THE WALL končí dnes sekundu před půlnocí a jak se jelo Martině Grebíkové

Konec soutěže THE WALL – Jelenův pilíř na Kapličku je na spadnutí. Podle pravidel se do soutěže zařadí každý, kdo zvládne sepsat a zaslat report s ostatními náležitostmi do čtvrtka 1.10.2020, 12:00. Soutěžní výkon musí zaznamenat, a tedy ke Kapličce dorazit naposledy dnes ve 23:59:59. Tedy sekundu před půlnocí. Zbývá tedy posledních cirka 12 hodin.

S Jelenem jsme tuhle soutěž vymysleli poté, kdy jsem kopec sjel dolů na elektrokole a po návratu domů autem se krapet nudil, tudíž jsem Jelena popíchl k cestě vzhůru. Z počátku vlažný průběh vygradoval koncem léta a začátkem září, kdy se koloběžkový provoz na pilíři rozrostl do nebývalých rozměrů. Pokořitelů pilíře je dnes ke čtyřicítce a závěrečný mač s hromadným startem s oslavou na Výrovce by tak mohl stát za to. Pojede se 14.11.2020 – informace dostane každý zúčastněný mailem, nemusíte se bát.

Do té doby zveřejníme veškeré příběhy a soutěžní příspěvky, abychom v listopadu mohli korunovat vítěze a vítězky, předat putovní ceny a odstartovat nový ročník závodu. A ten, přátelé, bude ještě o kousek pikantnější. Jelen totiž nalezl ještě o něco větší perličku. O názvu jsme se ještě nebavili, ale možná pracovně THE WALL 2020/2021 – Jelenova pocta bratrům Messnerům.

Dnes  je na řadě výkon Martiny Grébíkové, kterým se toho času zařadila na druhé místo.

Martina Grébíková – 1:31,53

To rozhodnutí padlo 21. srpna 2020 na hotelu Červenohorské sedlo asi u čtvrtého panáka rumu od partičky cyklistů z vedlejšího stolu. Je sobota 12. září 2020. Několikrát mě v noci budí svalovice ze čtvrtečních dřepů s činkou. Je to však pro mě poslední možný den Jelenův pilíř zdolat, a tak vyrážím s koloběžkou do Hradce, kde mě čeká doprovod. Tu zastávku poznávám z fotek. Jsme tady. Horní Maršov. Povinná fotka, připravit koloběžku, rozjezdit, rozcvičit, zatejpovat plosky, připravit hypodrinky, hodit něco na sebe, něco do sebe a jedem.

„Přepal start, to ty umíš!“ Dostávám radu od týmového kolegy Adama Balcara a celou dobu ta věta rezonuje v mojí hlavě. Zajímá mě jediný čas, jediný člověk. 1:30,18 – Pája Trojancová. S vědomím toho, že nejsem vrchařka a že si do toho šíleného kopce povezu o 12 kg živé váhy navíc, to přesto zkouším. Protivítr z Maršova až do Pece mi okamžitě naznačuje, že to na překonání času Páje nebude. Průměrka mi místy padá i k 15km/h.

Odbočka doprava a u infocentra doleva. Úlevu, že jsem na správné cestě a nikde jsem se neztratila (a nespadla J) okamžitě střídá pocit na umření. Všechno, co jsem v předchozích reportech četla, teprve teď chápu a zažívám na vlastní kůži. Každou chvíli na mě někdo mluví. Jdu/jedu, neohlížím se. Tupě zírám na asfalt a tlačím. Neodpovídám na jediný pozdrav, protože na to zkrátka nemám sílu ani dech. Ty lidi si museli myslet, že jsem naprostý blázen! Občas zkontroluji tep, který se drží pořad na maximu. Když se mi na vteřinu vyhoupne tepovka nad 200, jde na mě zvracení. Poslední 2 kilometry jsou nekonečné. Laktátem roztrhaný stehna i lýtka mi už vůbec nedovolují na koloběžku nastupovat. Výrovka… ještě žiju. Kaplička… vypínám hodinky a vůbec mě nezajímá čas. 1:31,53… nepodstatný… žiju!

Pomalu na mě začínají přicházet pocity, které neumím slovy popsat. Zaplaví vás taková zvláštní radost ze života. Ten oběd chutná taky nějak lépe a krajina je ještě krásnější, než byla dřív.

Dlouhá kolona aut při cestě zpět z Pece do Maršova nenaznačuje nic dobrého. Tu záplavu příjemných pocitů střídá zase zvláštní úzkost. Procházíme kolem desítek hasičů odklízejících pozůstatky autohavárie tří aut. Brrr.

Konečně přijíždíme do Maršova, kde se koná zvláštní akce. Chvíli se rozhlížíme kolem sebe a snažíme se pochopit, o co jde. „Tohle je Otevřená ulice“, povídá mi místní obyvatelka a podává mi borůvkový koláč, který nechce zaplatit. „Odložte si koloběžku a pojďte se najíst. Ohřeju vám boršč, dáte si? Všechno je zdarma.“ Kolem frekventované silnice posedávají místní, ochutnávají sousedovy dobroty, děti běhají bos a já s úžasem sleduji tu krásu.

Všechno, co jsem tento den prožila, nebylo příjemné. Ale rozhodně byl každý okamžik tak intenzivní, že jsem toho všeho plná ještě nyní. Díky za to, Milane…