Giro d´Italia z pohledu Luboše Macháčka - díl II.

Lubomír Macháček   15.9.2017 Giro d´Italia 2017
Dolomity a 18. etapa stého Gira Dolomity a 18. etapa stého Gira

Druhá část vyprávění Luboše Macháčka o putování posledním týdnem stého Giro d´Italia. Dnes z Dolomit...

Kdo nečetl, zde je k dispozici první díl.

Den čtvrtý 24.5.

Den a trasa, kvůli které jsem na Giro jel především! Krásná krajina, kterou znám důvěrně z lyžování. Sella Ronda na koloběžce, moje touha a přání již několik let zpátky při opakovaných návštěvách  v zimě.

Hoši z Kick Italy tento den nestartovali tak časně, což mi vyhovovalo a mohl jsem se s nimi potkat hned na začátku prvního stoupání na Passo Pordoi v Canazei.

Po setkání v Canazei se skupina trochu roztrhla, Michal Kulka a Tomáš Pelc se drželi ve svižném tempu v čele. Řekl jsem si, že dobře dobili energii, bylo to první stoupání dne a jeli jak s baterkama Duracell. Nic pro mne řekl jsem si. Můj pomaloběžný motor jede raději klidněji, stále, bez velkých přestávek. Na Passo Pordoi došlo k obvyklé výměně koloběžky a se skupinou sjíždím do Arabby a dál na odbočku na Passo Valparola / Passo Falzerego. V tomto stoupání jsem se postupně dostal do čela a moje konstantní tempo s malými přestávkami mne oddalovalo od skupiny. Za zády se mi otvíraly výhledy na nejvyšší bod Dolomit, Marmoladu.  Den se vyvíjel úplně pohodově. Pouze při výjezdu z Passo Falzarego na Passo Valparola foukal nepříjemný studený protivítr a chvilku mi připadalo, že bych potřeboval do kapes závaží, abych necouval. Následný sjezd ze sedla vedl přes San Kassiano do La Villy.

Na Passo ValparolaNa Passo Valparola

Mysleli jsme, že si někde cestou dáme oběd, ale mimo sezonu je v těchto místech úplně mrtvo a téměř všechny obchody a restaurace byly zavřené. V zimě naprosto nepředstavitelná věc! V La Ville jsem poslal Kubu napřed a doufal, že alespoň v Corvaře bude něco otevřené. Bohužel fungoval jen jakýsi bar a místo těstovin na mne čekaly jen panini.

V uvedeném baru mne nakonec dojela a sjela se i celá skupina Kick Italy. Nedivím se, nic jiného po cestě opravdu otevřené nebylo. Oni dávali pauzu a pivo, já už po jídle vyrážím zase sám na Passo Gardena. Stoupání je strmé tak akorát, v celé délce se dalo jet alespoň pro mne. Cítím se dobře i přes velmi nepříjemný protivítr, který srážel motivaci. Na vršku následuje obvyklá rutina, obléci se, vyměnit koloběžku, doplnit zásoby a po hlavě z kopce (díky Kubovi je ta rutina dílem okamžiku, učí se).

Obídek týmu KICK ITALYObídek týmu KICK ITALY

Na začátku sjezdu do Plan de Gralba předjíždím auto se Švýcary. Asi mne chtěli původně opětovně předjet, ale chvilkama jsem se jim vzdaloval a zatáčky, do kterých bylo dobře vidět, zvládal rychleji. Při přechodném vyrovnání klesání do cca 1 km roviny mne předjíždí, všichni v ruce mobily otočené ke mě a točí nebo fotí. Mávají mi z auta a mizí vpřed. Rozdávat radost i jiným je fakt dobrý pocit.

Ne všichni jsou ovšem tak vstřícní a hned v následném dlouhém mírném klesání se přede mne nacpala italská gallina s dodávkou a měl jsem práci to v zatáčce dobrzdit. Dostat se před ní, aby mne příliš nezdržovala a hlavně neohrožovala, moc nešlo. Přeci jen v nájezdech do zatáčky, kam nevidím, nemám takovou rychlost a ani odvahu prát se s plechem. Naštěstí moje dilema vyřešil semafor na silnici, kde jsem se lehce posunul vpřed a měl v dalším sjezdu klid.

Passo GardenaPasso Gardena

V Ortisei řešíme, jestli můžu do tunelu po hlavní silnici. Nakonec to tunelu vlezu, Kuba jede za mnou a pustí varovná světla, honíme čas. Po odbočce z hlavní silnice do dalšího krátkého tunelu mne čeká poslední již ne tak dlouhé stoupání. Vyjedu, no vyjedu, spíš už vyplazím, poslední stoupání nad Ortisei a vracím se zpět, je čas na ubytování.

Na začátku stoupání v Ortisei za tunelem potkávám kluky z Kickitaly a mávám jim. Já mám dnes padla a moje achilovky už se vehementně hlásí i přesto, že byly zatejpované. Začíná být zle.

Trochu jsme s hledáním ubytování ztratili čas, protože naše navigace adresu neznala. Majitelka, typická tyrolačka, nás na jídlo chtěla vyhnat do města, že nemá suroviny. Naštěstí u ní dělá slovenská kuchařka, která to zařídila po svém a stali jsme se objektem až dojemné péče. Večeře excelentní a snídaně to samé.

O žaludek sice bylo postaráno nadstandardně, horší to bylo s mýma achilovkama. Procedura studená sprcha, Voltaren emulgel, speciální ponožky CEP, stejně k nápravě průšvihu nevedly a na další dny jsem musel revidovat svoje plány na sportovní aktivity.

 

Mohlo by vás zajímat

Napsat komentář