3 x Mont Ventoux na koloběžce během jednoho dne

Honza Vlášek   7.9.2017 Tipy na výlety, Rozhovory
Jelenův Kickbike Race Max 28 a Mont Ventoux Jelenův Kickbike Race Max 28 a Mont Ventoux

Milan Jelínek se jako první koloběžkář zapsal do francouzského klubu bláznů, kdy během jednoho dne vyjel Mont Ventoux ze všech tří stran. Jak to vypadalo a jaké jsou další Jelenovy plány?

Milan Jelínek jako první koloběžkář zdolal klasický cyklistický nesmysl – Mt. Ventoux ze všech tří stran během jediného dne.

Club des Cinglés du Mont Ventoux dokonce na základě Jelenova výkonu přislíbil, že zařadí koloběžku jako oficiální „zdolávadlo“ Mont Ventoux ze tří stran.

Pro zajímavost, výstupové trasy na posvátnou větrnou horu Tour de France, kde těsně pod vrcholem naleznete památník úmrtí Toma Simpsona, jsou tyto:

-       z Malaucéne – 340m – 1912m, 21km a kousek, průměr 7,5%, max 14%

První výšlapPrvní výšlap

-       ze Sault – 745m – 1912m, 26km, průměr 4,7%, max 12,5%

Druhý...Druhý...

-       z Bedoinu – 290m – 1912m, 21km, průměr 7,5%, max 12%

... a třetí.... a třetí.

Níže naleznete nejprve originální text Milana o jeho dobrodružství a ještě níže také povídání s Jelenem o tom proč, jak a co dále…

3x na Mont Ventoux 137km/4 400m  (10h:26min)

Na koloběžce vyjet na tento kopec třikrát v jednom dni a tím se zařadit do francouzského „klubu bláznů“ mám v hlavě už delší dobu nejen já (ale i Michal K., Miloš T., Kája C. a další). Trasy vedoucí po silnici na horu ze třech městeček jsou dlouhé přes 20km a mají stoupání do 14,5%.

Svojí první jízdu začínám nejtěžším výjezdem ráno z Malaucéne. Na pravé straně v hezké vile bydlí místní psychiatr, ale je ještě příliš časně na to, abych se ho šel zeptat, zdali je to dobrý nápad takhle jezdit nahoru a doluů.

Míjím zrušený kemp a (ještě) natěšen letím do kopce po špičkové silnici, která má nahoru při kraji pruh vyhrazený pro cyklisty. Cestou mě občas předjede někdo na silničce, pár slabších kusů předjedu i já a s časem těsně pod dvě a půl hodiny jsem na vrcholu. Je tady zatím jen pár lidí a fotografové, kteří sem každodenně jezdí za svým chlebem, začínají rozbalovat své nádobíčko.

Jelen osobněJelen osobně

Sjíždím z „měsíčního kopce“ ze začátku po nepříjemných příčných dilatačních spárách přes vozovku, teď ještě docela svižně v zatím minimálním provozu do Saultu. Tady obracím a jedu v začínajícím vedru mírnějším stoupáním zpět. Krajina je nádherně provoněná levandulemi, které se tu hojně pěstují a produkty z nich se prodávají přímo u těchto farem při silnici. Dnes mám výjimečně namontovaný držák na další lahev, ale i tak se zdá, že na dvě lahve vyjet tento kopec je i pro mne (který moc nepije) limitní. Cestou si dám hnusnej gel, hnusnou tyčinku a začíná se projevovat lehká únava. Teplota 3km pod vrcholem ukazuje 30 stupňů. Všechno tohle dohromady způsobí, že se mi udělá při průjezdu kolem pomníčku cyklolegendy Toma Simpsona slabo, a jsem rád, že se doplácám podruhé na vrchol.

Sjíždím opatrně dolů do Bedoinu. Provoz nahoru i  dolů je velmi silný a nemá cenu se tady zrakvit zbytečně riskantní jízdou. Stále mi není akorát, zkusím se najíst a při pohledu nahoru na nekonečně vzdálený vrchol kopce se musím hodně přemlouvat, že se mi tam v tom pekelném vedru zase chce.

