Možná úplně úvodem, o co přesně šlo?
Metrostav handy cyklo maraton (MHCM) pořádaný Cestou za snem (společnost zprostředkující zážitky pro handicapované) je na dlouhé povídání. Zkusím být stručný, ale obvykle mně to moc nejde.
MHCM je non-stop etapový cyklistický závod na 2222 km v limitu 111 hodin. Trasa závodu není stanovena úplně přesně, jsou určité povinné průjezdní body či úseky a naopak jsou i zakázané úseky – především z důvodu bezpečnosti. Trasu si tak každý volí sám a při přípravě je to jedna z nejnáročnějších záležitostí. Unikátní je na MHCM propojení zdravých a handicapovaných. Smyslem je ukázat, že to dohromady může fungovat. Jsou 3 základní kategorie: osmičlenné a čtyřčlenné týmy (závod absolvují formou štafety), dvojice (každý jede samostatně svoji půlku trasy – mohou tedy jet oba současně v jeden moment). Kromě povinného (minimálně jednoho) handicapovaného člena týmu si každý tým hledá svého patrona, pro kterého závod jede.
Loni jel TRISTEP ve větším složení, letos to byla dvojice a tedy jiný formát, že ano?
V roce 2018 jsme se závodu zúčastnili jako první koloběžkový tým, nechali jsme za sebou i několik cyklistických týmů. Díky extrémním podmínkám a skvělé partě byl náš společný zážitek opravdu extrémní a zatím jsem nic podobného ve sportu nezažil – endorfiny vydržely na euforické úrovni 4 dny. Sdílený týmový zážitek je prostě násobený zážitek.
Původně jsem neměl letošní účast v plánu, ale na přelomu ledna a února se udály věci, které mě vedly ke zvážení letošní účasti. Rád hledám nové výzvy, a proto jsem logicky oslovil Zdendu Zvolského, jestli by do toho nechtěl jít se mnou ve dvojici. Sice je tato kategorie nazývána kategorií šílenců, ale skutečně na tom není nic zvláštního. O extrému se můžeme bavit u čtyřčlenného koloběžkového týmu (Marčáno naznačil, že to asi nepůjde, uvidíme).
Zdenda je skvělý parťák do nepohody a potvrdil to i letos (viz medailonek https://youtu.be/tyE4rJM2Gzs). Start dvojic probíhal jinak než ostatních družstev, která startovala od Metrostavu z Prahy. Na start se postavily dvě dvojice – Tristep a Prefa. Startovali jsme 30.7. z Břeclavi. Handicapovaní pokračovali po směru závodu (teoreticky to byla sjízdnější část). Já s Liborem (Prefa) jsme jeli proti směru závodu, směřovali jsme tedy na start. Každý musel mít minimálně jedno doprovodné vozidlo. To přes den zajišťuje servis zpovzdálí, od 21:00 do 6:00 musí s oranžovým majákem jet za závodníkem a takto zajišťovat jeho bezpečnost. Zejména při sjezdech jsou dálková světla doprovodu k nezaplacení.
Pro koho jste letos jeli?
Naše patrony bereme jako trvalou součást týmu, platí to i pro Monču, pro kterou jsme loni získali prostředky na nákup monoski a handbike trenažéru. Podobný cíl máme znovu. Letos jsme si vybrali Terezku Chvojkovou. Příběh jejich rodiny je silný a také on by vystačil na poměrně dlouhý článek. Jen pro představu. Tatínek Honza je po rakovině jater a jejich transplantaci v invalidním důchodu. Terezka má kromě dětské mozkové obrny i mentální handicap. Měsíční rodinný rozpočet 25 tis. Kč, kdy musí ještě platit 5 tis. hypotéku, opravdu není žádné terno. Naštěstí se kolem Chvojkových začaly v poslední době dít díky dalším projektům změny, které postupně vedou ke zvyšování komfortu jejich života. My chceme přispět svojí troškou do mlýna a pro Terezku chceme získat prostředky na nákup handbike trenažéru. Jen jsem teď v sobotu zjistil, že cena nového modelu bude pravděpodobně sto tisíc.
