Před pár lety jsem pro svou dceru k narozeninám koupil první koloběžku Kostku 20/12. V té době moje váha při výšce 180 kulminovala na 115 kilech. Tak jsem to začal velmi neúspěšně zkoušet s ježděním. Trvalo to zhruba dva roky, když jsem si ve výprodeji koupil další koloběžku, tentokrát Kostku Tourku 28/20.
V té době jsem bral již minimálně 15 let léky na vysoký krevní tlak a hladiny cholesterolu a cukru byly na hraně. Sedavé zaměstnání a hodiny strávené v autě zatěžovaly i záda, takže mě velmi často bolela. Rozhodl jsem se, že zkusím po mnoha letech odhodit pár kil. Cílem nebylo jen nutně zhubnout, ale cítit se lépe a vylepšit svůj zdravotní stav. Předesílám, že jsem nikdy aktivně nesportoval a žádný sport neumím. Jen jsem několik let pravidelně rekreačně plaval.
Jelikož jsem se styděl za svoje funění a nehezké ježdění, vyrážel jsem každý den už kolem páté hodiny ranní na desetikilometrový okruh. První jízdy byly vskutku tragické. Více než polovinu trasy jsem tlačil, ale rychle se to zlepšovalo. Četl jsem mnoho textů jak správně jezdit, odrážet se a snažil jsem se o jízdě na koloběžce zjistit víc. Nechtěl jsem, aby mě záda bolela znovu a více. Po několika týdnech jsem již trasu odjel vcelku a první kila začala mizet. Taky jsem upravil jídelníček. Dal jsem stravě pravidelnost, vyřadil jsem většinu bílé mouky (pšeničný chléb, rohlíky, buchty od maminky, knedlíky a husté omáčky v restauracích, které mají často více mouky než knedlíky), zařadil jsem večeře ryze zeleninové a tak dále. Řekl jsem si, že trasu budu postupně zrychlovat. Stále jsem jezdil brzo ráno. A kondice začala být lepší.
A tehdy nadešel čas na pravidelný červencový výlet na motorce s manželkou. V Praze na okruhu u Ořechu cestou na Slovensko nás dost nevybíravě z motocyklu sundal borec s Mercedesem, a tak jsme skončili trochu zlomení s několika šrouby a zlomeninami. Trénink byl tedy přerušen na několik měsíců. To byl červenec a na koloběžku jsem znovu stoupl v polovině září. Bylo to jako na začátku.
Znovu těžkých deset kilometrů. Ale nástup výkonnosti byl kupodivu rychlejší a vše šlo lépe. Jenže pak napadl sníh. Tím nemyslím pražskou kalamitu “u muzea 4cm”, ale opravdu několik desítek centimetrů, takže s ježděním byl zase konec. Ta ztráta výkonosti z promarněného léta a postupný úbytek kil, který jsem nechtěl přerušit, mě nutila přemýšlet, co dál. Objevil jsem pro sebe další zábavu, respektive sport, který mě baví a nakládá mi dost zátěže, a to Nordic Walking. Má to samozřejmě co dělat i s tím, že se v našem městě vyrábějí špičkové hůlky LEKI. A tak jsem celou zimu odchodil v maximálním pro mne možném tempu a snažil jsem se, aby trasy byly alespoň na hodinu. Za hodinu jsem dnes s holemi schopný ujít třeba i 8,5km.
Na jaře jsem se do toho pustil s novou vervou. Trénoval jsem minimálně čtyřikrát týdně. Držel jsem časy, prodlužoval tratě i dobu strávenou na koloběžce bez pauz. Po více jak dvou letech jsem jezdil třicet až padesát kilometrů bez přestávky (podle času po práci) průměrnými rychlostmi 20-22 km. A už jsem se nemusel schovávat. Také jsem poznal na pravidelných jízdách hodně lidí, kteří koloběžku obdivovali. V té době jsem už jezdil na Racemaxu. Při dojíždění a předjíždění cyklistů jsem se lokálně proslavil jako ten “blázen na koloběžce”.
Za ony dva roky jsem zhubl 30 kilo. Přidanou hodnotou bylo výrazné zlepšení všech zdravotních ukazatelů, odstavení od pravidelného pojídání tabletek a nefunění při vyšlápnutí několika schodů. V loňském roce jsem si pořídil další koloběžku od Břéti Michálka jeho Revoo a v tréninku jsem začal přidávat čas i kilometry.
Držet váhu a zlepšovat výkony! Je to vášeň, láska nebo možná posedlost! A letošní rok jsem začal trochu více systematicky podlé tréninkového plánu Koloběžkového výcvikáče. Doufám, že výrazně zrychlím a budu cyklisty provokovat ještě více :-)
A to jsem se do tréninku pustil v pětačtyřiceti letech a od té doby uplynuli více jak tři roky… nikdy není pozdě začít!
Z koloběžky se stala vášeň...