Patníky na VentouxPatníky na Ventoux

Jízda má do svižnosti hodně daleko, začínám toho mít dost. Napadají mne podobné myšlenky, jako měl Honza Vlášek na Giru - co tady vlastně blbnu, proč nejdu raději s chotí do vinice na dobré vínko? Zastavuji a dám si v klidu banán i pití a pak zase hlemýždím tempem dál. Už to není optimismus jako ráno, kdy si člověk v první třetině (stejně jako na několikaset kilometrových přejezdech) vypočítává, jak rychle bude v cíli a jak to dnes pěkně jede. Spíše mám pocit jednonohého postřeleného vojáka vracejícího se z fronty domů.

Asi v polovině kopce mi v hlavě proběhne hlavou nezapomenutelný zážitek, kdy jsme tu jeli před 4roky nejdelší etapu Tour de France končící právě tímto výjezdem, a kde nás opilé davy fanoušků plácali po zádech a polévali chlastem…To byla jiná euforie, dnes se mi chce spíš umřít a né koukat pořád na vrchol kopce, který se dnes vůbec nepřibližuje.

Konečně jsem nahoře a rychle pryč. V životě už tenhle kopec nechci vidět.

Přijíždím do kempu a sprchou i jídlem se vracím do normálu. No, nakonec to bylo náročnější, než jsem si myslel. Byl to asi součet únavy, nevyspání, špatné životosprávy a vedra. A v neposlední řadě taky slušná zkouška psychiky. Natrénovat na tohle úplně nejde, člověk není moc připravený jezdit v kuse takovéhle kopce, které mají desítky kilometrů a nedá se v nich navíc odpočívat, protože mívají dlouhé úseky s konstantním stoupáním.

Každopádně teď už vím, co odpovím Michalovi Kulkovi, až mi zavolá, kdy vyrazíme na Ventoux, abychom si tuto porci dali pro jistotu 2x …   

Povídání s Jelenem o Mont Ventoux

Milane, Ventoux jsi si chtěl dát původně k šedesátinám. Proč až teď?

Poslední dobou jsem oslovil řadu lidí, ale nějak se nedařilo vymyslet slušný termín. Taky mě připadalo, že většině dotázaných se do toho moc nechtělo. Navíc já jsem tam chtěl jet najisto, že ten den nebude pršet, což mi naštěstí umožňuje moje svobodné povolání.

Nyní jsem dokonce původní termín posunul o týden. V dešti bych to nejel, na čtyřtisícovky taky nelezu ve špatném počasí. Chci si to užít a být v pohodě a ne se za každou cenu někam drápat. Francouzi hodnotili výjezd velmi dobře a spíš se omlouvali, že tam do teď neměli v klubu bláznů kategorii koloběžek, což se mým výjezdem nyní změnilo.

Ohlédni se ještě za tím dnem, kdys tam byl poprvé…

Poprvé jsem jel  Ventoux v roce 2013 v rámci nejdelší etapy (242 km) Tour de France, která právě zde na kopci končila. Samotná etapa se nám jela dobře, ale jen proto, že jsme byli odpočatí.

Úžasná a neopakovatelná byla atmosféra, kterou dělají desítky tisíc diváků, karavanů a aut, kterými je tento kopec doslova obsypán. Ze všech koutů hraje nějaká hlasitá muzika, všude se pije a občas něco asi i kouří. Lidi nabízejí kdeco a jsou velmi uznalí, často se tady totiž koloběžka nevidí. Asi v polovině kopce se hlasitost muziky výrazně zesiluje a my přijíždíme do nějaké diskotéky, ve které zmizela silnice, po níž jedeme. Vjíždím do zdánlivě nepropustného řvoucího davu jako první, ten se nepatrně otevírá, lidé nás plácají po zádech a polévají chlastem. Nakonec mě dav vyplivne o nutný kus dále a pro mne tento absolutně nejsilnější zážitek z jízdy na Tour končí. Ještě si pamatují, že při dojezdu na kopec o půlnoci mi byla docela zima.

Proč tedy znovu Ventoux a ne jiný kopec?