Jak to letos vypadalo? Kolik bylo třeba ujet, kolik jste nakonec dali?
Trasu se mi podařilo sestavit tak, že Zdenda na tricyklu měl ujet od úterý do soboty cca 1030 km. Já jsem měl v plánu si svoji polovinu cca 1070 km odjet tak, abych se ke Zdendovi přidal na posledních 100 km. Nakonec to dopadlo jinak. Naštěstí výhodou závodu je, že lze povinné úseky vynechat za cenu časové penalizace. Měli jsme v průběhu závodu dost problémů. Zdendu je potřeba trochu hlídat a někdy se špatně odhaduje, jak mu pomoct – jestli má víc jíst, pít, odpočívat. V tom je blázen – jak si sedne do tricyklu, těžko se z něj sundává. Během jízdy jsem musel řešit řadu organizačních věcí týmu, telefonátů během závodu byla necelá stovka. :-) Nakonec jsme stáli před rozhodnutím, co dál. Zdendovo páteční tempo nezaručovalo pohodovou stovku do cíle a navíc byl od místa plánovaného noclehu 200 km daleko. Zvolili jsme řešení odpovídající tomu, co jsme slíbili před závodem (v sobotu absolvujeme společnou část trasy a do cíle vjedeme s naší patronkou Terezkou). V pátek v 15:00 jsme se rozhodli, že se přesuneme ke mně domů a na sobotu si už necháme jen společný výlet něco přes 30 km. Měli jsme tak se Zdendou alespoň jeden dlouhý společný večer, kdy bylo o čem si povídat. Zdenda tedy ujel něco přes 710 km, já cca 830.
Jak to šlo, počasí, pády, navigace?
Počasí nám hned první den příliš nepřálo. Spotřeboval jsem troje boty a stejně jel většinu času ve vlhkých botách. Jedny boty jsem umáčel v trávě a ostružiní u Vsetína. Tady jsem s krosovou koloběžkou Ládi Bartůňka přelézal kopec, abych se vyhnul zakázaným úsekům. Natrasoval jsem si to po cestě, ale realita předčila veškerá očekávání. Jak říkal Libor, takto to vypadá na Mílích… cesta ti zmizí v trávě a ty se prodíráš vším možným. Ve čtvrtek bylo počasí krásné, ale bylo to nějak moc proti větru.
První den jsem si vystoupil z koloběžky při přejíždění kolejí – nic vážného, jen jsem klusal vpravo a koloběžka jela vlevo, to bych pádem nenazval. Jen mě potom zlobilo sluchátko. Pád mě potkal až v pátek ráno, trochu jsem se vyválel a odřel. V autě byl kanystr s vodou, mýdlo, kartáček a manželka ochotná to vydrhnout.
Přípravě tras na Mapy.cz jsem pro nás oba věnoval desítky hodin, přesto se pár chybiček objevilo. Právě jsem se schovával před průtrží pod stromem a dozvěděl jsem se od syna, že nejedu po povinném úseku. Takže o hodinu a půl později s 13 km navíc jsem stanul znovu na stejném místě.
Věděl jsem, že závod musím jet opatrně, protože nemám moc naježděno. Příjemným překvapením bylo, že v tomto vytrvalostním režimu jsem neměl vůbec žádné problémy s tím, co si dát k jídlu.
Zdenda na tricyklu najel na lávku a na konci ho čekalo 12 schodů. Na otočení to bylo úzké, nikde nikdo, tak si dal do pusy hadičku od pití, zavřel oči a poslal to dolů...
Jindy Zdendu potkalo stoupání, říkal si to v pohodě po tom asfaltu vyjedu, jenomže tam byla spousta jehličí. Naštěstí Zdenda může z tricyklu slézt a kousek tlačit, ale žádné terno to není. Někdy musel doprovod zasáhnout a Zdendu z tricyklu sundat, protože na něm začínal usínat a šněrovat si to ze strany na stranu. Své přezdívce Bludišťák Zdenda také dostál, bloudil hned u Mikulova. Občas tomu nešlo zabránit, protože doprovodné vozidlo se ke Zdendovi jedoucímu po cyklostezkách nemohlo dostat.
