Místo a čas: Divoká Šárka, Praha, 17. 6. 2017
Závod: Koloběžka Cup
Koloběžka: Yedoo Trexx
Závodník: Bára Nováková, antitalent na všechny sporty a absolutní jelito
Asi měsíc před svým prvním závodem jsem si poprvé vyzkoušela velkou koloběžku. Doma mám Yedoo Four, půjčenou jsem měla Kostku Tour Max. To dá rozum, že mi to najednou jelo samo, až mi přišlo, že to není koloběžkou, ale mnou. Zrovna v tuhle chvíli jsem narazila na Koloběžka Cup. A jak jsem měla pocit, že mi to na kolobce vážně jede, udělala jsem něco šíleného. Přihlásila jsem se.
Hned druhý den jsem si nadávala. Co mě to napadlo? Vždyť jsem byla celý život za slimejše a nikdy jsem nesportovala, tak jak bych mohla závodit? Barboro, zbláznila ses? Ale jednou jsem byla přihlášená, tak jsem se rozhodla nevycouvat.
A tak se stalo, že se sportovní antitalent jménem Bára vydal do Prahy na Koloběžka Cup.
Bářin YEDOO Trexx
Zmatená poletucha na koloběžce
Střih – a najednou byla TA sobota. Den dé. Závod zet. Můj historicky první závod. U stánku Yedoo na mě čekal zamluvený Trexx, na kterého jsem se těšila. Mám zrovna Trexxe doma na vyzkoušení, tak jsem si říkala, že bude fajn jet závod na něčem, co znám, i když jsem na Trexxovi před závodem stihla jen jednu vyjížďku.
Kolobku jsem tedy jakžtakž znala, teď byl čas poznat trať. Závodníky jsem radši ani poznávat nechtěla, stresovalo mě, že všichni vypadají tak zkušeně.
Už při zkušební jízdě se mi povedlo dvakrát špatně odbočit. To vem čert, ale ty kopce! „To dáš, Barboro,“ říkala jsem si, „prostě zatneš zuby a vydupeš je.“ Zkusila jsem si taky sfrčet nejdelší kopec dolů. Zjistila jsem, že moje taktika brzda-brzda (opak taktiky brzda-plyn) bude asi ono, protože za každým rohem mohl vyskočit chodec nebo cyklista.
Dokodrcala jsem se do cíle a jala se vyčkávat. Stres ze mě konečně opadl. Řekla jsem si, že jsem přece nepřijela za umístěním, tak co. Těch pět kilometrů zvládnu, i kdybych měla být poslední.
Trasa závodu
Ke startu připravit – pozór – teď!
Hlavní závod se jel po dvojicích, abychom se na trase nepomlátili. Čekání na start uběhlo děsivě rychle – najednou jsem stála na trati, vedle mě kluk s číslem 52, před námi koloběžkáři na Traktoru (koloběžce od Yedoo inspirované traktorem John Deere) a na kolobce s malými kolečky.
Ti dva na netradičních kolobkách odstartovali. Teď my. Dvacet vteřin. Tút – tút – túúút! Start!
Vystřelila jsem jako splašená, Dvaapadesátku jsem nechala za sebou. Řítím se k první zatáčce, musím se otočit o 180 stupňů. Jau! Místo na cestu jsem se strefila do keře. Jo, na závodě jsem nabrala keř. To vážně.
Ulítla mi nadávka a taky Dvaapadesátka – už byl přede mnou. V prvním kopci mě pak nechal definitivně za sebou. Ale předjela jsem Traktor a Malá kolečka, tak aspoň tak.
První kopec vydupaný. Teď rovně. Bacha, výmol. Sakra, další! Kopec dolů. Svištím rychleji, než jsem zvyklá, ale nebojím se. Brzdím, až když si vzpomenu, že z druhé strany může vyjet cyklista, který o mně neví.
