Tak Marku, opustili jsme Tě před delší dobou v Nepálu poté, kdy jsi projel Indii. Když se vrátíme do Indie, jak bys ji shrnul v pěti slovech?
Ta se nedá shrnout asi v pěti slovech, ale zkusím to. Temperamentní, drzá, krásná, vyprahlá, srdcem otevřená.
Pak přišel Nepál a cesta k Annapurnám? Co bylo na té cestě nejtěžší?
Nejtěžší byla ta cesta. Protože tam před pár lety bylo zemětřesení, cesty jsou dost nezpevněné. A když ti zaprší, po kamenech to pak klouže, takže snadno může dojít k tomu, že můžeš spadnout ze srázu dolů. Bylo to na koloběžce fakt nebezpečné. A taky neustálé se přemlouvání, že to zvládnu. Bylo to i o psychice.
Kam ses vlastně až dostal, jak daleko a vysoko? A jak se pak jelo zase dolů?
Původně jsem chtěl do pěti tisíc metrů, ale protože napadl další sníh a cesta byla hodně kamenitá, dal jsem to do 3590 metrů do vesnice Manang, kde jsou Annapurny přímo před tebou. Tam na mě šerpové koukali jak na blázna, co tady dělám.
Celkově to bylo nějakých 80 km v tom Annapurna treku, každý den po deseti kilometrech, víc to ani nešlo. Prudké stoupání a tlačíš to jen před sebou. Nic moc no. Dolů to bylo snazší, musel jsem zase dávat pozor na ty kameny.
Musel jsem se hlídat, ať to moc nepouštím, jinak bych se rozmlátil hned v první zatáčce. Když jsem dojel z těch 3590 metrů dolů do 800 metrů, kde už byla silnice, říkal jsem si, že jsem fakt blázen, ale byl jsem šťastný, že to mám za sebou.
Co bys řekl o Nepálu? Je to velký rozdíl oproti Indii?
Dole v nížině to je skoro bez rozdílu, všude vidíš ty jejich temply a lidi s tečkami uprostřed čela. Jediný a podstatný rozdíl pro mne je v jídle. V Nepálu mi fakt chutnalo.
Taky tu byl o něco klidnější provoz.
Do Indie ses pak musel ale na chvíli vrátit a přišly tam nějaké problémy s překročením hranice - nebo se pletu?
Myslel jsem si, že ten přechod z Nepálu do Indie je mezinárodní, ale on nebyl. Slouží jen pro Nepálce a Indy. Ale nebyl jsem sám, kdo si to myslel. Na druhé straně přechodu byla trabantí expedice, která si to myslela taky, a tak z našeho domluveného setkání sešlo, protože když mi napsal Marek Slobodnik, že je nepustí, tak jsem upaloval na další hraniční přechod pro turisty a ten byl 200 km vzdálený. Měl jsem na to dva dny, protože mi končila víza. Jel jsem ale na ten nejvýchodnější přechod, opačným směrem než trabanti. Chtěl jsem vyjet z Nepálu a pak hned po 80 km v Indii vjet do Bangladéše, což se nepovedlo, protože když jsem přijel k prvnímu hraničnímu přechodu v Bangladéši, řekli mi, že tady víza nedávají. Udělal jsem tam docela bugr, protože tohle byl mezinárodní přechod, kde by to měli umožnit.
Ale oni tam na to nemají techniku, a tak jsem musel do 550 km vzdáleného Benapole, kde už to bylo v pohodě. Problém bylo, že mi víza na Indii končila za šest dnů a ten správný přechod byl zas na druhé straně Indie, takže jsem během pěti dnů musel najet přes 500 km, vlastně přes celé Západní Bengálsko, které je krásné. Naštěstí celá ta cesta byla z více jak z poloviny z kopečka, takže jsem to dal v pohodě.
Bangladéš? Co v pěti slovech o Bangladéši?
Tady to není na pět slov.
Pokud někdo chce vidět zemi nedotčenou turismem, jeďte do Bangladéše. Tu zemi jsem si hned po Kolumbii zamiloval. Lidmi a přírodou. Fakt. Je to muslimská země, ale ty lidi jsou senzační! Musím se tam někdy ještě vrátit. Neskutečně otevření lidé se srdcem na dlani. Zamiloval jsem si to tam.
Jaké je cestování Bangladéší v porovnání s Indií třeba? Kudy jsi vlastně jel?
Je tam o něco hustší provoz a taky špatné silnice. Jel jsem od přechodu Benapole ze západu, jak leží indická Kalkata. Jel jsem na sever a pak zase dolů k řece Brahmaputře a pak do hlavního města Dháky.
Teploty byly kolem 50 stupňů s 90% vlhkostí. Po Nepálu další země, kde jsem si sáhnul docela na dno svých sil. Denně jsem ujel tak 60 km, víc to nešlo. Rekord z této země je 82 km za den. V Indii to bylo 190 km.
