První díl povídání o Na kole dětem na koloběžce jste si mohli přečíst před dvěma týdny. Dnes tu máme pokračování - jaká byla druhá polovina?
Vypráví Láďa Bartůněk za doprovodu fotografií Ivo Dvořáka...
6. a 7. etapa
Tak kde začít? Jasně, že v Jeseníku na náměstí. Po královské nejdelší etapě peloton čekaly dva brdky a pak víceméně sjezd až do Ostravy!!!. Na Rejvíz stoupáne z druhé strany, než co se jezdí místní podzimní Poslední kilometr od Atexu. Následuje dlouhý rozbitý sjezd až do Vrbna pod Pradědem. Ten mě totálně rozseká a tak trvá několik dalších zastávek, než se podaří nohy rozhýbat. Kromě kochání se českou krajinou se dá ,,hrát" spousta zajímavých her. Například ,,Najdi Ivoše". To si tak peloton proplouvá cestou necestou a najednou opuštěný Kodiaq (ne ten méďa, ale auto Matěje a Ivoše). A někde v roští, pangejtu, na stromě, v poli nebo třeba na balkoně číhá Ivoš. Už mi párkrát unikl a tak nemám úplně vždy zatažené břicho nebo ten správný úsměv. Komeťák jeden.
Další hrou je vrchaření. To si tak začnete vzadu a s každým stoupáním se postupně posouváte vpřed, jak ti před vámi odpadají. Tahle hra už je výživnější. K těm patří i zalepovaná, kdy se snažíte co nejrychleji zacelit mezeru vzniklou zatáčkou, sjezdem, závorou atd. Vrchaření spolu se zalepovanou má pak většinou za následek poměrně silné bolení v oblasti stehen nebo lýtek. Doporučuji jen po zralé úvaze. Nejsem zralý.
Etapu ale dokončujeme víceméně z kopce, cesta odsejpá a po projetí cílem mizíme v nedalekém ubytování. Tedy, mizíme. Projet městem jako je Praha, Ostrava, čeká nás Brno, není jen tak. Policejní doprovod, houkačky, semafory, 100 hlavý peloton a koleje. Chce to maximální pozornost, následky mohou být osudné pro celou skupinu. Policejní motorky blokují boční silnice, auto se zapnutou houkačkou pak dělá prostor před pelotonem. Taky prima zážitek :-)
Z Ostravy nás doprovází přímo pan primátor a míříme na Petřvald. Ale není Petřvald jako Petřvald, o tom si můžete počíst v oficiálním reportu na webu www.nakoledetem.cz. Jinak pan primátor má na kole reflexní samolepky z loňské 111, kde jsme s týmem Tristep hájili koloběžkové barvy. Od startu jede Ondra Koláček a tak nám klepání do asfaltu jde dvakrát lépe.
Do Frenu se dostaneme ani nevím kudy, na náměstí nás přivítal Karel Loprais se svou Tatrou, paráda. Ve Valašském Meziříčí se potkáváme s Marcelkou ze supportu KickItaly (bydlí nedaleko) a také Mílou Čtvrtníkem na lehokole Azub, model, co garáž dala. Taky paráda :-) Cesta se vlní, krátká stoupání se střídají s klesáními. Hrajeme zalepovanou a v Kroměříži jsme zase o něco dříve. Ne že by nás nikdo nečekal. To se totiž zastaví v bezpečné vzdálenosti od města, peloton popadá po škarpách a do stínu a po zavelení Vlčáka se pokračuje. Dnes se nám to podařilo hned několikrát. Jo, Vlčák není pes, je to kačer. Teda ne kačer, kačera vozí na přilbě. Trefil ho jednou na náplavce. Ne Vlčák kačera, ale kačer Vlčáka. Sestřelil ho z kola. Letěl za kachnou, no. Ten kačer teda, ne Vlčák. Je u všeho, o všem ví a celý peloton hlídá, aby se nikde nerozutíkal. Do toho hlídá Pepu Zimovčáka, aby nesedl na vysoké kolo a Ivana, aby na něj nasedl. Máme to tři etapy do Znojma, je to blízko. Jo, a nohy bolí :D
8. a 9. etapa
,,Ježiši koloběžka" zvolala jakási babička jak z filmu Slunce, seno... a zalomila rukama. Jo, lidi si všímají, i ve 150 hlavém pelotonu. Možná za to může i žlutý Tristep dres, bylo totiž nutné sáhnout do železných rezerv. Puchýře jsou pod kontrolou, dá se s nimi jet. Krajina je v posledních etapách mírně houpavá, cesta krásně odsýpá. Tempo se však místy výrazně liší, záleží, jak se lídr zrovna nechá unést, či jak mu terén dovolí.
