5.9.2019

Z Českých Budějovic na Nordkapp na koloběžce - část I.

Ondra Theiner Expedice
Ondra Theiner vypráví o svém koloběžkovém putování na Nordkapp. Přinášíme první část, která nás provede z Budějovic až na na konec Pobaltí...

            Cílená reklama na internetu je zlo! A platí to dvojnásob, když člověk hledá rád nové výzvy. To se totiž dokáže nadchnout pro kdejakou blbost. Ptáte se, proč to tady říkám? Jednak proto, abych vás varoval, ale taky proto, že zatím největší cestovatelské dobrodruství mého života začalo jednou takovou reklamou.

 Jak to celé začalo? 

            Minulý rok (2018) na konci srpna jsme se s bráchou vrátili z naší expedice České Budějovice-Split. Já jsem jel tehdy na koloběžce a brácha na kole. Na výpravě jsme spali venku a všechny věci jsme si vezli s sebou. Byla to druhá cesta tohoto typu, kterou jsme spolu podnikli. Ta první byla v roce 2017 a vedla z Českých Budějovic přes Alpy do Benátek.

            Výlety to byly super. Člověk se na takové cestě omezí jen na řešení základních potřeb, jako jsou odpočinek, jídlo a jízda samotná a ke štěstí mu stačí opravdu málo. Třeba jen že neprší, nebo že bylo zrovna teplo a on se mohl vykoupat v řece, takže večer nebude usínat celý upocený. Problém ale nastává, když se vrátí zpátky domů. Skokem se totiž dostává do moře všednosti, kde se setkává s malichernými problémy každodenního života, ale hlavou je stále na cestě. V tomto období je napumpovaný zážitky uplynulých dní a v hlavě mu hlodá červík, co dalšího by se dalo podniknout. I já jsem to tak vloni měl, a tak se stalo že na mě pár týdnů po návratu z Chorvatska vyskočila  na Facebooku reklama na cyklistický utra závod North Cape 4000. Závod se jede nonstop bez jakékoliv podpory. Startuje z Itálie, je zhruba 4000 km dlouhý a cíl je na nejsevernějším bodě Evropy – na Nordkappu. Když jsem ze závodu viděl fotky, najednou mě napadla myšlenka, zkusit si  na ten Nordkapp z Českých Budějovic udělat výlet a dojet tam na koloběžce.

            Během roku myšlenka začala nabývat jasnějších obrysů. Hlavně v druhé polovině roku při psaní diplomky a během přípravy na státnice, kdy mi už šla z toho učení hlava kolem. Naplánovat cestu, dokoupit potřebné vybavení, vybrat vhodný termín,… Podařilo se mi zlákat i bráchu, který chtěl jet na kole, takže jsme se na cestu začali těšit dva.

Na sever a za Adršpachem mírně doprava

            Chystali jsme se opět spát “na divoko” venku a letenky zpět ze severu Evropy jsme si plánovali koupit až někde na cestě, podle toho, až budeme lépe schopni odhadnout, kdy se na Nordkapp dostaneme. Proto jsme neměli žádný přesný termín kdy vyrazit. Jen jsme chtěli vyjet před koncem června.

            Naplánovaná trasa vedla přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Potom trajektem (jediná část, kde jsme využili jiný dopravní prostředek než koloběžku, nebo kolo)  z Tallinu do Helsinek, přejet Finsko, překročit severní polární kruh a téměř na samém severu Finska se přehoupnout přes hranice do Norska. Odsud pak stále na sever až k břehům Severního ledového oceánu a po pobřeží pokračovat do podmořského tunelu na ostrov Mageroya, na kterém se Nordkapp nachází.

