Koloběžka a já. Volnost, radost, svoboda, potupná smrt vyčerpáním před vrcholem kopce, když není vidět ani cestičku vyšlapanou zvěří. Toto všechno ve mně evokuje koloběžka. Největší radost je sbalit koloběžku na těžko, přibrat své dva psy a vyrazit na pár dní někam pryč. Někam, kde člověk potká akorát tak místního horala nebo zabloudivšího turistu (ti se nám vyhýbali obloukem - sama nevím proč.) Pak se postavit na vrchol kopce a sjíždět ho dolů. Čím horší terén, tím lépe.
Cyranko
Objevila-li se pěkná lesní cesta, došlo i na zapřažení zvířátek a postupnému učení se co a jak. Psí kluky to nesmírně bavilo, udržovali svou tělesnou a mou psychickou schránku v nejlepší kondici. Jenže zdravotní problémy se nevyhýbají nikomu a nejstarší pes mi onemocněl. Abych utahala toho mladšího, zapřáhla jsem jej samostatně. Chyba, chyba a ještě jednou chyba. Čumáček se mrknutím oka změnil v lítou bestii a jeho oko radostně mrklo – to je ono, to se mi líbí, to budu mít rád. Oko č. 2 jsem raději neviděla. Začali jsme potají trénovat a hlavně si jezdit jen tak. Občas nás někdo viděl a doporučoval zkusit závody, nejlépe sprint. V duchu jsem si klepala na hlavu.
Žádné koloběžkové závody jezdit nebudu. Jsem postarší dáma a nebudu nikomu pro smích a ani nic jiného. Navíc, nesnáším okruhy. Ještě z dob mého účinkování v rally si pamatuji, jak jsem trpěla při okruhových RZ a potupně blinkala ještě před startem. Cokoli, co vede dokola, ve mě vyvolává nepěkné pocity.
V zápřahu
Pak se objevilo pozvání na Bordovický sprint a mé schizofrenní Já začalo pokoušet: „Nejsou to ani 4 km, to přece není žádný sprint. Když to nepůjde, tak to dojdeš. Cyranko se aspoň pořádně projede. Morče je skvělá koloběžka, ta tě taky podrží. Když to nezkusíš, nebudeš vědět, čemu se pro příště vyhnout.“ Schizofrenní Já vyhrálo i napsala jsem tedy pořadatelům, že se hlásíme s poznámkou – první závody. Přišla sobota S a my se objevili mezi bandou musherů a dalších lidí, kteří byli natolik skvělí, že nejen mě, ale žádného nováčka nenechali tápat a byli nápomocni minimálně radou. Než jsme se vzpamatovali, začalo odpočítávání do startu. Závodní atmosféra Čumáčka naprosto pohltila a když slyšel odpočítávání, tak se mírumilovná kelpie změnila v lítou saň. Než jsem stačila doříci: „Jdi!“ odstartoval i s koloběžkou a já bezmocně vlála na řídítkách. V první zatáčce jsem už byla při smyslech a dokonce schopna to zvíře upovelovat. Jemu se jízda líbila a reakce diváků podél trati ho hnaly kupředu. Reagoval krásně, jako kdyby závodil od narození. Jediný kopec na trati, těsně před cílem, nás lehce překvapil. Při prohlídce vypadal mírumilovně, v závodě se ovšem změnil ve velkého protivníka. Zdolali jsme jej spíš během než koloběhem a v závěrečných esíčkách jsem Cyrankovi místo stranových povelů zdůrazňovala svůj věk, touhu po houpacím křesle, plédu a sklence portského. Cílová rovinka se přiblížila velmi rychle a Čumáček se rozběhl takovým způsobem, že jsem nabyla jistoty dalšího kola. Nevím jak, ale podařilo se nám i zastavit a obrovská pochvala neminula jak jeho, tak naši Advenu. Ne, nevyhráli jsme a poslední jsme taky nebyli. K čelním místům mu 20kg a 20cm chybí (ve srovnání s ESP) a mě … kg a … let přebývá. O to víc si každé závody užíváme. A pokud se dostaneme na cross, je naše spokojenost největší.
Občas vytáhneme i našeho důchodce - štafety na Horníku
Ano, čtete správně. Odpůrce závodů závodí a dokonce se na ně těší. Přemýšlí, jaké pláště budou pro jeho koloběžku ty nejlepší, kterak nejlépe odbahnit psa, koloběžku i sebe. A jak si celý den ještě více užít.
