Tenhle výlet rozhodně neměl měřit sto kilometrů ani omylem. Dokonce jsem se nechtěl dostat přes sedmdesát, ale člověk míní… konec konců tenhle podnik prostě není následování ani opakování hodný, a jestli si to někdy v budoucnu sám budu chtít projet, tak s jinou, lepší, přípravou a v jinou kalendářní dobu. Oproti úvodnímu článku s návodem, jak to „kilo“ dát, je v mém výletě vlastně skoro všechno úplně špatně, a přesto jsem to ujel ve zdraví fyzickém i psychickém a od koloběhu mě to neodradilo. Jak se to tedy událo?
Sjezd řeky na koloběžce
Nejdřív byl nápad. Prozkoumat nějakou řeku od pramene až po soutok s jinou na koloběžce. Jako startovní, zkušební říčku jsem si vybral Bílinu, na jejíž toku vlastně bydlím. A tak jsem hodiny surfoval po online mapách a vyhledával nejvhodnější trasu, která by vedla, aspoň podle mapy, co nejvíce podél řeky a byla také sjízdná pro koloběžku. Za den „prvosjezdu“ jsem stanovil Velikonoční neděli 2016, protože pak bude ještě volné pondělí na regeneraci, kdybych se zrasil. Expedičním strojem se měla stát moje malá MIBO Mastr skládačka. Vhodnější a rychlejší Kostka Tour tak zase zůstala stát v rohu. S vědomím, že ráno bude kosa, odpoledne teplo a navečer se už zase ochladí a také s vědomím, že je sváteční neděle, a tak bude na malých vesničkách, kudy hodlám projíždět, určitě vše zavřené, jsem na přední vidlici nahodil nosič s brašnou a tu vycpal vším „co kdyby“. To vše stalo se ještě v sobotu večer a já šel spát spokojený s přípravou a obavami z dalšího dne. Ujedu to? Stihnu to?
U pramene Bíliny
Zimní start
Nedělní ráno začalo hrůzným uvědoměním, že se přes noc změnil čas na letní a já tak sice budu vyjíždět v plánovaných deset dopoledne, ale příroda bude mít teprve devět a bude kosa. Do Krušných hor k prameni Bíliny jsem se nechal zbaběle vyvézt autem svou milou ženou a z vyhřátého auta dělal, že nevidím, jak se tu a tam v příkopě krčí zbytky sněhu. Jenže, i když jsem se svůj pobyt v autě snažil prodlužovat špatnou navigací a blouděním, přeci jen jsme ve tři čtvrtě na deset byli na místě, o kterém má žena prohlásila: „fuj, tady je hnusná kosa,“ vyfotila mě před cestou, schovala se zpět do auta a jela domů. Osiřel jsem tedy kdesi v Krušných horách u rozcestí Zákoutí-Bernov a po rozmlácené cestě, co kdysi bývala asfaltkou, vydal se hledat pramen Bíliny.
Ke geografickému prameni jsem dorazil asi po 1,5 km mírného stoupání. Jestli tam Bílina opravdu pramení, ovšem nevím, protože všude leželo 10 cm sněhu, teplota kolem nuly, mlha, vlhko, vítr. Ze stromů kapaly velké kapky ledové vody a já zkoušel, jestli skrz zamrzlou louži propadnu na pevný povrch, nebo hodím tlamu po smyku na ledě. Z cesty pro mě zbyl žlábek tak akorát na koloběžku a nohu pro odraz. Dal jsem rychle pár fotek, zapnul GPS snímání trasy a vyrazil pryč. Šíleně jsem se těšil do podhůří, že tam bude teplo.
Při sjíždění Krušnými horami se opravdu oteplovalo, sníh zmizel nejdříve zase do příkopů a pak úplně. Otepluje se nejen vzduch, ale docela se zahřívají i malé ráfky mé koloběžky, když na 10 kilometrech ztrácím více než 400 výškových metrů. Přes obce Radenov, Blatno, Šerchov a Březenec dojíždím k Jirkovu, kde bloudím a místo po silnici kolem Bíliny projíždím město po šotolinové cestě kolem Přivaděče. Následuje zastávka u Kyjické přehrady (správně je to Vodní dílo Újezd), kde se kochám masou vody. Dál mne vede cyklotrasa mezi povrchovými doly, hlavní silnicí a železnicí. Uprostřed toho všeho je pruh lesa a v něm po trávě vedená cyklotrasa, místy vhodná leda tak pro zkušené bikery. Neasfaltová cesta mě, až na krátké úseky, čeká až do Mostu, kdy v této části cesty navštívím zbytky obce Komořany, strašidelnou vlakovou zastávku Třebušice a pak kolem Matyldy dojíždím do Souše. Ze Souše do Mostu můžu jet buď zase lesní cestou, nebo drze po silnici první třídy. Říkám si, že odstavný pruh je široký dost, a tak dupu po té jedničce. Naštěstí jen kousek, i tak ale řidiči koukají dost nechápavě, co se to tam objevilo za individuum.
Třebušice
Z Mostu do Bíliny
V Mostě přes most překonám řeku, na poslední chvíli se vyhnu defektu z rozházených střepů na cestě a čeká na mě mé oblíbené stoupání k letišti. I s naloženou koloběžkou se vyškrábu kupodivu docela lehce a zase hned sjíždím do obce Braňany, kde se musím pro změnu opět vyškrábat do výše k obci Kaňkov. Tam se zdravím se dvěma kolisty-silničáři v protisměru, kteří si mezi sebou výjezd komentují, že: „tak tohle jsem si vysloveně protrpěl.“ Vzápětí poznám proč, trpí totiž opět brzdy, když na rozbité silnici docela strmě klesám do města Bílina. Tam opět bloudím. Naštěstí mě chrání a pomáhá během průjezdu městem asi pět policejních aut, zřejmě se na blázna na koloběžce chtěl podívat celý místní sbor.