            A tak jsme se 30. června vydali z Českých Budějovic na sever. První dva dny jsme projížděli Českou republikou a přitom jsme testovali nové kusy vybavení, které jsme si na cestu pořídili. Šlo hlavně o věci na spaní. Spacák, lehká nafukovací karimatka a tarp – v podstatě stan bez podlážky, který je ale velmi lehký. Hmotnost bylo jedno z hlavních kritérií, podle kterého jsme se na cestu balili. Chtěli jsme jet co nejvíce nalehko s tím, že každý si vezeme své věci a náklad tedy máme rozdělený zhruba na půl. Brácha něco vezl v brašně na kole, já jsem opět všechny své věci vměstanal do 33 litrového batohu, který při odjezdu z domva vážil 7 kg se vším všudy. Víc toho člověk zhruba na 6 týdnů stejně nepotřebuje. Na koloběžce jsem kromě dvou půllitrových bidonů na vodu neměl přidělané nic.  Hned první noc jsme zjistili, že naše ultra lehké kolíky k tarpu jsou sice super, ale ne všude se dají zapíchnout, a tak jsme o dva dny později ještě v Trutnově kupovali klasické hliníkové. Za toto rozhodnutí jsme si pak ještě zpětně několikrát poděkovali.

            Po třech dnech cesty jsme kousek za Adršpachem opustili Česko a opravdový výlet mohl začít. Okamžitě po překročení hranic jsme začali ujíždět na polských drogách. (Pro ty co neumí polsky, tak droga znamená cesta.) Z hranic to bylo z kopce a na následujících pár dní to měl být poslední větší sjezd, protože Polsko je prostě placka.

Nekonečné PolskoNekonečné Polsko

Na Polsko jsme se psychicky připravovali jako na nudnou rovnou krajinu, kterou musíme ujet asi 800 kilometrů. Moc mile jsme ale byli překvapení, když jsme zjistili, jak moc jsme se mýlili. S tou rovinou to byla pravda, ale nudná krajina to rozhodně nebyla. Krásná políčka na kterých neroste řepka, ale obilí, zelí, brambory, dýně, kukuřice, mrkev a na obrovských zelených loukách se pasou krávy. Díky tomu jsme se s bráchou shodli, že s tou kvalitou polských potravin to taky nemůže být až tak špatné, jak se u nás dost často říká. Za zmínku taky stojí to, že z celé cesty na sever nám připadli řidiči z Polska asi nejohleduplnější vůči cyklistům (a mě na koloběžce). Vůbec bych se je nebál v tomto ohledu přirovnat třeba k Rakušákům, nebo Francouzům.

            Co se týká spaní v této zemi, tak jsme si všimnuli, že zde mají parádní síť autobusových zastávek, které mají většinou střechu a na noc poskytují pěkné místo kryté od větru a deště. Ono spát v zastávce je totiž dost často pohodlnější, než každý večer stavět tarp. Navíc jsme věděli, že tarpů si užijeme během následujících týdnů ještě dost, takže jsme rádi zastávek využívali. Zajímavé je, že zastávky byly mnohokrát v takových prdelákovech, kudy autobus musel jezdit tak maximálně jednou za rok. Teda myslíme si to, protože jsme tu snad žádný autobus nikdy nepotkali.

            Z Polska máme taky pár veselých historek. Naší oblíbenou je ta, která se stala v obci Biala Piska. Před supermarketem se u nás zastavil pán. Podle jeho vzhledu bych ho typoval na jednoho ze štamgastů v místní hospodě. Chvíli si nás prohlížel a potom se polsky zeptal kam míříme, nečež jsme mu brilantní “protoslovanštinou”, jak tento jazyk nazval jeden můj kamarád, odpověděli, že dál nás čeká Suwalki, které je odsud vzdálené asi 90 kilometrů. Tahle informace ho naprosto uzemnila a hned to nadšeně začal sdělovat kolemjdoucím, a to jsme mu ani nestihli říct, že cíl naší cesty je nejsevernější bod Evropy. Prostě jsme najednou byli ti, co jedou “až do Suwalki”. Pro vysvětlení, protoslovanština je mix všech možných slovanských jazyků, který nezní jako žádný z nich, ale člověk si připadá jako menší exot, když se jím baví s mluvčím jiného slovanského jazyku, jenž nerozumí anglicky.

