Polovina dalšího měsíce je za mnou a začínám vidět určité pokroky ve své přípravě - jsem víc unavený, mám neustále hlad a stále přemýšlím. A to přemýšlení bolí asi nejvíc. Vím, že se na Giro nedá připravit, ale rád bych to dojel co nejdál. Musím tělo vystavovat vyšším tréninkovým dávkám, ale nemůžu to přehnat, jinak mě únava nebo nemoc (zranění) úplně zastaví a vrátí zas o několik týdnů zpět. V kombinaci s divadlem, kdy musím večer být fit a vypadat svěže, je docela obtížné.
Co tedy? Nejlépe to vystihl Pelcík (kamarád a spolubojovník na Giru Tomáš Pelc, mistr světa v dlouhém závodě a dvojnásobný celkový vítěz Rollo ligy): “Bojím se Gira, tak chodím do mrazáku!”
Regenerace! Kryosauna (mrazák) je skvělá záležitost, při které za krátký čas lépe a rychleji zregenerujete. V malé místnosti o teplotě -120°C či nižší chodíte v dřevácích, ponožkách, rukavicích, spodním prádle, čelenkou a respirátorem 2,5 - 4min. Za tu dobu se zacelí mikroskopické trhlinky ve svalech, které vznikají při každé sportovní aktivitě. Poté si zašlapete 10 minut na rotopedu, abyste se zahřáli a nakonec protáhnete. Tedy činnost, která je potřeba po každém tréninku. Ale kdo se v mém věku po tréninku (zápase) protahuje? I já to zanedbávám. V mrazáku, resp. po něm, se však přinutím.
V neposlední řadě mi opravdu pomáhají vaše komenty. “Vlažná” příprava být musí! V listopadu jsem se dostal do takové fáze, že jsem si říkal, že volno moc mít nemusím, že se mi trénuje skvěle. A ejhle. Z této “pohybové euforie” jsem padl do silné únavy a přes týden jsem nebyl ničeho schopen. Proto se víc hlídám, abych to nepřeháněl. Nahrávalo tomu i počasí, kdy se kromě běhu a posilovny toho moc venku nedalo. Neměl jsem morál kroužit několik hodin denně na 500m oválu v Chuchli na lyžích (přiznávám).
Zároveň je mi jasné, že v únoru a březnu musím najezdit co nejvíc, abych v dubnu, hlavně poslední dva týdny do odjezdu odpočíval. Což stejně nepůjde.
1.2. středa - Vše mě po tom víkendu bolí, večer hraji Charleyovu tetu, takže mám být svěžím a elegantním studentem Oxfordu. Nějak se to neslučuje s mým rozpoložením. Dávám si tedy tréninkové volno, které nahrazuji prací u počítače.
2.2. čtvrtek - Večer opět hraji, ale tělo mi zase říká, abych se trošku šetřil. Dávám si tedy opět tréninkové volno a místo toho sedím u počítače, finalizuji termíny Rollo ligy a rozesílám informace. Dojde i na práci pro eshop a samozřejmě Giro. Rozesílám několik emailů na možnost spolupráce.
3.2. pátek - Potřebuji se už hýbat. Dávám tedy hodinu badmintonu. Díky cvičení se cítím výbušnějším a rychlejším. To znamená dvě věci. Více se rozčiluji při špatně zahraném míči. A za druhé jsem u míčku dřív, vím, co s ním chci udělat, ale netrefím to, jak bych si přál.
5.2. neděle - Brzké nedělní vstávání a cesta do Hradce Králové, kde přednášíme od 9h v rámci Cyklocestování o naší cestě na Giro. Zpět a večer hraji na Kladně. Takže si dávám volno. Ty dvě hoďky doma trávím v posteli a odpočinkem.
6.2. pondělí - Na únor jsem si dal předsevzetí, že se do toho opřu. Zatím to moc nevypadá! Naštěstí Honza (Honza Vlášek motor celého projektu KICK ITALY 2017 a můj souputník skoro ve všem, co poslední dva roky dělám) vymýšlí šumavský běžkařský kemp. Do auta přibíráme Miloše Dvořáka (komořanská rosnička, která předpovídá profesionálně počasí a která při sobotním Bobolopetu - 90km na běžkách, porazila o 30min. obávaného Milana Jelínka). Před polednem dorážíme na Chatu Cihelny, kde míváme nepravidelně pravidelná soustředění a po lehké svačince vyrážíme do terénu. Povinná zastávka v Kavárně Na Kvildě se protáhne a my se vracíme za tmy pouze za svitu čelovek a totálního šumavského lesního ticha. 37km klasicky.
Cukry je třeba při delších štrekách doplňovat - Na Kvildě
7.2. úterý - Dáváme si girotrénink, tzn. trávit co nejvíce času na tréninku. Zachraňuje mě oběd na Bučině a druhá zastávka na Modravě. Ve stopě jsme 8,5hodiny a ujedeme něco přes 57km. Klasicky.
