7.6.2016

Koloběžkový lehký výlet Norskem

Tomáš Pelc & Michal Kulka VýletyExpedice
Michal Kulka a Tomáš Pelc - dvě současné koloběžkové superstar přerušili svou přípravu na MS v Austrálii a vydali se do Norska. Udělali tím radost dalším, kteří se tak bili o ligové vavříny, které by získali asi jeden či druhý. Jak to dopadne, když ladíte formu (přidáváte rychlé úseky) a najednou si "pinknete" pořádnou porci kilometrů, Vám ukáže následující článek...Kluci to neměli úplně jednoduché.

Trhni si Norsko

Jednoho březnového večera sedím doma a volá mi Michal: „Hele mám super nápad, pojeď se mnou za Ivčou do Norska? Já už letenku mám, tak si ji kup taky, je mega levná…“ No, a druhý den jsme měli nakoupeno – rozhodnuto☺ Výlet měl být kolem 200 km, ale nakonec to bylo 360 km na jeden zátah…Věřím, že se při čtení článku budete „bavit“ stejně jako my po cestě!

Trasa byla „vymyšlena“ (Google maps) z letiště v Bergenu do Veitastrondu, kde Ivča (Iva Vedralová) pracuje jako tlumočnice a překladatelka pro firmu, která razí v Norsku tunel. Mistr Google nám trasu naplánoval na 350 km, což v podání známých dovedností pana Kulky (specialista na bloudění) znamená min. 20-50 km navrch…

Michal a Tomáš - soupeři na závodech ale v osobním životě velcí přáteléMichal a Tomáš - soupeři na závodech ale v osobním životě velcí přátelé

Jaký stroj si vybrat a jak se připravit?

Po koupi letenek jsme začali plánovat, na čem že to vlastně pojedeme a jak tam naše stroje dostaneme. Rozhodovali jsme se mezi stroji Kickbike Racemax 20 a Kickbike Racemax 28. Nakonec jsme zvolili i díky plánovanému houpavému profilu větší ze dvou koloběžek. Doufajíce, že předpověď počasí vyjde a pršet skutečně nebude, protože jsme zkrátka a dobře neměli blatníky. Koloběžku včetně kol, jídla, pití a dalších věcí potřebných na cestu jsme pohodlně zabalili do originálních vaků od firmy Kickbike.

Krásná norská přírodaKrásná norská příroda

Hurá na cestu!

Cesta čítala cca 350 km a vedla nejkrásnější částí Norska, kolem dvou největších fjordů s celkovým převýšením skoro 7 km. 

Na letiště do Bergenu jsme dorazili kolem 15. hodiny 25. května a hned jsme museli vyřešit několik drobných komplikací. Po hektickém víkendu (1. kolo Eurocupu v Holandsku) jsme přípravě nevěnovali tolik času, kolik by si tato cesta zasloužila. A tak mapa, kterou jsme si chtěli koupit na letišti, již byla vyprodaná a úschovna zavazadel dokonce chyběla úplně. Vaky jsme tedy schovali do křoví poblíž letiště, doufajíce v to, že se v Norsku nekrade. Na informacích si bereme alespoň brožuru oblasti, kterou budeme projíždět, což se ukázalo jako dokonalý společník k velmi obecné trase z Google maps (měřítko mapy vycházelo na cca 1cm na 10 km). Z letiště jsme proto vyrazili teprve kolem 17:00. Bez podrobné mapy vlastně pořád bloudíme, což nás štve tak středně☺… nakonec však nacházíme správný směr. V Bergenu jsme si tak prožili jediné okamžiky, kdy jsme bloudili a zastavovali na každém rozcestí a několikrát se i vraceli.

