Dohánění Blandine na cestě kolem světa na koloběžce pokračuje. Už ji skoro máme, dnes nás provede Kazachstánem a zaťukáme na bránu nekonečného pohoří sahajícího až vysoko do nebes, na bránu Tien- Shan.
Pokud jste ztraceni v překladu, koukněte na minulý díl o putování Blandine Iránem.
Blandine, pár slov o Kazachstánu?
Pár slov o Kazachstánu? OK. Dostala jsem se tam z Baku lodí přes Kaspické moře. Ještě před tím jsem se pokusila dostat z Iránu do Turkemistánu, jenže jsem nedostala vízum. A protože zásadně necestuji letadlem, musela jsem se otočit a podél iránského pobřeží si to namířit do Azerbajdžánu, kde byla jediná možnost chytit nějakou loď. Kvůli tomu jsem tedy změnila své původní plány, změnila jsem cestu, což nakonec vedlo k tomu, že jsem zamířila na Pamir.
foto: Blandine
Cestování lodí přes hranice bylo také něco trochu jiného, než když je přejíždíte po zemi. Hned na molu na nás čekal policejní tým, který byl dost nepříjemný. Snažila jsem se přizpůsobit situaci, tiše jsem čekala a poslouchala rozkazy, ale ostatní, cestujícím se nelíbilo, jak s námi zachází. Zahráli tam takovou hlučnou scénu, že nejsme zločinci ale turisté.
Jakmile jsem vystoupila z lodi, změnila se ještě jedna věc, a totiž že lidé začínali mít jasně asijské rysy.
Během svého cestování jsem si již zvykla na post-sověstské země, které jsem projela ve střední a východní Evropě. Mám na mysli velikost budov, organizaci měst a velikost vyjadřování vlastní historie (sochy apod.).
foto: Blandine
Byla jsem také zvyklá na sociální a ekonomické poměry bývalých sovětských satelitů a na to, jak se pád sovětského bloku stále ještě objevuje v každodenních životech tamních obyvatel. Tady k tomu ovšem přibylo ještě něco jiného – blížila jsem se do srdce říše tureckých kočovných kmenů, které historicky ve vlnách přispívali v modelování evropských dějin a evropské totožnosti. Mojí totožnosti.
Islám se zde velmi liší od toho, co jsem zažila v Iránu, ale také třeba ve východní Evropě a Turecku. Je to samozřejmě tím, že většinu zde představují Sunité, ale také tím, že vše je tak nějak namixované se spoustou pohanských a šamanských tradic.
Jak tedy vypadalo tvé cestování Kazachstánem?
Projela jsem část stepí. Znovu úplně sama v té obrovské ploše. Byla jsem šťastná, že si zase mohu užívat více samoty a méně takové té až přehnané pozornosti, které bylo v Iránu opravdu hodně.
foto: Blandine
foto: Blandine
Potkala jsem své první polodivoké velbloudy, stáda koní pohybující se prostorem bez jakýchkoliv ohrad a plotů, zaprášené jezdce v ovčích rounech, kteří ovšem vždy vytáhli mobil, aby si mě mohli vyfotit. Užívala jsem si teplých větrů, které vysouší stepi a které mi umožnili zahřát kafe, tak říkajíc po kovbojsku. Líbily se mi pro mě neznámé ornamenty a vzory na chatách a domech. Objevila jsem i nový druh chleba, to mám opravdu ráda (miluji objevovat a jíst chleby každé země, kterou projíždím, dokonce jsem jim věnovala speciální sekci na svém webu: http://www.wot.latrottineuse.com/en/breads-of-the-world/).
foto: Blandine
foto: Blandine
Na průjezd Kazachstánem jsem měla pouze měsíc, neboť jsem dostala pouze měsíční turistické vízum. A přejet ho celý na koloběžce za měsíc opravdu nejde, tudíž jsem pro část své cesty musela využít vlak. Byla to další skvělá zkušenost, dvacetihodinová cesta místní lokálkou projíždějící stepí. Pila jsem hodně čaje, dělila se s rodinami o jídlo, hrála si s dětmi, pozorovala starce spící deset hodin v kuse, vyjednávala s nepříjemnými nebo naopak přátelskými rveizory, když jsem hledala místo na koloběžku… a nakonec jsem dorazila do Bishkeku, hlavního města Kyrgyzstánu, země, která mě měla uvést do světa hor sahajících k nebi, Tien-Shan, do mých prvních nocí, při kterých teplota padala pod 10 stupňů Celsia, na moji cestu do srdce Pamiru…
Zasněžené hory na obzoru, zima začíná/ foto: Blandine
