14.12.2016

Můj život s koloběžkou - Zdeněk Hercik, IV. část

Zdeněk Hercík Můj život s koloběžkou
Zdeněk Hercik a již čtvrtá část povídání o jeho životě s koloběžkou. Ta dnešní o tom, jak se stal v roce 2016 závodníkem a o tom, jak vlastně vypadá koloběžková příprava...

Sezóna 2015 byla pryč, spiroergometrie dopadla mnohem lépe, než jsem doufal. Měl jsem chuť prověřit možnosti svého těla. Zkušenosti s tréninkem jsem neměl prakticky žádné, stejně jako představu o nějakém tréninkovém plánu. Chtělo to odborníka a toho jsem brzy našel.

V listopadu jsem si začal psát s Honzou Vláškem. V prosinci jsme se sešli, abychom se definitivně domluvili na spolupráci. Pro začátek to byly tři měsíce. Pod stromeček jsem dostal svůj první tréninkový plán, který začínal 1. ledna, hned na začátek byl zařazen test aktuální formy – Zvole. 

Zvole

Už si přesně nepamatuji, jak jsem doma vysvětloval, že někam jedu autem s naloženou koloběžkou. Ale svojí zimní přípravu jsem rodině oficiálně přiznal až během února, kdy si toho opravdu nešlo nevšimnout.

Zaparkoval jsem ve Zbraslavi a do Vraného si dal zahřívací jízdu. Pod kopcem jsem se protáhl a šel na to. Na závodní výkon už bylo trochu chladno a větrno, ale z pravidelného ježdění do práce jsem zvyklý na ledacos. Startoval jsem od mostu a cíl byla značka Zvole. Při prvním setkáním s tímto kopcem z toho byl čas 10:50. Nahoře jsem dle instrukcí 2 minuty sledoval tep a potom jsem se vrátil k autu a domů. Na Garminu záznam bez cesty ze Zbraslavi do Vraného. Když není moc vedro, kopce jako Zvole jezdím rád. Rozhodně mně to v kopcích jde mnohem lépe, než po rovině.

Schody

Schody jsou věc, která se v tréninkovém plánu objevovala velice často. Při ohlednutí musím říct, že moje začátky na schodech byly spíše úsměvné. Nejdřív jsem přemýšlel, kde bych je asi tak mohl běhat. V práci jsme měli sice šest pater, ale 10 rovných schodů – podesta s obratem o 180° - 10 schodů – není nejvhodnější. Další schody byly na zastávce vlaku Kačerov, ty už byly docela použitelné. Popis toho, co mám na schodech dělat, jsem měl docela dobrý, to co jsem na nich sám dělal, úplně dobré nebylo. Opravdovou tréninkovou jednotku na schodech jsem zažil teprve tehdy, když jsem se sešel s Honzou a dali jsme schody na Slávii. Čtyři série byly poprvé maximum a měl jsem toho dost. Mít tréninkového parťáka je totiž k nezaplacení.

Na přelomu ledna bych nevěřil, že za pár měsíců dám v jedné jednotce osm sérií a celkem cca 1500 schodů. Na schodech lze dělat lecos – běhat každý schod, přes jeden, přes dva, běhat bokem skiping, skákat po jedné noze, žabáky atd. Na schodech se nenudím, když je nejhůř dokážu je absolvovat i sám. Ale s parťákem je to vždy o něčem jiném a má to vyšší kvalitu. 

Fartlek, kopce a úseky

Na začátku roku mně běhání ještě moc „nechutnalo“. Sice to bylo od operace kolene již nějaký rok, ale běh jsem si pořád moc neužíval, všechno přes 2 km už pocitově za moc nestálo. První fartlek s garminem byl typický pro mé začátky. Počkal jsem, až doma všichni spali, vzal jsem čelovku, garmina do ruky a šel před půlnocí běhat u nás po lese - bylo docela blátíčko).

Lepší to bylo s běháním do kopců – obvykle je to jen pár set metrů výběh prokládaný chůzí z kopce. Při tom mně koleno nevadilo a podobně jako schody – dokážu to ve slušném tempu se sportestrem i sám.

K běhání úseků jsem se dostal s Honzou na Slávii. Při jednom tréninku jsme se přidali ke skupině atletek Jardy Odvárky a běhali jsme půlky v tempu hluboko pod 4 minuty na kilák. Konečně jsem začal mít z běhání zase dobrý pocit. Hlavně jsem zjistil, že mně to zase běhá docela slušně (na moje poměry). Ty půlky byly pro mě docela brutální, v tempu 3:10 na kilák už jsme s Honzou naštěstí šli jen 600 m a to už jsem byl blízko smrti. Zjistil jsem, že jsme běhali už s dospělými ženskými, i když jsem se původně ptal, jestli jsou to ještě žákyně nebo už juniorky.