Z Bíliny mě vyvede nejdřív cesta průmyslovou krajinou k Chotějovicím a najednou jsem v úplné tmě. Za ostrou zatáčkou je náhle cca 80 metrů dlouhý tunel pod železnicí. Nepomáhá mi ani, když si rozsvítím na řídítkách světla a jen doufám, že kdyby jelo auto proti, tak ta světla uvidí a nesundá mě. Pak už se klikatí silničky podél řeky krásnou jarní krajinou, kdyby podél cesty kromě kytiček bylo i nějaké dopravní značení, byl bych absolutně šťastný tvor. Cesta skvěle ubíhá až do Úpořin, kde čekám na železničním přejezdu, až projede vlak. Pak se vrhám do boje s dalším prudkým stoupáním a honím na něm týpka na kole. Když mne vidí, opírá se vší silou do pedálů, div neurve přehazovačku, ale ujede mi. Na konci kopce sleze vítězoslavně z kola a zaleze do baráku. Dupu dál, cesta stoupá do Světic, klesá do Bystřan a zase se škrábu na kopec. Vidím město veliké, nad nímž hrádek se vypíná… Tak počkat! To jsou Teplice! Takže to vztekle otáčím a zase se vracím přes kopce do Úpořin, kde tentokrát odbočím správně na Velvěty. Paradoxně jsem tady poprvé, a přesto jsem tu zabloudil již podruhé. Včera večer jsem totiž koukal na Google streetview a na své virtuální cestě také dojel do Bystřan, proto jsem jel dnes tak suverénně – špatně.
Ve Stadicích u studánky
Za obcí Velvěty si dávám ke svačině tmavé pečivo se šunkou a banán, koukám na vodu a na mě zase koukají tisíce malinkých očiček a obrovské roje mušek se pokouší dát si mě ke svačině. Musím pryč, nebo mě fakt sežerou. Přijíždím do Sezemic a vidím, jak se přede mnou neomylně zvedá kopec, moje cesta naštěstí odbočuje doprava podél řeky a já jsem asi v ráji. 3 km téměř podél vody, téměř po vrstevnici, po asfaltce, kam by se osobní auto asi ani nevešlo. Všechna trápení jsou rázem pryč a já to valím úžasnou lehkostí. Ve Rtyni nad Bílinou se sice přidává hromada lidí, co venčí svoje děti v kočárkách, na odrážedlech a kolech, ale dálkový koloběžec je pro všechny evidentně takové zjevení, že se přede mnou otvírá cesta jak před sanitkou se zapnutým majákem. A tak dupu vzorovými nápřahy rychlostí kolem 20 km/h a vysloveně se vytahuji, jak mi to jede. Samozřejmě jen v těch chvílích, kdy je na mě vidět.
Konečně Ústí
Pekelné cesty před Ústím
To byl ovšem poslední hezký úsek, protože od Malhostic začíná polní cesta místy nesjízdná buď pro velké kameny, nebo protože je totálně rozbahněná a takto skoro až do Trmic. Jen ve Stadicích si užiju kousek asfaltu a napiju se ze studánky, z níž podle bájí Přemysl napájel své voly. Z Trmic do Ústí si pro změnu užívám krajinu industriální, tedy buď průjezd mezi továrnami, anebo podél hlavní silnice. Příjezd do Ústí nad Labem je pro mne fenomenální a dlouho stojím pod značkou znamenající začátek obce a vychutnávám si fakt, že jsem fakt dojel až sem. Ještě se v Ústí propletu k ústí Bíliny do Labe a hurá na vlak domů. GPS tracker říká 87,8 km, tachometr říká, že za dnešek se vším všudy 92.
Tohle ovšem tak nenechám, takže vystupuji v Jirkově, domů do Chomutova dojedu po vlastní ose. Nakonec se motám po sídlišti po přilehlých uličkách tak dlouho, dokud se na displeji neobjeví stovka. Závěrem ve čtvrt na devět večer se u baráku zastavil displej na 100,4 km. Nechápu to, ale dal jsem za jeden den stovku.
Soutěž pro stovkaře
Milník první stovky je něco opravdu výjimečného. Je to něco, co si každý koloběžkář pamatuje. Něco co má v sobě vždy nějaký příběh. No, a tento příběh bychom rádi slyšeli. Takže pokud jste už ujeli svoje první "kilíčko", zapátrejte v paměti a pošlete nám váš příběh. Ideálně třeba s nějakou mapou nebo výstupem z GPS. A nezapomeňte na fotky ;) A pokud jste kilíčko ještě neujeli, je čas vyrazit!
Příběhy posílejte na adresu sefredaktor@kolobezkovyportal.cz. Jedeme přes celé léto, takže kdo ještě nemá splněno, šup na kolobku :)
A cena? Ta je pro opravdové koloběžkové fajnšmekry a vytrvalce. Prozradíme ji ale až v průběhu léta. Bude to něco, co rozhodně nebudete čekat...
Všechny články budeme postupně publikovat a vybereme z nich vítěze, a to přesně 1.9.2016. Na své první kilo tedy máte celé léto!!!
