Češi zdolávají bájný Mont Ventoux ze tří stran během jediného dne jako na běžícím pásu. Po Jelenovi (článek zde), Láďovi Bartůňkovi a Milanovi Čtvrtníkovi se vydal na Ventoux i Luboš Macháček a s ním jeho dcera, která se tak stala první dámskou koloběžkovou pokořitelkou legendárního triptichu...
Mont Ventoux na koloběžce
Mont Ventoux je hora v Provensálských Alpách. Je to jedna ze známých ikon cyklistiky ne-li nejznámější. Je to jediný vrch, který má svůj klub šílenců Club des ciglés du Mont Ventoux. Členství se nedá koupit, vyčekat ani vyležet. Musí se odpracovat dost tvrdě na svazích Mont Ventoux. Nejnižší stupínek členství reprezentuje během 24 hodin vystoupat ze tří stran na vrchol, tj. absolvovat 137 km a 4 400 výškových metrů. Pak jsou další stupně, a to 4 x na vrchol za 24 hodin nebo pro totální nezmary dvojitá porce, ne knedlíků, ale trojnásobného výstupu. To je už kvalitka 274 kilometrů a 8 800 výškových metrů během jednoho dne.
Start v BedoinuMyšlenka na triple s koloběžkou mne zaujala před dvěma lety na dovolené v Provence. Říkal jsem si, že to, co zvládne cyklista, by koloběžista měl zvládnout také. Od myšlenek k realizaci nevede vždy přímá cesta a tak původní plán podzim 2017 nějak nevyšel. Jednak kvůli zdravotním komplikacím a druhak na to nějak nezbýval vloni čas. Asi se nemá nic uspěchat. Zima byla mírná, a tak jsem alespoň nevyšel z tempa na koloběžce.Potrénoval jsem si delší a zvlněné trasy, abych ve Francii na kopci neumřel. Mezičasem se k mému plánu připojila i dcera Anna, která pronesla, že to co svede na koloběžce chlap, svede i žena nebo dívka. Dost velká výzva a sebevědomí od někoho, kdo zrovna na koloběžce úplně pravidelně nejezdí.
Termín pokusu tak nějak sám vyšel na červen, což zase nebyla tak špatná varianta. Dlouhý den, kvetoucí levandule, takříkajíc samá pozitiva. No samá zase ne, v červnu už je na jihu Francie pěkné teplo a to je zabiják většiny ambicí. Konkrétní den jsme vylosovali podle předpovědi počasí, ne moc teplo, bez deště a taky bez větru. Ne nadarmo je to větrná hora a i při Tour de France se zkracovala etapa při velkém vichru na vrcholu. Velký vítr by zhatil jakékoliv plány.
V lese nad BedoinemNám předpoklady klaply na 26.6., hned druhý den po příjezdu do Bédoinu. Zvolili jsme pořadí výjezdů Bédoin, Malaucène, Sault, tzn. srozumitelněji postupně těžké stoupání, těžké stoupání a na závěr mírnější varianta. Ráno se fotíme u kilometru 0 a v šest hodin ráno s Aničkou vyrážíme. Ranní ptáče dál doskáče. Vyrazili jsme raději s rozedněním, nevěděl jsem jak rychle to Aničce půjde a kolik času na kopci strávíme. Záda nám jistil support s autem. Považuji to za zodpovědné. Nikdy nevíte, co se přihodí.
První vrchol na dohledPrvní stoupání je zpravidla nejjednodušší. Člověk má plno sil, elánu a energie. Teplota je v přijatelných mezích. Tempo držíme dámské. Neuhnat se, neuštvat se v prvním stoupání je předpoklad k úspěchu v celodenním maratonu. Stoupáme rozvážně lesem a předjíždí nás první cyklisté. Jsou to spíš organizované skupiny s doprovodnými vozy. Většina se nevěřícně kouká, na čemže to jedeme do kopce. Navíc mladá slečna, to už je unglaublich, incredible, incroyable apod... To ostatně za den uslyšíme vícekrát. Při výjezdu z lesa a za první serpentinou v horní holé části kopce je vidět už vrchol. Hodně klame tělem. Je to ještě 6 km k cíli stoupání. Při jízdě měsíční krajinou to vypadá stále stejně daleko a je lépe to nevnímat. Člověk by si přivodil depresi, že se vrchol vůbec neblíží.
Sjezd do MalauceneV této části trasy nás dojíždí skupina borců v nejnovějším dresu Katusha sport, asi hoši z podpůrné skupiny prvodivizní stáje. Byl mezi nimi i Čech, ale byl tajemný jak hrad v Karpatech. Nic neprozradil o zaměstnavateli. Já jsem moc velká atrakce pro skupinu nebyl, zato mladá dáma, no jejej. Vzduchem létalo cosi jako " kick ass bike ". Anička hodila nevšímák a hoši pádili o to rychleji k vrcholu. Poprvé jsem dojeli na vršek před devátou. Oblačnost vytvořila nad věží oblačný deštník a tak se vršek tolik nerozpaloval. Razítko, fotka, obléknout a už valíme do Malaucène. Dolů to jde náramně. Při představě, že to zase budeme muset dupnout zpátky mi není úplně dobře po těle. V Malaucène na křižovatce shazujeme větrovky. Dojdeme si do sportobchodu pro razítko a vyrážíme k dalšímu výstupu. Kousek od křižovatky sedí v bistru skupina Kaťušánců a tak nějak na nás zírají, že jsme to zase otočili rovnou k vrcholu. Asi jim došlo, že to není nějaká recese a jedeme pokus o triple na těch nemožných strojích bez převodů. Rozvážně stoupáme z Malaucène. Teplota stoupá a s ní i sklon stoupání. Dojede nás Čech od Katushi a rozhovorem s ním se mimovolně odpoutám se od Aničky. Jedu s ním asi rychleji než je třeba, tak se rozloučím a mírně přibrzdím tempo. Dojedu k supportu a říkám Jakubovi, že asi budeme chvíli čekat na Aničku, které jsem poodjel. Jaké bylo moje překvapení, když k nám během chvilky dorazila v chumlu Kaťušánců. Asi kouzelná formule "kick ass bike" funguje. Podle jejích slov jí hecovali a provokovali, tak do toho dupla a zavěsila se do balíku. Hoši asi nečekali, že se s nimi udrží. Trochu se předváděla, asi trochu víc. Když začala umírat, dokonce ji i Paul chvíli postrkoval směrem vzhůru. To jsou ty výhody něžného pohlaví. Na mne si nikdo nevzpomněl. Sakra.
