Takže pokud vás zajímá, co všechno je Koloběžkový výcvikáč, čtěte dále. Na konec přidávám článek od Ivy Langerové, které jsme sestavili plán na míru loňské léto.
Výcvikáč není nic pevně hmatatelného, protože každému je ušit přímo na míru podle jeho pohlaví, věku, schopností, cílů, sportovní minulosti nebo časových možností. Jedině tak je totiž funkční a jedině tak si z něj každý odnese pro sebe právě to, co potřebuje.
Komu je výcvikáč určen?
Komukoliv, kdo rád jezdí na koloběžce (ovšem ani to není podmínkou) a chce se zlepšit, zvednout výkonnost, zrychlit, zhubnout nebo se prostě jen cítit lépe.
O co jde?
Základem je alespoň tříměsíční tréninkový plán šitý na míru. Ten obsahuje:
- Vstupní konzultaci (vyplnění dotazníku a další osobní upřesnění, cílů, plánů, možností apod., aby bylo možné vše co nejlépe nastavit)
- Tréninkový plán na tři měsíce (nejprve plán na jeden měsíc a následně se dle pocitů, výsledků apod. postaví plán na další měsíc)
- Jednou týdně konzultaci, co a jak dál na základě záznamů sportovce v tréninkovém deníku a případně úprava plánu, když se nedaří nebo naopak daří až moc
- Technika jízdy – společný trénink / výlet na koloběžce, kdy se zaměříme na techniku jízdy. Ideálně osobně, nicméně pokud není možné setkání někde v Praze nebo okolí, pak je možné vše udělat třeba na základě videa apod.
Takto postupně krok po kroku se v rámci výcvikáče seznámíte se základy sportovního koloběžkového) tréninku a postupně začnete sledovat, jak se pomalými krůčky blížíte ke svému cíli.
To je metoda, která se nám osvědčila již v minulém roce – viz např. článek Zdeňka Hercíka na Portále: http://www.kolobezkovyportal.cz/cs/clanky/muj-zivot-s-kolobezkou-zdenek-hercik-iv-cast-192
Je to jenom plán?
Tréninkový plán je základem výcvikáče. Každopádně dále lze domluvit a vymyslet v podstatě cokoliv. Od společných tréninků až po videoanalýzu jízdy na koloběžce a třeba úpravu stravovacích návyků apod.
Know how?
Veškeré naše know-how týkající se koloběžkového tréninku vychází z posledních 15 let, kdy jsme sjezdili všechny možné a nemožné koloběžkové závody po celém světě a k tomu samozřejmě stý ročník Tour de France 2013 s Girem d´Italia na dosah v květnu 2017. Je to know-how vypiplané trenéry a biomechaniky ULTIMY k dokonalosti, o čemž svědčí dnes již 6 titulů koloběžkového mistra světa v hlavní mužské kategorii pro Ultimu.
Kolik to stojí?
Výcvikáč není samozřejmě zdarma. Cena je různá, podle toho, co vše do výcvikáče zapojíme. Každému je tedy nastavena individuálně dle jeho potřeb. Napište, co byste si představovali a nějak se domluvíme.
Kontakt
Pište na sefredaktor@kolobezkovyportal.cz a něco vymyslíme
A tady krátký příspěvek Ivy Langerové, jak výcvikáč může zhruba vypadat…
Koloběžku mám přibližně rok. Což je i zároveň doba, po kterou se o tuto aktivitu zajímám. Již jsem absolvovala jako naprostý amatér dva závody na 10 km. Jeden rovinatý, druhý měl jeden kopeček (cca 1 km stoupání 7,5 %).
Od května 2016 jsem se snažila potrénovat na rovinatý závod na 10km, je jsem nevěděla, jak na to. Tak jsem kontaktovala Honzu Vláška, který se mnou zkonzultoval mé možnosti a nastavil mi tréninkový plán, který byl na 3 měsíce (červen – srpen), což bylo ideální, jelikož závod se jel začátkem září.