Příhod máme spoustu, to si necháme na jiné povídání.
Co podpůrný mančaft, šlapal?
Všichni byli fantastičtí. MHCM je přece jen už poměrně velká a pro tým organizačně složitá záležitost. Letos jsem měl při závodě spoustu času přemýšlet a vím, že do toho znovu jako organizátor nepůjdu. Sežralo mně to neuvěřitelnou spoustu času a hlavní efekt je zatím pár stokorun v kasičce pro Terezku.
Posledních 14 dnů před závody jsem spal v průměru 4 hodiny (nebylo to jen přípravou MHCM, snažím se toho stíhat víc) a přípravu jsem dotáhl jen tak tak.
Kdo si doprovod nevyzkoušel, nepochopí, jak je to náročné. Překvapivě jsem do letošního doprovodu získal lidi, kteří loni říkali „už nikdy“. Ještě jsem se všemi nestihl mluvit a nemám tak úplnou zpětnou vazbu, ale předpokládám, že zážitky byly intenzivní. Se Zdendou jsme se shodli, že bychom rádi udělali nějakou společnou pařbu, kde bychom chtěli všem poděkovat.
Obětavost týmu byla velká, někteří přeobjednávali řemeslníky, jiní realizovali svoje plány či pracovní resty v noci, někteří jako doprovod vydrželi i více dní. Doufám, že budu mít možnost jim to nějakým způsobem vrátit. Mám ve svém okolí spoustu obětavých lidí.
Nějaká finální data?
Data bych nechal daty. Teď mě zajímá sto tisíc na trenažér a vedle toho si samozřejmě musím vyřešit svoje lehké pracovní přetížení a budoucí způsob obživy. Jak jsem říkal, měl jsem hodně času přemýšlet, v tomhle byl MHCM pro mě k nezaplacení. Ty nejlepší nápady totiž mívám zásadně na koloběžce.
Zkusil bych naznačit nějakou finální myšlenku, pokud na to budou moje schopnosti stačit. MHCM se musí zažít, ta zkušenost není lehce přenositelná.
Je to skvělá akce, na které vztahy mezi zdravými a handicapovanými fungují jinak než v běžném životě. Handicapy se tady neřeší, prostě děláme společnou věc, každý podle svých možností. Člověk si tady musí vystoupit ze své komfortní zóny, ale o to jsou ty společné zážitky úžasnější. Je to obohacující pro obě strany. Když vidíš handicapované, jak k životu přistupují i s jejich někdy trochu drsným humorem… Je to prostě oboustranně dokonalá symbióza, kterou bychom si měli přenést do běžného života. Snad na to nejsme příliš líní. Ukáže se to na plnění našeho úkolu – handbike trenažéru pro Terezku.
Jak dál? Jak mohou lidé Terezku podpořit?
Na trenažér vybíráme jednak prodejem. Já se Zdendou máme každý jednu kasičku, zásobu samolepek, Terezčiných kreseb a ještě další drobnosti, které nám věnovala firma Dopravní trika.
Dalším způsobem, kterak vybrat potřebnou částku, bude pořádání sportovních akcí – atletických či koloběžkových - pro celou rodinu. Termín jedné z nich už je znám – 30. 8. na Sokolském hřišti v Říčanech – Tuctový závod. Závod pořádám pro děti atletického oddílu a má již druhý rok vložený víceboj handicapovaných dětí. Letos vložím ještě jeden závod pro příchozí.
Protože mám doma malou flotilu dětských koloběžek, hledám i další termíny a místa, kde bych zorganizoval koloběžkovou akci pro děti, v ideálním případě i s handicapovanými závodníky. Nechci, aby to celé bylo jen vybírání peněz, peníze nejsou všechno. Chtěl bych, aby lidi, kteří věnují peníze, věnovali kromě toho i trochu svého času svému okolí. Je to pro obě strany přínosnější.
Cíl je jasný, prostředky k dosažení také. Je jen otázkou času, kdy trenažér Terezce předáme.
Kdo by chtěl úpomoci, kontakt nejlépe přes FCB Zdeněk Hercik nebo Tristep.