Těsně před druhým vrcholem:) Začátek třetího stoupáníDruhé stoupání je z celého dne nejtěžší a pro psychiku rozhodující. Stoupání dlouhé, vysilující a představa třetího výjezdu nahlodává psychiku. Věděl jsem, že pokud dojede Anička podruhé na vrchol, tak to jako skupina zvládneme do konce. Já jsem žádnou krizovku během stoupání neřešil. Na Aničce bylo vidět, že toho v prudkých pasážích má už docela dost. Pravidelně bereme solné tablety a magnézium, doplňujeme cukr, krmíme těstoviny. Řídký ionťák považuji za samozřejmost. Stravování a pitný režim hlídám celý den. Aničku se snažím postrkovat očima, slovně radši moc ne. S její prudkou povahou bych se toho dozvěděl. Na vrchu jsme kolem 14 hodin. Sláva. Oblačný příkrov nad vrškem zatím zůstává a nám šetří energii. Teplota neleze tak vysoko.
Křižovatka stoupacích cestV různých fázích stoupání i na vrcholu jsme atrakce pro zbytek světa. Auta zastavují a fotí. Pokřikují salut, allez, allez, chapeau atd. Na vrchu se lidi sbíhají a loudí informace. Jak rychle jedete do kopce, jak rychle z kopce, jakou máte průměrku. Pojízdný cirkus by asi nevzbudil takovou pozornost.
Jsme znovu na vršku,takže obléci, najíst a hurá do Saultu. Cesta do Sault je taková kochačka. Po výjezdu z měsíční krajiny se spád zmírní a lesem si může člověk sjezd užívat s plnou parádou. Před Saultem potkáváme skupinu Kaťušánců jedoucích vzhůru. Dneska už naposledy. V rychlosti máváme. Do samotného Saultu se musí mírně nastoupat. Razítkujeme v místním Infocentru a vyrážíme vstříc poslední výzvě, stoupání v délce 25 km. Sklon i celkové výškové metry jsou nižší než u předchozích dvou. Já si jedu vcelku pohodičku, sklon není drsný a docela mi to odjíždí. Horší je to s Aničkou, nechce moc jíst, je utahaná. Pronásledují ji zažívací potíže. Asi důsledek vyčerpání a gelů. Nechci se odtrhnout, a tak na jedné zastávce dřepím skoro dvacet minut. Konečně se Anička objeví. Naštěstí chytila druhý dech a jedeme nějakých 7 kilometrů bez zastávky až na křižovatku se silnicí od Bédoinu. Tady začíná měsíční krajina a posledních 6 kilometrů tohoto stoupání. Tady už se vydám napřed sám. Nemyslím si, že by to už Anička nedojela.
Už jen kousek Podvečerní výhledyDneska podruhé projíždím ve stoupání kolem památníku Toma Simpsona a pokynu mu na pozdrav. Při prvním průjezdu ráno jsem tolik optimismu neměl. Dojíždím na vrchol, kde už skoro nikdo není. Vezmu si mikinu a vyhlížím Aničku. Rozhlížím se do kraje. Nebe se vyčistilo a nad Mont Ventoux je jasno. Chvíli trvalo než se Anička vynořila v poslední zatáčce. Z vrcholu je vidět dost daleko. Udělala chybku, že chtěla chvíli meditovat u památníku Toma Simpsona. Sedla si a nohy se pak nechtěly hnout. Konec už dávala na totální morál. Hlava musí vydržet a tělo poslechne. Je navrchu. Jupííí. Je osm večer. Fotíme si památeční snímek. Dáme něco do žaludku. Oblékneme se a jedem do Bédoinu. Hned na začátku klesání ve stínu se do mne dá zimnice. Vyčerpání a dlouhé stání na vrchu není moc dobrá kombinace. Z auta beru zimní bundu a zimní rukavice, je to hned lepší a valím za Aničkou. V půl deváté jsme na kilometru nula v Bédoinu. Šichta je za námi a 3 x Mont Ventoux pokořen.
Hosana. Sláva. Jsme živí a při vědomí, můžeme jít pařit ( až se za týden probereme )
HotovoP.S.
Protože jsme v klubu šílenců, patří k tomu i šílené nápady a akce. Oslavnou jízdu jsme si v zemi mušketýrů užili v gaskoňských městech Auch a Lupiac. To jsou města, která se vážou ke skutečné postavě d´Artagnana. Dobový kostým byl povinnost. Hlavně v Lupiac, kde jsme jeli od muzea d´Artagnana na náměstí k soše, jsme byli prvotřídní senzace, taková malá pouťová atrakce s potleskem na otevřené scéně.
Co na závěr?
Prostě a jasně.
Trhni si.
Vive la trottinette.
d´Artnagnan