 Běžecké závody, zdravotní problémy

Úseky na Slávii mě tak natěšily na běhání, že jsem si šel do Struhařova zaběhnout běh Krásné vyhlídky

Bohužel se mně při prudkém seběhu znovu vrátily svalové problémy (při závodech v Pardubicích jsem si při nečekaném vystoupení z koloběžky natáhl zadní stehenní sval).

Znovu jsem naordinoval klid, ale moc se to nelepšilo, naštěstí jsem se na Honzovo doporučení dostal do rukou Tomáše Fiedlera. Jak říkal Honza – bylo to od bloklé SI páteře.

Od té doby jsou návštěvy u Tomáše pravidelným rituálem před ligou. Jen jednou jsem to porušil – před Račicemi. Co myslíte, jak to tam potom mohlo dopadnout.

Plán a koloběžka

Na koloběžce sice jezdím každý den do práce, ale ne vždy jde na jízdu z práce napasovat předepsaný trénink – intervaly do kopce či po rovině cestou z práce moc nevychází. Jen jako dlouhý výjezd či jízdu v kopcích jsem volil cestu z práce oklikou – nejdelší varianta přes Vrané a Jílové vychází na skoro 60 km a je opravdu pěkná.

Kopců v okolí je dostatek, dokud jsem nepřijel na cyklostezku u Vltavy, prakticky jsem nevěděl, co to je jezdit po rovině. Pro jízdu v kopcích si člověk může vystačit i s jedním kopcem.

Když jsem před závody v Jeseníku chtěl odjet trénink v podobných podmínkách, musel jsem naložit koloběžku do auta a vyrazit až do Chocerad.

Dobré bylo, že následující závody v Jeseníku mně vyšly a měl jsem pocit, že ta trocha dřiny v tréninku nese svoje ovoce (asi nadsázka, nechci nikoho odradit tím, že budu barvitě líčit krátící se dech, tuhnoucí nohy, bušení ve spáncích – prostě takovéto plivání krve).

Před prvními závody jsem také Honzovi nevěřil, že bych na koloběžce mohl jezdit v tempu kolem 28 km/hod. Potom jsem jednou vyrazil podél Vltavy za Jirkou Klepáčem, který jezdil do práce na kole, a zjistil jsem, že to skutečně jde. Koloběžkáře potkávám prakticky jen na závodech a jízda v háku je určitě jedna z mých slabších stránek.

Rok se s rokem sešel

Je prosinec kdybych chtěl bilancovat, tak musím říct, že za vše v uplynulém roce jsem rád. Měl jsem velkou kliku, že jsem potkal Honzu, který mně věnoval spoustu času. Díky Honzovi jsem zažil s koloběžkou krásný a v řadě věcí nový rok, o kterém se mně loni touto dobou ani nesnilo.

Cíle, které jsem považoval za odvážné, se mně podařilo splnit a překonat, takže pro příští rok si musím dávat cíle vyšší. Je to zvláštní, ale asi ještě nějaký rok bych se mohl zlepšovat, i přes svůj pokročilý věk. Rozhodně si nemyslím, že jsem dosáhl svého stropu. Přípravu na sezónu 2017 začínám o měsíc dříve a taky na jiné startovní čáře než loni. Třeba to vyjde a třeba i příští rok se mně splní moje cíle, které stejně jako loni považuji spíš za zbožné přání.

Malá hra čísel, která posun dokládá:

Objem stehen + 3 cm; závodní váha 73 kg (dřívější standard 75 kg); tuk z 14,5 na 13 %; jen klidový tep prakticky bez změny z 42-45 nyní cca 40-45 tepů/min;

zátěžový test:

výkon: 2015: 360 W při 189 tepech, 2016: 385 W při 181 tepech

maximální objem prodýchaného vzduchu: 2015: 145 litrů/min; 2016: 160 litrů/min

Ještě si třeba vyzkouším Zvole, ale čas 10:50 teď už nepovažuju za kdovíjak úžasný a jezdit pod 10 není nic neřešitelného.

O závodech někdy příště, abych závody odjel jako člen nového týmu UNIKOSY, musel nejdřív nový tým vzniknout...

Poznámka:

Nechtěl bych, aby moje články vyzněly trochu jinak, než to je doopravdy. Ano asi jsem trochu nenormální (ruku na srdce, kdo mezi koloběžkáři je úplně normální?), ale není to o tom, že můj život je jenom koloběžka. Mám spoustu dalších aktivit a hlavně úžasnou rodinu. Priority mám normálně zdravé – kdybych si musel vybrat: koloběžka x rodina, tak není o čem diskutovat a koloběžka nemá šanci. Řadu koloběžkových akcí nestíhám, protože koloběžka nemá takovou prioritu, abych objel pohárové závody, sérii dlouhých závodů, třeba i krosový pohár atd.