Rovinka. Další kopec. Mám pocit, že moje plíce povlávají daleko za kolobkou. Další kopec už nedávám. Seskakuju a běžím. Zase naskakuju – a dál!
Někdo mě předjel. Ale Dvaapadesátku pořád vidím. Přidej, Báro!
Ještě jeden kopec. Už nemůžu, do kopce běžím tak pomalu, že bych si dala facku. Zkusím rychlou chůzi, přece cestou nezdechnu.
Kolem profrčel Traktor. Cítím se jako totální lama, vždyť na Traktoru se nedá jezdit. Vím to, zkoušela jsem ho na Megatestu. Sakra!
Jedu dál. Už spíš svým běžným tempem, možná trochu svižnějším. Kopec dolů. Větev ze strany. Výmol. Kde je Dvaapadesátka?
Poslední kopeček dolů. Můstek. Trexx dvakrát škrtne. Mám z toho hroznou radost – jako bych ho podepsala.
Už budu u cíle. Zatáčím a – počkat, cože? Tudy asi ne…
„Tamtudy, tamtudy!“ řvou na mě z druhé strany pásky, která ohrazuje trať. Proboha, jak jsem mohla před cílem blbě odbočit?
Dupu jako blázen. Ne, nesmí mě předjet víc lidí! Cílová rovinka. Má to ještě vůbec smysl? Nemá, jsi lama, Barboro. Dojíždím posledních pár metrů bez odrazu a lapám po vzduchu.
A nakonec medaile v prvním závodě
Dvaapadesátka se na mě zubí: „Promiň, já jsem musel, mně to z kopce jede hrozně rychle!“
To mi zvedlo náladu. Rozhlédla jsem se kolem – vypadalo to, že mě nepředjelo až tolik lidí. A zvládla jsem to! Najednou jsem měla pocit, jako bych vyhrála. Aspoň sama nad sebou jsem vyhrála určitě. Vždyť jsem odjela svůj první závod v životě!
Nečekaná medaile
Naposledy jsem pohladila Trexxe, že to se mnou vydržel, a vrátila jsem ho. A hned pak jsem vyrazila na drink k Anonymous baru.
„Pánové, zasloužím si ten váš spešl drink.“
„S alkoholem?“
„Jo.“
Pak jsem jen seděla, popíjela a užívala si ten pocit. Já jsem přežila závod! Vtom mi přišla esemeska s výsledky: prý jsem celkem 39. a 7. v kategorii ženy 16+.
To bylo o dost lepší, než jsem čekala. Nadšením jsem se usmívala jako blázen. Tak já jsem sedmá! Zároveň jsem přemýšlela, jestli čekat na vyhlášení. Vyhlašuje se do 6. místa, takže mi to o jedno uteklo. Ale rozhodla jsem se, že se podívám, kdo vyhrál. A jestli se třeba neumístil Dvaapadesátka.
Vyhlášení nemedailových pozic jsem poslouchala jen na půl ucha, dokud mi nedošlo, že na sedmém místě nezaznělo moje jméno. Ale na šestém ano! Cože? Dojuchala jsem na pódium, kde jsem převzala přenádhernou medaili, víno a poukaz.
„Ale mně přišla esemeska, že jsem sedmá,“ protestovala jsem.
„Ne, jste šestá, my to tu tak máme.“
Šestá. Medailová! Dostala jsem první medaili za celý svůj život. Poprvé jsem se umístila na slušném místě v nějakém sportu. Olympiády z chemie, češtiny, fyziky, to pro mě bylo od základky něco běžného. Ale sport?
Tohle s vámi udělá koloběžka. Z antisportovce udělá holku s medailí na krku. Holku, která je na sebe nekonečně pyšná a doteď se nepřestala usmívat.
Díky, kolobko. Díky, Trexxi. A díky i organizátorům Koloběžka Cupu, že jsem si mohla zkusit závodit, i když doopravdy nejsem žádná závodnice.