Dál pokračujeme malebnou krajinou fjordu Hardangerfjorden s houpavým profilem a ostrým sluncem. Až po dvou hodinách jízdy dorážíme k prvnímu trajektu Hatvik, kde si dáváme i první pauzu na jídlo. Po překonání vody pokračujeme kolem fjordu, který jsme objeli téměř celý, a tak nám utekla většina noci. Auta tu naštěstí moc nejezdí a řidiči jsou na nás ohleduplní, ve městech/vesnicích jsou navíc perfektní cyklostezky. Kolem 22:00 máme další pauzu na večeři na benzínce, kde lehce vymrzneme (Pelcík není schopen napsat ani sms, proto přítelkyně pořád neví, jak na tom jsme) a raději rychle pokračujeme zahřát se jízdou na našich strojích. Kolem půlnoci padla tma, ale stále jedeme od jednoho světýlka k druhému. Mnohdy nevíme, zda jsme ve vesnici či nikoli. Osídlení je víceméně stále, ale velmi řídké. Profil je příjemný, pořád z kopce a do kopce, rovina žádná…Odhadem tempo 22-24 km/hod. 

Mezi 2-3 ráno máme za sebou již kolem 10 hodin cesty a chce se nám spát. Na chvíli jsme si zalezli na vyhřívanou zastávku u trajektu Kvanndal-Utne, kde jsme se najedli a po pár minutách pokračovali opět dál.

Bílé noci úplně nebyly...Bílé noci úplně nebyly...

Ráno opravdu moudřejší večera?

Za svítání dorážíme k rozestavěnému tunelu, u kterého se fotíme před cedulí Metrostav, a míříme k prvnímu opravdu těžkému stoupání před městem Voss. Teplota je kolem 0°C, sprchuje nás obrovský vodopád a čeká nás mrazivý sjezd do města. Ve sjezdu je zima i Kulkysovi, o mně se vyjadřovat ani nebudeme. Ve městě Voss, kam jsme dorazili kolem půl 6, jsme si na půl hodiny odpočinuli ve vyhřáté čekárně na vlak, kde jsme místo jídla jen zavřeli oči a pojedli kousek čokolády, abychom se pak opět vydali na cestu. Musíme se přiznat k první krizi…K snídani si nemůžeme koupit nic, protože obchody otevírají až v devět. Voss je poslední větší město před Sogndalem. Z Vossu pak mírně stoupáme do Vinje. Tam zastavujeme před otevřenou cestou vedoucí průsmykem do vesnice Vik a před zavřeným obchodem, kde potkáme chlapíka, který krám otevírá a říká, že nám otevře za 1,5 hoďky, nebo že si máme zajet 30 km…ty vole, asi nepostřehl, že jedeme na koloběžkách… Cedule hlásí 59 km k druhému trajektu, kterým se musíme přeplavit. Rozhodujeme se jet do průsmyku a risknout to bez doplnění zásob. Nakonec vyrážíme tam, kam nám to chlapík vysloveně nedoporučil…Na naší cestě musíme překonat zhruba 1200m vysoký horský hřbet, který je stále pod sněhem a menším ledovcem.

Zima a vedro...co přijde po tomto mraku?Zima a vedro...co přijde po tomto mraku?

Stoupat začínáme v půl osmé ráno, bez večeře a snídaně, s tím, že máme zatím něco málo z vlastních zásob. Již se začíná projevovat únava z dlouhé jízdy, vždyť jsme na cestě už přes 14 hodin. Při stoupání se zastavujeme pod nádherným vodopádem, kde vidíme cestu přes prudké serpentiny a dojídáme vše, co nám ještě zbylo (bca, acsolt, tofík, sušené maso). Je cca 9 hodin ráno a nemůžeme. Do cíle zbývá asi 130 km. Několikrát si myslíme, že ten kopec už musí končit, ale nečiní tak. Na vrchol se dostáváme kolem poledne a čeká nás nádherný sjezd do města Vik a k druhému fjordu Sognefjorden. Tam sníme na posezení celý chleba a vlastně všechno, co jsme v místním obchodu koupili k jídlu. Dál jedeme nádhernou zvlněnou krajinou pobřežím fjordu. Tempo nám pomalu klesá, ale už víme, že to nejtěžší máme za sebou a začínáme si tipovat, kdy dorazíme do cíle.