Peloton pulsuje a je celkem často potřeba slušně přišlápnout při zalepované. Dlouhé přejezdy do Bzence a z Bzence po cyklosteztách se jedou hodně svižným tempem a pravé stehno se hlásí, že toho má trochu dost. Balík je opravdu neskutečný a tak se snažím postupně propracovat dopředu, na bezpečnější pozice. Velikost pelotonu však dokáže rozhodit i průběh jednotlivých zastávek, kdy se podaří buď dokonale vyčistit občerstvovací stan nebo se fronta nepohybuje tak rychle, jak bylo plánováno. Časový harmonogram je pevně daný a navazují na něj i kulturní vložky a setkání s představiteli krajů, měst či vesnic. Kdo se opozdí, má smůlu. Návštěvy obcí jsou naplánovány na minuty a nelze tak brát ohledy. Tato etapa má navíc historicky nejvíce zastávek a to rovnou 10 (vida, zase ta desítka). Poslední 4 jsou však v okolí Hodonína a tak se motáme doslova na pětníku. Z historických vykopávek v Mikulčicích se tak vracíme asi 10km zpět na hotel. Již každý sám, nebo ve skupinkách. Chytl jsem se jedné skupinky a vida, nejtěžší část etapy teprve přišla. Kluci za to vzali a tradá 26-28km/h na hotel. Po 130km, děkuji pěkně a dobrou noc.
Boj s nataženým vnitřním stehnem. Pravým. Nakonec i s levým. Puchýře poraženy, bohužel dočasně. Dlaně bolí v dlouhých sjezdech. Sjezdy brzdíme, dodržuje se rychlost velocipedu, případně nějakých 35km/h. Po ne moc prospané noci jsem rád za první kratší úsek, jen 16km do Svatobořic - Mistřína. Další část však únava přichází a nepolevuje ani v další části etapy z Klobouků do Slavkova. Nasazuji X-ride, Kinder Bueno a kolu. Je to lepší. Přesto v Rousínově přidávám kafe. Na stejném místě jsme lovili kafe i při loňské 111. Stravování je vůbec sranda, na každé zastávce je pro nás připraveno občerstvení - voda, ionťák, ovoce, chleby se škvarkama, se sekanou, se sádlem, s paštikou, koláče, buchty a další laskominy. Pro cyklisty dobré, ale já musím trochu vybírat a přebírat, guláš k obědu jsem cítil v kopcích ještě další dvě hodiny. Poslední etapy tak můj první pohled, při dojezdu na náměstí, směřuje k nejbližším potravinám. Vyměřených 20-30 minut se tak místy stane celkem šibeničních. Možná spolu s následným výškovým profilem, zbytek etapy byl parádní. 500-1000m výjezdy, následované stejně dlouhými sjezdy. V rámci vrchaření jde bolest pryč, ale síly rapidně dochází. Z cílových Šlapanic tak volím odvoz autem, i když většina jede na kole. Předchozí dojezd etapy mě vyškolil. Čeká nás poslední etapa a místy cítím, že je ke zbytečnému karambolu z únavy zbytečně blízko.
Finále
Z Brna vyjíždíme za doprovodu policie ve svižném tempu. Za každou zatáčkou je potřeba si zahrát zalepovanou. Do toho trochu vrchaření a po 30km jsem rád za zastávku v Ivančicích. Do toho vítr ze všech stran, zima a to není můj šálek kávy. Nasazuji další vrstvy oblečení a pokračujeme dál. Dukovany objíždíme kolem dokola, zastávka s občerstvením a prohlídka infocentra ale nesmí chybět. Obědová pauza s koupalištěm ve Vémyslicích, kde tedy buřta k obědu odmítám a po 3 minutovém spánku pokračujeme dál. Už je tepleji, slunce svítí a cesta začíná být mnohem pohodovější. Obec Miroslav nás přivítá kulturním programem v obrovském letním kině. Všichni už ale myslíme na závěrečných 25km do Znojma. Jedeme vedle sebe s Honzou Králíkem, pisatelem oficiálních reportů Na kole dětem. Občas vrchaříme, občas zalepujeme, a za chvíli jsme v závěrečném stoupání na náměstí ve Znojmě. Done.
11 dní, 10 etap, 1 prolog, 10x #mojekilo, 1350km, 12700m nastoupáno, 13100m naklesáno, troje rukavice, 3 páry bot, 2 puchýře, ztracenej Sudokrém, koupenej opalovací krém, 2x dofukování, 1 Kickbike RaceMAX 28.
A závěrem? Asi nic. Anebo jo. Zkuste si to taky. Pomůžete.