Inspirovali mne k tomu francouzští cyklisté, které kdysi napadlo, že třikrát vyjet na „jejich“ cyklistický  kopec v jeden den by mohl absolvovat jenom blázen.Tak jsem si říkal, že na kole to vyjede nahoru každý Lojza, kdežto na koloběžce to bude mít úplně jinou hodnotu. Nakonec už mám v hlavě i jiné dopravní prostředky, kterými se dostat nahoru, nemusí to být nutně koloběžka Kickbike 28/28.

Vrchol v měsíční krajiněVrchol v měsíční krajině

Psal jsi, že to bylo dost psychologicky náročné. V čem to spočívalo?

Vrchol kopce je vidět dosti často na dálku, takže se přibližuje jen velmi pomalu. Lepší varianta jsou kopce, které se jedou povětšinou lesem a cíl je vidět jen občas.

První nejnáročnější výjezd jsem vyjel čerstvě v pohodě bez toho, abych seskočil ze stupátka, přestože jsou tam dlouhé strmé pasáže. Přibývající únava ale pak způsobuje, že člověka občas napadne, co tu vlastně dělá, jestli by nebylo lepší z tohoto peklíčka uniknout.

Konečně jsem zaznamenal, že sis položil během cesty otázku, proč se trmácíš do kopce, když bys mohl si dát pěkně vínečko dole v údolí. Že by ses konečně začal přesouvat k Hančovině?

„Hančovina“ je občas taky dobrá, člověk přeci nemusí pořád jenom závodit. Důležité je pro vnitřní pocit, aby si to člověk užil a nebyla to přílišná křeč. Celý den je člověk jen sám se sebou a tak v hlavě přemíá, kde, co a proč dělá to, či ono.

Co tě táhne vlastně na ty velké kopce, každý víkend někde nějaký závod nebo něco podobného. Není lepší si někdy zajít do kina nebo na pivo?

Velké kopce mě táhnou mimo jiné proto, že po vyjetí nahoru následuje sladká odměna v podobě dlouhých sjezdů, při kterých my starší odpočíváme.Kopcovatá krajina je navíc mnohem hezčí a z tohoto pohledu i méně namáhavější, než mlátit neustále nohou do asfaltu na nezáživných rovinách kolem Kolína. A v neposlední řadě se potřebuji zbavit velkého přebytku energie, takže se příliš netrápím tím, jestli mám či nemám správný styl jízdy na jakémkoliv sportovním náčiní. Loňskou sezónu jsem téměř každý víkend věnoval bajkovým závodům, které jsem absolvoval na koloběžce. Cílem bylo přilákat koloběžkáře do přírody a pořád si myslím, že musí přijít zlom. Většina normálních lidí chce totiž jezdit spíš v přírodě, než se motat na silnici mezi troubícími auty a jejich „fakujícími“ řidiči.

Místo do kina jezdím spíše na koncerty, zrovna v neděli se těším na Ivana Krále…

A nejbližší plány? Hančovina, nebo nějaký masakr někde?

Příští víkend se těším do Itálie na 1.dolomitský maratón, který pojedeme ze „Silviňákama“ na kolečkových lyžích. Je to 50km/780m převýšení, které končí 7km výjezdem na vrchol známé sjezdovky Alpe Cermis.

Než zestárnu, plány ještě nějaké jsou, vždycky se budou týkat evropských i českých kopců. Na Islandu by se také dalo leccos podniknout, akorát to jsou tam docela dálky, než člověk něco objede.

Mám také delší dobu v hlavě nejdelší podélný přejezd republiky z Aše do Hrčavy, který má 667 km, ale zatím se na to nikdo moc nadšeně netvářil. Dvojkombinace přejezdů Česka a Rakouska je velmi náročná, zejména u našich sousedů jakákoliv varianta přináší extrémní počet nastoupaných metrů, což by taky asi každého odradilo. Taky stále oddaluji vylezení čtyřtisícového kopce ve Švýcarsku a následný slet padákem do údolí.

Plánů bývá dost a potěšitelné je, že se daří je také průběžně realizovat. To se samozřejmě odvíjí od dobrého zdravotního stavu, takže jsem už třeba před pár lety přestal běhat na sucho pouze z preventivních důvodů, aby mě, až zestárnu, nebolely klouby. No a některé plány si s dovolením nechám pro sebe.  

 

Mohlo by vás zajímat

Napsat komentář