Tento rozhovor začal vznikat v okamžiku, kdy Markovi chybělo do cíle jeho trnité cesty nějakých 600 km. Vznikal tak dlouho, že Marek nejen že stihl dojet do cíle, ale dokonce se mezitím vrátil i do Čech.
Takže tady je takové kratší povídání s Markem o jeho cestě Asií. Myslím ale, že celé Markovo dobrodružství si zaslouží i něco trochu delšího. Spácháme snad brzy...
Marku 600 km do cíle, jak se cítíš? Nějaká únava, otupělost, nadšení.
Je to dobrý! Moje tělo je zatím ještě v pohodě, i když už se musím kolikrát přemlouvat, ale ta motivace je, protože už je to fakt jen kousek... takže vlastně je to takový pěkný… směju se tomu, že jsem se dostal tak daleko.
Opustili jsme Tě v Laosu promoklého před asi dvěma měsíci, jak to šlo dál?
No z Laosu jsem utekl po měsíci do Vietnamu, musel jsem zaplatit pokutu na hranicích, protože jsem měl víza na měsíc a já to o den přetáhl :)) Byl jsem rád, že jsem ve Vietnamu, protože klima pak bylo jiné, vražedné horko, ale zase moře, takže byl super pocit si dojet k moři. Byla to změna. No a pak jsem zase bojoval s tím horkem až do Kambodži. Tam mě zastihl monzun, který mě trápil tři týdny v Laosu. V Kambodže to byla rychlovka, prostě placka a světě div se za 12dní jsem tu zem přejel. Ujel jsem monzunu do Thajska. Kambodža jinak krásná, ale když je to placka a navíc prašné cesty, tak sem byl rád, že jsem dojel do Thajska, kde ty silnice jsou o level jinde. Z Thajska pak do Malajsie a tady mě dostihl monzum… takže se opakují ty scénky, že každý den jezdím promočený od rána až do večera… jen k tomu mám jiný kulisy… místo baráků na kůlech tu mám mrakodrapy a top silnice.
Vietnam, Kambodža, Thajsko – hlavně v případě Thajska to už zavání civilizací. Od Indie až po Singapur, jaké jsou tam takové ty civilizační rozdíly?
Rozdíl je opravdu znát. V Bangladéši lidé jsou hodně otevření, nechají vás kolikrát u sebe přespat, když jedeš po silnici zastavují tě a zvou tě na oběd, nebo ti jen tak dají pytel plných mang, je to prostě o něčem jiném… ve Vietnamu se s tímto bangla fenoménem nesetkáš. Je to už velmi rozvinutá země, kde je vše, a lidé ve větších městech žijí ve spěchu. A to nemluvím ani o provozu na silnicích. Vidíš všude ty krámy s mobilama, televizema, v podstatě ta exotika se tímhle zabíjí.
Kambodža je v tomhle směru trochu jinde, v regálech chybí kolikrát potraviny, ale vidíš malá děcka s mobilama a iphonama v rukouch, že si říkáš, jak je ten svět děsně zvrhlej, když opodál stojí polorozpadlý barák na kůlech a v něm pětičlenná rodinka. Je vidět, že ty priority má člověk úplně někde jinde, a hledá utěšení spíš v dnešní digitální době.
Thajsko mi přišlo velmi klidné. Jel jsem místy, kde nezavadíš o turistu, přespával v buddhistických chrámech, spal na ulici, v levných guesthousech, na plážích ve stanu, a lidi mě velmi překvapili svou otevřeností. Po Bangladéši je Thajsko pro mě dalším překvapením… díky lidem. Když budeš chtít o turisty ani nezavadíš, a když budeš ještě víc chtít, tak se ti otevře úplně jiné Thajsko, než znáš z fotek.
Malajsie a Singapur... to už je high level srovnatelný s těmi nejvyspělejšími zeměmi. Už jenom když jdeš v Singapuru na záchod, tak všude je taková ta buňka na zaznamenávání pohybu, všude kamery a hlavně čisto. Drahá auta, mrakodrapy... nic co by vlastně stálo za to.
Kde ses cítil nejlépe z těch posledních zemí a co ti spíš nesedělo?
Thajsko. Víš, jel jsem si jen tak podél pobřeží. Rozdělal stan, koupil něco k snědku a pak čučel na ten západ slunce a poslouchal ty vlny, jak šplouchají o písčité pobřeží. Jsi tam sám a máš totální pohodu… nic neřešíš a všude ta krásná krajina kde není ani noha. Thajsko jsem si zamiloval.
Každý den jsi na silnici v provozu. Dáváš to v pohodě, nebo se třeba občas bojíš aut? Byly vlastně nějaké karamboly?
Žádné karamboly nebyly, všechno v pohodě, ale třeba taková Malajsie má mnoho dálnic, takže se musíš hodně snažit, abys na ní neskončil. Auta mě kolikrát prosviští 10 cm kolem hlavy, ale už jsem si za tu dobu zvykl. Přežil jsem Indii, a když přežiješ Indii, přežiješ už všechno :))
Jak vlastně vypadal v poslední době tvůj normální den, kolik máš vlastně teď na tacháči?
Bylo to velmi hektické, snažil jsem se to už dojet do Singapuru, do toho mě 100 km před cílem odešla ložiska, takže jsem musel měnit přední kolo, abych vůbec dojel. Vysoké teploty střídající se s monzunama mi taky dávaly zabrat. Všude kolem palmy olejky, takže celá krajina vypadala hodně stereotypně. Každý den ujet aspoň těch 60 km… někdy se podařilo 140 km třeba do Kuala Lumpur, ale jinak to bylo hodně na krev. Už jsem to chtěl mít za sebou a hlava to nepobírala. Celkově jsem najel 7850km.
Singapur – bude to opravdu cíl? Nebo máš chuť jet ještě dál?
Když jsem přijel do Singapuru, byl jsem tak vyčerpaný, že jsem myšlenky na nějaké pokračování vůbec neměl. Chtěl jsem aspoň pět dnů zůstat na místě a nic nedělat. Prostě jen tak být a vychutnat si ten pocit, že jsem to dokázal po těch sedmi měsících se sem vůbec dostat. Stálo mě to hodně sil. Byla to má nejtěžší cesta po všech stránkách. Říkal jsem si ještě v Laosu, že bych mohl třeba pokračovat dál na Indonésii až do Austrálie, ale tím bych se ochudil o ten pocit toho mentálního vítězství a přece jen domluvené přednášky a vidina toho, že v budoucnu po dalších přípravách mě bude čekat další kontinent, zvítězila. Jasně, klidně bych mohl jezdit po Asii až do aleluja, ale cítil jsem už, že mi ta cesta nic nového nepřinese a vše důležité se stalo mezi Indií a již zmiňovaným Singapurem. Tím se uzavřel kruh jménem ASIE a přepnul jsem na jiný mód.
Dokázal jsem sám se sebou vydržet několik měsíců, spolykat tisíce kilometrů a převýšení, zkrátka jsem se dobře připravil na Afriku, která bude v mnoha ohledech asi těžší, ale i díky novým zkušenostem i lehčí. Rozhodl jsem se proto, že po všech těch přednáškách, napsané knize, koncem prosince 2019 chci pokračovat Afrikou.