Iva na jednom ze svých tréninků
Když mi přišel tréninkový plán, měla jsem štěstí, že sedím. I když jsem tušila, že budu prostě víc jezdit, netušila jsem, že až tolik. V první chvíli jsem měla chuť to odpískat, ale pak jsem si říkala, že to prostě zkusím. Jen tak pro představu, jednalo se o vzdálenosti 10 – 25 km + běhání. Mňo a když uvidíte, že máte 4x týdně pokořit hranici cca 15 km na kolobce, na které jste dosud jezdili „rekreačně“ do práce, tak si říkáte, že to prostě nejde, že to bude váš konec.
Plán Ivy Langerové na část léta 2016
Ale koloběžka má prostě v sobě takové kouzlo, že ono to najednou šlo. První týden byl takový děsivý. Po pěti kilometrech jsem se dívala na tachometr, kolik ještě mám ujet a spíše jsem tak mapovala trasy, které mi budou vyhovovat na tréninky. Jelikož jsem ze Zlína, kde protéká řeka Dřevnice a město veškeré cyklisty směřuje podél této řeky, tak jsou tu ideální trasy na roviny, zvlněné trasy i kopcovité terény (Zlín je položen v údolí řeky).
Druhý týden byl vůbec nejlepší. Trasy zmapované. Začala jsem pociťovat i výrazné fyzické změny. Nohy nebolí, tepová frekvence pomalu klesá z vysokých hodnot na nižší a nižší. Mno a samosebou jako každá ženská jsem spokojená, když pocítím změnu na svém těle. Ruce jsou silnější, břicho není nafouklé, zadek a stehna se zmenšují. J Ještě si tak upravit jídelníček a myslím, že i ručička na váze by se rapidně změnila. Ale všechno pomalu a postupně… :)
Třetí týden nejprve začal výborně, ale pak jsem si prožila krizový den. Byl horký už letní den. Řekla jsem si, že pojedu později navečer, že bude lépe. Zvolila jsem i jinou trasu, že si ji zkusím po delší době projet. Asi chyba. Již po prvním kilometru jsem měla prostě špatný pocit. Pořád jsem se zadýchávala, potila, horko bylo neustále, i když jsem opět jela kolem vody a ve stínu. Nohy nechtěly poslouchat, a dokonce jsem začala zjišťovat, že kolobka nějak zlobí. I když jsem měla kola nafouknuté a vše OK, tak chvilkami se mnou kolobka zacloumala a to mě hodně znervózňovalo. Trénink jsem ten týden nedokončila úplně, jelikož jsem koncem týdne dala kolobku do servisu. Jednalo se nakonec jen o vycentrování předního kola. Takže místo jednoho tréninku jsme s manželem absolvovali turistiku z Buchlovic na hrad Buchlov. Pěkná prochajda!
Na zlepšování fyzické kondice není třeba Bůh ví jaký stroj .. stačí i obyčejná Kostka
Hned, jak jsem dostala kolobku, opět jsem se začlenila do posledního týdne první fáze tréninku. Zrovna jsem měla v tréninku vyjíždět „oblíbený“ kopec, který jsem již jednou absolvovala. Tak jsem se do toho hned pustila. V první chvíli jsem si říkala, že mi nějak očarovali kolobku. Kopec byl jednoduchý, rychlý, v pohodě. Ze začátku jsem sice cítila lýtka, ale pak, když jsem jela naposledy nahoru, měla jsem pak chuť si jej vyjet ještě jednou. Ale radši jsem se nechtěla přecenit.
Poslední den v měsíci jsem měla v tréninku patnáctikilometrovou projížďku do zadýchání. Myslela jsem, že to bude pohodička, žádný stres, žádná křeč. Bohužel zase jsem byla vedle jak ta jedle. Vyjela jsem později, jelikož horko bylo únavné. Viděla jsem, že se začaly honit bouřkové mraky, ale byla jsem hrdinka a vyjela jim vstříc. Zvládla jsem nakonec 14 km, ovšem od 8,5 km začalo pršet, kolem 9 km jsem musela zastavit a schovat se. Přečkala jsem největší slejvák cca 10 minut a pak jsem vyjela k domovu. Bohužel po dešti. A v dešti se opravdu bez blatníků jezdit nemá. Ale jsem nepoučitelná. Jak to dopadlo, můžete vidět na fotkách. Aspoň vidíte, jak vypadá opravdová závislost. Nebo je to láska?
