Oproti poslednímu neúspěšnému pokusu se výrazně ochladilo a celý den jsme jeli spíše pod nulou neý nad nulou. Zato ovšem bylo vidět dále než na špičku nosu a ve vyšších partiích nám z azurové oblohy dokonce sněžilo, což meteorologicky neuměl vysvětlit ani Miloš, coby předpovídač počasí.
Možná tedy úvodem trasa cesty - pokud se Garmin nenačte, je trasa zde: https://connect.garmin.com/modern/activity/1469092589
Každopádně první polovinu cesty jsme se drželi trasy popsané v minulém článku s tím rozdílem, že proklaté Černolické skály jsme nejeli po nesjízdné červené značce, ale průbli jsme cyklostezku 8129. A udělali jsme dobře, protož ta sjízdná je. Navíc zde bydlí v okolí mnoho koloběžkářů, protože každý, koho jsme toho rána v Černolicích otkali, na nás mával, že FAT MAXe má také. Otázka ovšem je, zda nemyslel svůj traktor zaparkovaný ve stodole. To už se nikdy nedozvíme…
Brdy se dají přejet i na chléb se sýrem, zadrženě...
Každopádně krásný podzimní den na první polovině hřebene, spousty zvěře všude kolem a konečně i výhledy z Kuchyňky. Jelo se nám pěkně.
V Jincích následoval obligátní Vilém jedenáctka a svižný obídek a za dvacet minut jsme již stoupali na druhou polovinu cesty směrem vojenský prostor. Jak jsme zjistili, legálně ho lze přejet směrem na Ohrazenice, za kterými silnice s pěkným asfaltem začínají kopírovat hranice posádkového cvičiště Jince.
Stoupání z Jinců, nekonečné asfaltky bez zatáček
Ale ty lesy ... co?
Časem se cesta napojuje na zelenou značku směr zřícenina Valdek odkud se stáčí k jihu. Protože se chceme podívat na dopadovou plochu Jordán, přeskakujeme ze zelené na žlutou a přes bývalé letiště vystoupáme až na dopadovku. Pokud se držíte hlavní cesty, měl by být průjezd legální. Alespoň jsme z toho tedy měli takový pocit.
Zapomenuté letiště v lesích
Jeden z mnoha bunkrů na Jordánu
Nahoře sněží, les tu není, neboť zřejmě zmizel v průběhu bombardovacích let, a vidět je až do Mnichova (pokud bychom věděli, na jakou je zhruba stranu).
Cesta protíná dopadovku Jordán
Na Jordánu
Cesta z Jinců na Jordán je téměř celá do kopce, zato z Jordánu do Strašice převážně klesáme. Chvíli kopírujeme hranice nepřístupné asanační zóny, která by měla být otevřena v roce 2018, později se napojujeme na cyklostezku 2252 a letíme do Strašic. Nikde ani živáčka, ani mrtváčka, prostě podzimní klídek.
Miloš lituje padlého stíhače, u jehož pomníku jsme se zastavili...
Se západem slunce zpět do údolí
Protože ale tato část Brd není příliš biková (teda ona by byla, ale zatím s nebezpečím výbuchu), volíme ze Strašic krosovou cestu do Rokycan přes hřeben Bábovka. Cyklostezku č. 3 opouštíme a míříme kolmo vzhůru na zelenou značku na hřebeni. Už se pomalu začíná šeřit a hrozí, že každou chvilku chytneme kulku (jak říká Miloš, nebo Pelce) určenou divočákům. Nakonec se tak ale naděje a se soumrakem jsme v Rokycanech v nádražní hospůdce plné loupežníků.
A nalodit na vlak a domů...:)
Obligátní cesta do Prahy vlakem je pak již jen klasickou třešničkou na dortu.
Výlet je to opravdu pěkný. Možná k doporučení třeba na období, kdy je delší den, aby se člověk nemusel moc honit. Na FAT MAXovi nám to trvalo i s obědem 8h 16 minut na 87,87km s převýšením 1777m.
Profil cesty řekněme kopcovitý...
