, jako by říkala: „To máte za odměnu pánové!“
Doprovází nás Petr Koukal
Další masterpiece z dílny Ivo Dvořáka
Západ slunce nad Piancavallem
Konečně cíl. Vašek kopec vyletěl bez zastavení v jakémsi stupni deliria, protože nohu má jak kopyto. Rychle balíme a padáme dolů k jezeru, kde na nás čeká vynikající polévka a poslední krátká noc stého Gira. Jsme již opravdu blízko…
Vidíme celou Itálii
Cíl - nebylo to zadarmo
Ještě dvě etapy a jsme tam
