Psané pokračování cesty Praha – Skotsko – Praha jsem si schovávala na dlouhé zimní večery, jenže jsem zjistila, že mám pořád co dělat a tak se na další díl dostalo až teď. S odstupem času se zapomíná na bolení nohou a chlad mokrého oblečení, ale s prohlížením fotografií se nadšení rychle obnovuje. A tak navazujeme na průjezd Holandskem a vylodění na britských ostrovech…
Po doplutí trajektu do anglického Harwich jsme se potkaly s kamarádkou, která tam někde žije. Zařídila mi hotel s teplou sprchou, internetem a poctivou večeří. Vlastně to byl nejkomfortnější zážitek celé cesty.
Brouci, déšť a brouci
Hned druhého dne jsem vyrazila na sever, a protože v Anglii přece nikdy nesvítí, spálila jsem si záda. Večer jsem usínala v obavách, že budu muset zbytek Británie projet zahalená, a právě v tu chvíli začalo pršet. A už nepřestalo. Jen mezi jednotlivými deštivými etapami padali z nebe černí brouci. Malí, tvrděkrovkovití, hnusní, vlezlí broučci, kteří se slétali v hejnech a zalézali pod helmu, pod oblečení, do očí, do nosu i do dalších odhalených tělesných otvorů. Nekousali, prostě byli. Jediná záchrana před touhle havětí byla rychlost vyšší 8 km/h. Takže žádná svačinová pauza, žádné tlačení koloběžky do kopce (a že jich bylo) a přestávky na čůrání v přírodě si jistě umíte představit. Zlatě, když jen pršelo.
... a broučci...
Oblast černého nebodavého hmyzu vystřídala místa s výskytem midges. Nejagresivnější pidi komáři, kterých se nezbavíte, repelentem nezaplašíte a zabít nestihnete. Navíc štípance bolí, svědí, natékají a o bzučení se vám v noci zdá (když náhodou zvládnete přes ty zvuky usnout). Po celé Británii je navíc velmi hrubý asfalt, takže se na koloběžce dřete i z kopce dolů a to na rychlosti opuštění těchto míst moc nepřidá.
Čaj o páté
Abych ale nebyla k Anglii jen kritická… Angličané, i když žijí mezi hmyzem a deštěm, jsou velmi milí a pozorní lidé, alespoň většina z těch, které jsem potkala. Jejich čaj, káva a odpolední moučníky mi často pomáhaly v přívalech unavené naštvanosti, která se vázala zpravidla k onomu hmyzu, dešti nebo hledání cesty. Nejinak tomu bylo i na křižovatce v jakési vsi, kde z okna své kanceláře viděl mé zevlování nad mapou postarší gentleman. A už jsem seděla u něj v kožené sedačce, popíjela kávu a zvesela pozorovala právě darovanou cyklomapu. Dlouze se vyptával na podrobnosti mojí cesty, až se převlékl z obleku, vzal kolo a aby měl jistotu, že dorazím v pořádku do správného kempu, doprovodil mě až k hlavní bráně. Co na tom, že to bylo téměř 30 km, které musel jet ještě zpátky.
... a děsivé kempy...
Skotské trampoty
Pár dní potom jsem se ocitla ve Skotsku, kde jsou lidé ještě o chlup milejší a pozornější než Angličané. Ale jak pravil jeden můj kamarád, blbci se najdou všude. A tak se nemůžu divit, že jsem kousek před Edinburghem vyšla z obchodu a na mojí koloběžce chybělo všechno, co bylo nad pláštěnkou – tachometr, světla, složky s deníčkem (kterého je mi nejvíc líto), náhradními ponožkami a bohužel i s mapami. Zůstala jsem tak v dešti v noci ve městě, ze kterého jsem neznala cestu ven a ve kterém díky jazzovému festivalu nezůstalo v hostelech jediné volné místo.
a kde nic...
Zjevného zoufalství si povšimli dva muži z ostrahy jednoho hudebního podia a nabídli mi pomoc. Tedy, dostala jsem telefonní číslo s nabídkou: „Pokud neseženeš nic lepšího, zavolej, můžeš spát u nás na gauči.“ Slyšel to ale jejich šéf, který si mě vzal stranou a dodal, že v tom bytě spí šest chlapů a já jsem hezká holka. Asi by to nebyl nejlepší nápad. Na jednu stranu mě to potěšilo, ale problém mého mokrého zmrzlého unaveného těla to nijak neřešilo. Dodal ještě, abych navštívila SafeZoneBus. Později jsem zjistila, že je to vlastně autobus předělaný na záchytku, který jezdí po velkých akcích a sbírá opilce, aby venku nezmrzli. Sice jsem nebyla úplně cílová skupina, ale policisté se o mě velmi dobře postarali. Dostala jsem teplou deku, svačinu a horký čaj. Jeden z nich vyhledával na internetu hostely, druhý je obvolával až pro mě ve dvanáctém hostelu, kam se dovolali, našli volnou postel. A nejen, že hledali, ale navíc mě doprovodili přes půl města, vynesli koloběžku i s věcmi do 4. patra, u recepčního se přesvědčili, že to místo tam opravdu je, a teprve potom se rozloučili a odešli. Okradená, ale takhle v bezpečí jsem se dlouho necítila :)
... tu nic...
Druhý den už jsem přejela jen skrz Edinburgh a ještě kousek do kempu, kde byl domluvený na druhý den sraz s Petrou, plus minus tři dny, kdybychom nebyly v aktuálním spojení. Měla jsem ještě čas nakoupit na uvítací hostinu, abych Peťuře zmírnila pocit, že bude spát v bahně v plesnivém stanu se smradlavou Andulou. Šla jsem i brzy spát. Částečně proto, abych zaspala strach z děsivého kempu, kde jsem byla sama, a taky proto, abych ráno mohla brzy vstát a vyzvednout druhou Koloběžkatou na letišti. Ale o tom zase příště…