Byl a je to extrém, protože v tomto období tam naplno propuká léto :)
V Indii byly podobné teploty, ale nebyla tam taková vlhkost, takže to šlo.
Jinak každý den jsem byl obklopen lidmi, tak 60 lidí se kolem mne vždy sešlo, když jsem zastavil na pauzu, a zkoumali mě a koloběžku. Byla to intenzivní setkání, na která fakt nezapomenu. Někdy jsem musel před nimi i utíkat, protože to bylo až moc. Nebo schovávat koloběžku do křoví, aby si ji nevšimli a já měl aspoň chvíli klid na to se napít.
No a teď Laos, zase hory, odkud to bereš a kam máš namířeno?
V původním plánu byla Barma, ale Bangladéš i Indie má teď zavřenou hranici, takže to prostě nejde. Navíc hranice je zaminovaná. Musel jsem nasednout na éro a přeletět buď tam, a nebo vymyslet jiný plán cesty, který by mě bavil.
A tak jsem si vymyslel, že prostě poletím do Bangkoku, a odtamtud buď letecky, nebo vlakem do Laosu a odtamtud si pojedu tou Jihovýchodní Asií a třeba dojde i na tu Barmu. Takže jsem teď v Laosu a namířil jsem si to z hlavního města do hor. Chtěl jsem vidět ten Luang Prabang, což je něco jako poutní místo budhistů, ale musel jsem přes ty zatracený, ale hezký hory. No a odsud jedu zase přes hory dolů k Mekongu a pak to zahnu na Vietnam.
Jaký vlastně je Laos - pro člověka, který třeba ani neví, že taková země existuje?
Laos je země, která byla součástí Francouzské Indočíny, tedy Vietnamu, Kambodži… No a pak se to rozdělilo a dál už to známe všichni. Přišli sem amíci a na tuhle zemi vysypali během vietnamské války víc bomb než za druhé světové války. Do teď to nechápu, jak je tohle vůbec možné.
Jinak Laos je skvělá země, krásná příroda, nedotčená, lidi usměvaví, vstřícní. Ani bych neřekl, že tu je komunismus, nebýt těch vlaječek se srpem a kladivem, vůbec by mi to nepřišlo.
Když to shrneme, kde se ti líbilo zatím nejvíc a kde nejmíň?
Nejvíc Annapurny a Bangladéš, nejmíň severní Indie.
Pokud se někdo chystáte do Indie, udělejte si výlet do Bangladéše a jeďte rovnou i do jižní Indie. Nebudete litovat!
Nejlepší a nejhorší setkání?
Zatím mám krásná setkání. Nejhorší vůbec žádná i ti psi tady jsou "lazy"... prostě zatím vše super.
Nějaká noční můra a úplně ten nejkrásnější moment z celé cesty?
Nejhezčích momentů je spoustu a nedokážu je vůbec seřadit za sebe.
Ale asi ten nej je, když jsem se dokoloběžkoval k Annapurnám a viděl jsem je face to face. Chápeš, prostě neplánovaně jsem si to tam zamířil a chtěl to vidět - a splnilo se mi to. Bolelo to, ale dokázal jsem to. Když chceš, můžeš cokoliv.
No a pak ta setkání v Bangladéši…
Co vybavení? Drží? Je něco, co bys na své výbavě, podobně jako třeba Blandine, změnil, upravil, opravil?
Já to mám jinak než ona. Už i naše filozofie v cestování se dost liší.
Neměnil bych nic. Já jsem chtěl jet tuhle cestu na koloběžce, co projela se mnou Jižní Ameriku. Ale vymluvili mě to, že pro mě udělají lepší. Tak jsem souhlasil. No a tahle moje Hatatitla Dobroběžka je excelentní, jen chvilku trvalo, než jsem si k ní našel cestu :)) Já mám k těm věcem prostě vztah. Klidně budu nosit otřepanou a starou mikinu do té doby než se rozpadne, místo abych si koupil novou. A stejně tak to mám i s koloběžkou. Proto na téhle chci fakt projet už všechno. Prostě chci na ní jezdit, co to jde.
Takhle jak jezdím, jsem spokojený a jsem za to vděčný. V tom Yedoočku to vymysleli dobře!
A nakonec, nejbližší plán - jak daleko a jak dlouho a kam?
No potřebuju se dostat skrz tyhle pekelný hory zas do nížiny k Mekongu a odtamtud do Vietnamu, z Vietnamu podél pobřeží pak do Kambodži a dál přes Thajsko a Bangkok do Malajsie a pak cílová rovinka do Singapuru. Je to ještě 4800km , takže tak 4 měsíce určitě ještě na cestě - uvidíme. Rád bych asi ještě tu Barmu, nechám se sám sebe překvapit, co v Thajsku na křižovatce Barma a Malajsie vymyslím :))
