A přesně o něm je naše soutěž.
Nejkrásnější koloběžkový výlet
Může to být ten opravdu nejkrásnější výlet, nebo výlet, který jste si opravdu užili, nebo ten, který máte rádi a na jehož trasu se vracíte pořád dokola. Každý má přeci ten svůj nejoblíbenější kousek světa, který projel s koloběžkou.
Jaký je tedy ten váš výlet? Pište na sefredaktor@kolobezkovyportal.cz a pošlete vždy i pár fotek. Každý článek zveřejníme.
Uzávěrka je 25.9.2018 a hrajeme klasicky o dva pobyty na Zakončení koloběžkové sezony 2018, které se letos promění ve velké oslavy 50 let koloběžkového sportu v naší vlasti. Pro jistotu si tedy rezervujte víkend 5. – 7.10.2018. Nejlepší spisovatel a jeden vylosovaný spisovatel pojedou na Šumavu zdarma.
A na úvod první článek, je o mém výletu, který není ani dlouhý (měří 7,6 km), ani není moc do kopce (převýšením nějakých 55 m), ale… je to prostě #mujvylet .
Těch výletů bylo opravdu hodně, krátkých i nekonečných, pohodových i bolestivých, v Čechách i daleko za hranicemi. Těžko vybírat ten nejkrásnější, ale jsou cesty, které neomrzí, jako tato…
Letos je všude plno třešní
Letos je tu všude plno třešní. Větve se pod jejich vahou kloní hluboko k zemi až do trávy poseté vlčími máky a mateřídouškou. A všude je zeleno. Odtud až na obzor k Novohradským horám.
Cesta z vesnice vede okolo starého obchodu, který je zavřený, no, možná pětadvacet let? Stávali jsme tu s babičkou frontu na mlékaře. Přivezl jogurty ve sklenici, které si tetky ve frontě před námi rozebraly, a nám zbylo možná trochu podmáslí. Ještě že chleba jsme předevčírem objednali. Krásně vypečenou vejražku přivezl pekař sice s hodinovým zpožděním, ale co. Seděli jsme na schodech před obchodem a házeli kamínky do silnice, chlapi každý cigaretu a čepici zaraženou hluboko do čela a s nimi paní Davidová v bílém šátku a sukni pod kolena: „No bodejť, že nejede. Dyť ho Jirka ještě ve dvě ráno viděl v hospodě!“
Kolik mi bylo? Třeba deset? Možná méně?
Směrem na Novohradské hory Tudy jsem v létě jezdíval každý den k voděSměrem na Novohradské hory mezi poli to krásně voní. Létem. Nebo vzpomínkami? Tady v Lipnici přeci býval prasečák, chodívali jsme se sem dívat na kňoury a později, když místní JZD skončilo, jsme se v dlouhých barácích vozili v obrovských vědrech na kolejích. Kdysi v nich vozili prasatům drť. Dnes je tu malá hospůdka, kde točí pivo opálený Rumun, kterého jsem nikdy neslyšel promluvit. Sedává na zápraží s obrovským vlčákem u bedny dvěstěpadesátky, do které pouští ty nejlepší italské diskohity devadesátých let. I to má mezi loukami vonícími prosušeným senem své kouzlo, ne že ne.
Jedu dál otevřenou krajinou až k lesu, ve kterém se schovává Podřezák. Rybník, o kterém se traduje, že mívá vodu tak červenou, jako by do ní podřezali tucet chlapů. No, nikdy jsem tam červenou vodu neviděl, a to jsme tu trávili u vody skoro každý den. Tam vzadu na pláži, která je dnes zarostlá rákosím a bodláčím. Ale starý kbel tu pořád je. A s ním roztřepené lano. Bývala tu houpačka, na které místní kluci lítali neskutečně vysoko, až se zdálo, že nikdy nešplouchnou zpět do rybníka. Alespoň tak mi to tehdy připadalo.
Podřezák Manfred v důchodu - zasloužený odpočinek po těch desítkách tisíc kilometrůOd rybníka dál cesta není zpevněná. Vine se do kopce mezi pastvinami, kam se před pár lety vrátily krávy. Koukají na mě a dokonce se nechají pohladit. Taky si dám stéblo do pusy jako ony, to nejdelší.
Žmoulám nahořklou trávu a jedu dál až ke staré lípě na mezi. Stojí u ní křížek, který nese letopočet 1888. Už tehdy pod ní možná sedávali chlapi ve stínu a čekali, až jim holky přinesou na pole krajíc chleba k obědu. Vydržel bych tu sedět věčnost a jen se díval. Hlavně o žních. Konec konců mám takový plán – na všechna moje oblíbená místa v okolí postavím lavičku. Nějaké dříví mi ještě schne na půdě, spočítáno to mám zatím na šest laviček, zhruba pětadvacet trojkových prken. Letos v létě s tím začnu. Na každé bude nápis „Věnováno tomuto krásnému místu“ a datum, stejně jako na těch, které jsem loni postavil tátovi, mámě a Honzíkovi. Snad chvíli vydrží.
Ten křížek tu stojí přesně 130 let a necelý měsíc Poutníku zde málo stuj, rány moje rozvazuj...Dole v Cepu je čas na pivko. Chlapi se tu hádají o lajnu po smeči: „Ty vole, tak se na to podívej ne z blízka, je to jasnej aut, tady ten otisk!“ ukazují na stopu v antuce po nohejbalovém míči. Vyřeší to až nový míč a později pár panáků. Jako každý víkend.
Pak už se jen odrazit, sklouznout pěkně z kopce a pak zase trochu do kopce, zamávat Stáňovi na čtyřkolce, u Beníšků se poptat, kdy sklidit česnek, a doma vyměnit helmu za klobouk a dát nohy na stůl. I když. Letos vlastně ne. Musím vzít ještě mladýho dozadu k lesu pozdravit krávy a ovce a pak s klonícím se sluncem sledovat, jak vlaštovky neomylně trefují hnízdo v průjezdu. Myslím, že to tu bude mít stejně rád jako já.
Jednou určitě vyjede také sám a dojede třeba nad Cep k té staré lípě, sedne si na lavičku a nic mu nebude chybět. Tak jako kdysi jeho tátovi…
Pod lípou v pozdním odpoledni - tady bývá nejkrásnějiMapa: https://mapy.cz/s/2L7hV
Mapka tohoto orientačně nenáročného poježdění A ještě brutální výškový profil trati