Blandine jsme v minulém článku opustili v Turecku. Protože právě nyní se na pár týdnů zastavila v Kyrgyzstánu ve městě Osh, nadešel čas ji na její cestě dohnat a dále ji již sledovat krok za krokem.
Vraťme se tedy na konec léta a začátek podzimu do Iránu. Jaké to je projet Irán? Na koloběžce? Jako žena?
foto: Blandine
foto: Blandine
Blandine, pokračujeme v Tvojí cestě. Irán? Jaké to bylo tam pro koloběžkářku?
Hodně intenzivní. Vstoupila jsem do něj z Turecka a pomalu se pohybovala směrem na jih. Nejprve tedy oblastí Azeri, která je ještě hodně podobná turecké kultuře a kde stále vlastně žije většina obyvatel Iránu.
Pak se vše hodně změnilo, protože přišla poušť, a tedy jiný způsob života. Jiná kultura. Pořád je zde k vidění, jak lidé a kmeny pocházející ze samého srdce Persie žili v této části světa po staletí. Je neskutečné, že třeba systém zavlažování používají stále stejný, jako stovky let nazpět.
Tady jsem si uvědomila, že člověk musí opravdu ctít vodu a vnímala jsem její sílu, kdykoliv jsem míjela zelené kousky země okolo malinkatých potůčků v poušti.
Samozřejmě projíždět Iránem jako dívka a ještě o samotě není jednoduché. Kultura si zde nedokáže představit, že by se žena vůbec mohla vypravit na nějaký výlet. Sama. Na mně navíc bylo hned poznat, že jsem žena ze západu, takže jsem byla často terčem hodně otevřeného sexismu, pokud ne vysloveně harašmentu. Ale dívala jsem se na to tak, že to je prostě součást té země a kultury.
Naštěstí se to netýkalo všech, které jsem potkala. Setkala jsem se i se zájmem o moji cestu, ať již ze strany mužů či žen. A těm děkuji za otevřenou mysl a přístup ke mně.
Výhled z bivaku, foto: Blandine
Stín, foto: Blandine
foto: Blandine
Bylo opravdu nutné se v Iránu převléci?
Myslím, že ano. I když nakonec jsem na sobě stejně neměla úplně to, co by žena na sobě měla mít. Nechala jsem tomu trochu volnosti a občas jsem si říkala, že je to právě to, proč jsem tak často terčem všech těch sexistických narážek.
Myslím, že oblékání během tak dlouhé cesty, během toho, jak se člověk setkává s různými kulturami, k mé cestě prostě patří a bude patřit. Někdy chcete zapadnout a nevypadat jako cizinec, což ovšem není vždy možné, a někdy na druhou stranu máte potřebu vypadat jako cestovatel, aby lidé viděli, odkud pocházíte.
Myslím, že Irán má dost, pokud to tak mohu tedy vůbec nazvat, tolerantní politiku směrem k ženám cizinkám „turistkám“. Zdá se, že země chce změnit svůj obrázek navenek, a tak jsem cítila, že třeba oficiální orgány, policie aj. se moc nestarají o to, jak mám třeba dlouhé tričko. Pak je jen na vás, jak snášíte leckdy rozhořčené pohledy lidí kolem.
Ať tak nebo tak, cítila jsem, že jsem opravdová kuriozita. Něco jako zvíře v ZOO. Lidé se se mnou fotili a natáčeli mě, většinou bez toho, aby se mě zeptali. Mluvili o mě a vyprávěli všem kolem. Není to příjemné, ale je to prostě část mé cesty. Chci poznat svět takový, jaký je, a takovéto lekce se hodí. Alespoň vidím, jak se třeba cítí cizinec v mé zemi.
Pouštní bivak, foto: Blandine
foto: Blandine
Přejela jsi poušť. Jaké to bylo – máš nějaké fígle na přežití?
Ha, to bylo něco! Na poušť jsem se těšila od té doby, co jsem překročila hranice Iránu a podívala se do mapy.
Bylo to hodně těžké, ke konci hlavně psychicky. Jela jsem pořád proti větru, třicetikilometrové pasáže neustálého stoupání. Současně mě to ale hodně obohatilo. Samota, jednoduchý způsob života, spaní pod nekonečným nebem plným hvězd. Myslím, že každý by si měl zažít kouzlo pouště na vlastní pěst. Alespoň jednou v životě.
Pokud jde o vodu, nebylo to tak těžké. Iráčané měli letní prázdniny, a tak jsem potkávala hodně aut a náklaďáků, které vždy vezli s sebou pouští spousty vody, někdy dokonce zmražené. A když mi lidé vodu nenabídli sami od sebe, prostě jsem zastavila kamion, který mi doplnil vodu ze svých velkých nádrží.
A tip na přežití. Udržujte hlavu v chladu – mozek nemá rád přehřívání. Urban je vynikající věc. Jednak chrání hlavu před sluncem, jednak ho můžete namočit a tím udržovat hlavu svěží. Zůstaňte ostražití ohledně toho, jak na vás působí horko, a hlavně je potřeba znát své limity a slabé stránky. A nezapomeňte jíst, přestože ve vedru je to leckdy těžké.
foto: Blandine
Nejbližší benzinová stanice, foto: Blandine
Jak ses cítila ve fázi cesty po Iránu? Fyzicky, psychicky?
Dobře! Vše OK, těšila jsem se na další cestu směrem ke střední Asii, na divočinu a hory. Můj plán se nakonec zúžil na cestu lodí do Kazachstánu, protože do Turkemistánu nebylo možné se dostat před začátkem října a Pakistán s Afghanistánem jsou dnes přeci jen trochu nebezpečné. Takže jsem se vydala lodí přes Kaspické moře vstříc podzimu a zimě ve stepích. Možná se tam někde budu muset zastavit. Kdo ví…?