8.2. středa - Původně jsem myslel, že pojedeme na krátký výlet, neb nás čeká večerní jednání s celým týmem KICK ITALY v Praze. Honza velí a je z toho krásných 6hodin ve stopě. 35km. Dostávám se po několika kilometrech do “Giro modu”, tzn. mám hlad, vše bolí a vůbec mi to nejede. Honza se směje, Miloš ještě víc a já nadávám. Modravský pivovar s obědem mě nakopává a nakonec letím.
9.2. čtvrtek - Jednání skončilo celkem pozdě a cítím, že mě bolí celé tělo z běžek. I tak to chci vyběhat a jdu na to. V Kunratickém lese ale opět nacházím 6km ledu….to nejde…i tak se proběhnu 90min. a uběhnu něco přes 14,5km.
10.2. pátek - Badminton. Jsem rychlejší, vím, co chci, ale nedokážu to! Zase! Za tu hodinu se skvěle zpotím! Ale ty výhry prostě nepřichází. Psychicky mi to moc nepomáhá :-)
11.2. sobota - Volno!!! Nehraju! Nesportuju! Procházka po Praze se ale počítá. Krásné tři hodinky chůze.
12.2. neděle - Večer hraju! V plánu jsem měl dopolední lehký klus. Na hodinku. Tělo opravdu po tom týdnu bolí. Volím Kunratický les, ale pouze pěšky na hodinu. Nic se nemá přehánět.
13.2. pondělí - Nic nemám v plánu. Svítí sluníčko. Po hodinové práci u počítači konečně vyrážím na svém Wolferovi. V plánu mám krásný okruh. Braník - Vrané nad Vltavou - Zvole - Davle - Sloup - Řitka - Řevnice - Černošice - Bráník. Po pětihodinovém spánku (to je, když Vám přijde návštěva na představení) vyrážím. Obouvám pohodlné boty s velkým tlumením. Po několika kilometrech zjišťuji, že to vůbec neodráží. Koloběžku beru, jak jsem ji uložil. Opět chyba. Po příjezdu zjišťuji, že jsem jel s plášti nahuštěnými na 4bary (tyto pláště zvládnou 6-8barů). I tak je nádherně. Všude kamínky a prach, ale ta příroda, zvířata. Klasicky oběd v Davli. Kromě smažených věcí si dávám jedinou nesmaženou na jídelníčku, viz. fotka. Nakonec je z toho krásných 95km.
Urvaný ventile - jak nás to učili pumpovat?
Po příjezdu domů, kdy mě vše bolí, se sbírám a jedu do “mrazáku”. Kryo mě probouzí a neskutečně nakopne.
14.2. úterý - Opět mám volno, tak vyrážím s Milošem na koloběžce. Měním boty a dofukuji pláště. Pod Barrandovským mostem mi uchází zadní kolečko. Rychle vyměňuji duši, avšak při pořádném pumpování, zlomím ventilek. Po podrobné prohlídce zjišťuji, že první duše byla v pořádku. Jen jsem při domácím pumpování nesprávně dovřel ventilek, který tak vesele ucházel…Nikdy jsem nebyl technický typ a asi nikdy nebudu :-).
Vyrážíme do kopců. Je opět krásně. V Srbsku si dávám obídek v oblíbené restauračce a cestou podél Berounky zastavujeme povinně v cukrárně v Černošicích. Včera jsem se zde také stavil. Kávička a zákusek. A letíme na Prahu. Vyjedu si Jeremenkovu, a abych se dostal na 90km, obkroužím si celý Spořilov. Na rozdíl od včerejška se mi jelo špatně jen prvních 30-40km. Poté se mi jelo lehce, i když jsme jeli v protivětru.
Liška na Vlkovi, aneb trénink na Wolferovi
Po sprše opět jedu do kryosauny do Modřan. Neskutečně mi pomáhá. Aspoň cítím po dnešním výletu úlevu ve svalech. Jen při sezení v kině mě bolí kolena. Mno, nejsem už asi nejmladší.
Mám za sebou třetí půlku měsíce tréninku, který si zaznamenávám. Krom toho, že mě stále něco bolí, se cítím kondičně stále lépe. I na svém těle pozoruji určité pokroky. A udělal jsem věc, kterou jsem dlouho udělat nechtěl, vlezl jsem na váhu. A byl jsem mile překvapen - 95,5kg jsem naposledy vážil někdy v létě 2013. Od října jsem shodil 8kg. Ano, šlo by to rychleji, ale jak jsem psal - jsou požitky (především gastronomické), kterých se nechci zatím vzdávat. Omezuji, ale nezakazuji si! Znám plno lidí, kteří změnili svůj život kvůli postavě tak razantně, že ztratili i smysl pro humor a stali se příliš vážnými. Přestali žít uvolněně a s radostí. A to já nechci! Chci toho asi moc - hrát, sportovat, bavit se….je to plno protichůdných věcí. Ale proč to nezkusit. Žijeme jen jednou!
Koloběžkářský oběd - cítil jsem ho celé stoupání do Bratřínova