Někdy stojí za to se zastavit a pokochatNěkdy stojí za to se zastavit a pokochat

Na druhý trajekt nečekáme ani 10 minut a hurá na druhou stranu, kde nás čeká cca 30 km do města Sogndal a pak ještě dalších 50 km do cílové vesničky Veitastrond. Jsme unavení, až vyčerpaní. Už si cestou nepovídáme, soustředíme se, aby nás nesrazila auta, dodržovali jsme přijatelné tempo, pravidelně se střídali na čele a pili. Slunce už zase neskutečně pálí a my máme zimnici. A všude je tak krásně. V Sogndalu máme další pauzu a osvěžujeme se na pláži v ledové vodě fjordu Sognefjorden. Nastavili jsme si přesně 10minutovou pauzu, abychom nezatuhli…Hned usínáme…Kolem se motají jak sýr bílí Noráci, kteří se zkouší opalovat… Máme před sebou ne nejtěžší, ale nejhorší část cesty. Hlavní silnice příkře stoupá do vesnice Hafslo a cestou projíždíme tunely, kde nahoru i dolů sviští těžké kamiony a autobusy. Každý takový vůz v tunelu vypadá jako zemětřesení. Po 20 kilometrech hrůzy jsme konečně v Hafslo. Projíždíme tunel, kde vysloveně není stop cyklistům, i když bychom ho měli asi objet, ale kašleme na to, máme toho fakt dost.

Konečně cíl, troška spánku a pořádné teplé jídloKonečně cíl, troška spánku a pořádné teplé jídlo

Už to je jen kousek

Je mezi 3-4 hodinou odpoledne a máme poslední pauzu na naší cestě, která vede úzkou silnicí končící u největšího ledovce v Norsku Jostedalsbreen. Cestou potkáváme kamiony, které vezou náklad z probíhající stavby tunelu, který zde staví nejmenovaná česká firma (Metrostav) a jen těsně se nám vyhýbají, protože cesta je úzká a platí na ní pravidlo, že silnější pes… (jede). Uhnout se není kam, vlevo strmý svah, vpravo zase sráz do ledovcového jezera. Posledních 30 kilometrů nám ještě fouká studený vítr od ledovce do obličeje a jedeme již velmi pomalu (12 km/hod). Je vedro, slunce praží, když si odložíme věci, tak je nám zase zima. Zatracenej homouš vítr. Prý tu ještě před 14 dny ležel sníh. Vrcholky hor jsou stále ještě pokryty sněhem. Tu u nás zastavuje auto a řidič nám česky povídá, že už to nemáme daleko a jsme očekáváni. Ivča nás propaguje, kde se dá☺To už zvládneme. V půl sedmé večer dorážíme do cíle. Nemůžeme ani chodit, ale stihneme odkoučovat Ivču z terasy s úpalem, zimnicí a pivkem v ruce. Pak usnu v zimním Kickbike dresu pod dvěma peřinama. Michal citace: „V jednu ráno mě Ivča vzbudí z totálního komatu, že prý strašně chrápu (co asi mám kurňa po 350 km dělat než chrápat), pokládá mi otázku, jestli Tomáš taky tak chrápe a že si půjde teda lehnout vedle na gauč. Beru si peřinu, polštář a v komatu odcházím vedle k Pelcíkovi, který chrápe nejspíš stejně jako já, hned usínám). Další den prospíme téměř celý. Jsme rádi, že zpátky do Bergenu jedeme autobusem. Celkově i s pauzami jsme tento výlet zvládli za 25 hodin a 30 minut (17:00 25.5. - 18:30 26.5.) 

Všem cestovatelům přejeme, trhněte si nohou…

Pelc, Kulka