Poslední týden cyklistického Gira byl šílený. Ono celé Giro bylo dost těžké. V podstatě jediná rovinatá etapa, jinak všude kopce a většinou ne lehké. A hlavně vše mnohem delší než v případě Tour. Jak jistě sami víte, je rozdíl jet na koloběžce 170km a 230km. Je to 4 – 5 hodin času navíc, který ukrojí čas, který byste mohli spát. A pokud nespíte, vše se hodně komplikuje.
Úvodem pro líné čtenáře video:
Do šestnácté etapy Gira, která měří 227km a chlubí se převýšením 5500m, vstáváme v jednu v noci. Jsme po dni volna, takže nějaké čtyři, pět hodin spánku tam vměstnáme, ale je to dost přísné. Kupodivu je teplo. Z nultého kilometru v Rovettě klesáme nejprve do Lovere do výšky 188m. Odtud pak stoupáme nejprve hodně pozvolna směr Passo Mortirolo (1854m). Cestou se v údolích podél vody ochlazuje. Koneckonců jsme v Alpách.
Startujeme / foto: Ivo Dvořák
Stoupání na Mortirolo začíná na 75km. To je již světlo a chystá se krásný den. 12,6km pověstného stoupání, které je ovšem z této strany méně prudké, než ze severu, si užíváme. Na vrcholu jsme okolo deváté a již tu na nás čeká Jelen, který vyjel Mortirolo ze severu za 1:45. Můžete to také někdy zkusit.
Na Mortirolo / foto: Ivo Dvořák
S návštěviu Niklasem na vrcholu Mortirolo / foto: Ivo Dvořák
Ciao Michele, R.I.P / foto: Ivo Dvořák
Sjezd je brutální. Špatný asfalt a pekelný sklon. Jedeme to celé na brzdách. Spadneme do výšky 710m do údolí vedoucího k Bormiu. To znamená jediné. Na Stelvio je to přes dva výškové kilometry. Pořád se nám jede dobře, slunce přitápí a okolo poledne v prvních zatáčkách Stelvia obědváme.
Směr Bormio / foto: Ivo Dvořák
Profil etapy na kruháči před Bormiem / foto: Ivo Dvořák
Oběd v trávě / foto: Ivo Dvořák
Stelvio je především dlouhé. Naštěstí není úplně strmé, takže velkou část kopce můžeme jet. V horních pasážích kempuje spousta fanoušků. Možná polovina z nich je z Čech a vědí, o co jde. Zpestřuje nám to trochu nekonečný den. Na posledních 300 výškových metrech je podél silnice již hodně sněhu. Slunce pálí, jak v pekle.
Tunel směrem na Stelvio / foto: Ivo Dvořák
Spodní pasáže Stelvia / foto: Ivo Dvořák
První den byl s námi i Tomáš Poláček / foto: Ivo Dvořák
Nezničitelný Peugeot Traveller od Kopeckého, naše support kára / foto: Ivo Dvořák
A stoupáme / foto: Ivo Dvořák
A výš / foto: Ivo Dvořák
Vrchol Stelvia vypadá jak na Živohošti. Všude stánky se suvenýry. Moc se nezdržujeme a pálíme to dolů do Glorenzy. Cestou potkáváme spousty prošitých cyklistů, kteří si to v kufrech pěšky štrádují směr vrchol. Není to med ta cyklistika.
A ještě výš / foto: Ivo Dvořák
Je pozdní odpoledne, když překračujeme v údolí hranice Švýcarska. Malebné údolí Munstertal nás vítá. Bohužel z něj musíme odbočit na nepříliš malebný kopec Umbrail Pass, což je vlastně druhý výjezd na Stelvio, ovšem bez vrcholové pyramidy. Výška slabých 2502m.
Parádní sjezd směr sever / foto: Ivo Dvořák
Vaškovi otéká kotník. Nedá se s tím nic moc dělat. Trochu tejpnout. Trochu prohmátnout. Ale trable s tím budou celý týden. Večeříme na louce pod začátkem stoupání. Slunce pomalu klesá, stíny se natahují. Bude to dlouhý večer.
Umbrail Pass je přísný. Mnohem prudší než Stelvio. Hlavně ve spodních pasážích. Hodně chodíme.
V půlce kopce nás dojíždí Laurent. Stejně jako my jede celé Giro den před cyklisty. Vypadá, že mu to pořád chutná. Hůř jsou na tom ovšem kluci z Holandska a Británie. Tedy další dvě skupiny, celkem asi patnácti lidí, kteří se o Giro pokoušejí také. Předjedou nás do konce stoupání pouze čtyři. Jeden z nich říká:“ Tohle není pro normální lidi.“ A má pravdu. Ta etapa je přes závit i pro mnoho profíků o den později. Borci nemají světla a etapu tak zabalí na vrcholu.
Když to jde, chce to spát... / foto: Ivo Dvořák
My jsme postupem času stále víc a víc prošití. Přeci jen jsme na nohou už nějakých 19 hodin. Tělo již nechce nic moc jíst a sypeme do sebe hlava nehlava gely od Penca ředěné vodou. Sem tam nějaký ten X-ride. Kofeiňák. Najíždí dost rychle.
S Laurentem na Umbrailu / foto: Ivo Dvořák
Chodecký Umbrail Pass / foto: Ivo Dvořák
Vrcholové pasáže Umbrailu / foto: Ivo Dvořák
Poslední vzpruhou je El Diablo, který čeká pár zatáček pod vrcholem a pak již konec utrpení. Mezi sněhovými závějemi na Umbrail Passu se oblékáme. Právě definitivně padla tma. Do akce jdou naše světla Lezyne a čelovky.
El Diablo / foto: Ivo Dvořák
Těsně pod vrcholem / foto: Ivo Dvořák
20km sjezd do cíle v Bormiu vede naštěstí po slušném asfaltu. V serpentinách pod Umbrailem to voní. Griluje se, co má nohy, a taky se fandí. Letíme dolů. Vašek hlásí defekt – stojíme. Čekáme na něj a najednou Kuba kouká a na pneumatice boule a duše vylézá ven. Přeje mu štěstí, že si toho nevšiml, až když by duše vybuchla. To by asi nebylo nic moc.
A pálíme to směr Bormio / foto: Ivo Dvořák
S Jaroušem, coby velmi opatrní sjezdaři, jedeme napřed a zbytek týmu nás dojíždí akorát v Bormiu. Je něco po desáté a je hotovo. 227km pekla jsme prošli v čase lehce přes 20 hodin.
Cílovka / foto: Ivo Dvořák
Ještě přesun do kempu, o kterém bych rád něco napsal, ale vůbec nic si z něj nevybavuji. Nezajímá mě ani večeře. Hlavní je spát, protože budíček je nastaven na čtvrtou ranní. Čeká nás dalších 217km horami. Etapa, která nás opravdu prověří…