            Navíc si myslím, že v Polsku se nám podařilo vyvrátit jeden mýtus a to, že člověk téměř nikdy nejede po větru, ale vždycky mu fouká proťák. Během přejezdu téměř celého Polska jsme měli štěstí na vítr a několik dní v kuse nám foukalo do zad. Zase by ale bylo divné, kdyby šlo všechno moc hladce, a tak když jsme se dostali k polsko-litevské hranici, zmokli jsme šest dní za sebou. Sice nikdy nepršelo celý den, ale ono stačí když zaprší večer a vy na koloběžce jedete bez blatníku. To potom rázem máte v botách pěkný bazének a ráno obouváte mokré boty. Tady jsme si taky slíbili, že v Helsinkách si koupíme lepší pláštěnky než ty tenké igelitové, které jsme měli do této chvíle, protože na Nordkappu bývá začátkem srpna kolem 6-9 °C a zmoknout při takovýchto teplotách, by nebylo nic moc. O to víc to platí, když víte, že večer budete spát venku pod tarpem a ohřát se můžete leda ve spacáku.

Napříč pobaltskými státy

             Po víc než týdnu v Polsku vjíždíme do Litvy. Krajina se moc nemění, jen se nám zdá, že řidiči k nám nejsou tak ohleduplní jako v Polsku a kvalita silnic je také horší. Taky se občas stane, že se poměrně velká hlavní silnice změní v šotolinovou cestu s kamínky. Naštěstí se nám to, díky poměrně dobře naplánované trase, stane asi jen dvakrát. Každopádně vedlejší silnice, které se napojují na silnice, po kterých jedeme, vypadají spíš jako u nás polní cesty. Ve vesnicích, jimiž projíždíme, lidé mluví spíš rusky než anglicky, ale rusky zase nemluvíme my, takže si s místními zas tak nepopovídáme. I když pár pěkných setkání jsme tu taky měli. A přesto, že Litva není vůbec škaredá země, zpětně jsme ji vyhodnotili jako zemi, která se nám líbila za celou cestu nejméně.

            Z Litvy jsme pokračovali do Lotyšska. V Lotyšku jsme projeli hlavním městem Riga, které se nachází kousek od pobřeží Baltského moře. Právě kousek za Rigou po více než 1500 km jsme poprvé za naší cestu smočili nohy v moři, což bylo mnohem později, než na našich předchozích cestách do Benátek, nebo do Splitu. A to jsme nebyli ještě ani v polovině. Moře tu ale bylo pěkné a nádherná široká písčitá pláž k tomu. Jeden by skoro řekl, že je v Itálii, nicméně dvě zásadní věci tu byly jinak. Bylo trochu chladněji (v moři se dalo koupat s drkotajícími zuby) a skoro nikdo tu nebyl.  Jedno slunečné dopoledne jsme proto strávili u měta Sulkrasti válením se na pláži a odpočíváním.

Na březích BaltuNa březích Baltu

            Po pobřeží jsme pokračovali až do dalšího státu. Patnáctý den cesty večer jsme tak protnuli estonské hranice. Ten den jsme po průjezdu přes hranice ještě asi hodinu pokračovali v cestě Estonskem a pak jsme to večer zabalili na návsi nějaké malé estonské vesničky v dřevěném stánku, kde se patrně, podle jeho dekorací, běžně prodávaly ryby. Plán pro další den bylo dojet pár desítek kilometrů před Tallin, odkud jsme se měli přeplavit trajektem do Helsinek. Jak to tak ale chodí, plány se během cesty mění a když jsem náledující den večer po téměř 130 kilometrech zjistili, že další den ráno má pršet, rozhodli jsme se natočit ještě nějaké kilometry, abychom nemuseli jet ráno tak dlouho v dešti. Jeli jsme po parádním asfaltu, a protože jsme se chtěli dostat co nejdále, vzali jsme to ve stylu týmové časovky, kdy brácha na kole jel přede mnou a já na koloběžce v háku za ním. Nakonec z toho bylo 44 kilometrů jízdy průměrnou rychlostí 25 km/h (s cca. 8 kg batohem na zádech), což na takové cestě beru jako poměrně dobrý trénink rychlosti. A tak jsme šli nakonec spát po 171 kilometrech v nohách kolem půloci jen pár kilometrů od Tallinu. Tím jsme Estonsko přejeli téměř celé během jednoho dne. Následující den v Tallinu jsme nasedli na trajekt a přeplavili se asi 60 kilometrů do Helsinek. Do Finska – do první skandinávské země, kterou jsme na naší cestě projížděli.

Pokračování příště...

HelsinkiHelsinki