Livigno – co dodat?
Livigno, bezcelní zóna, bez skrupulí bych ho nazval tržištěm, leží v severní Itálii a je ze dvou stran obklopeno Švýcarskem. Stejnojmenná obec (velikostí je to takový městys) leží na dně údolí mezi třítisícovkami v nadmořské výšce cca 1800m nad mořem. Když vyjde počasí a nám vyšlo (týden po nás tady napadlo během chvíle 5cm sněhu a teplota na nule!), tak jedním slovem nádhera! V blízkém okolí je vše o čem jen můžete snít.
Nadmořská výška mnohé napovídá o jeho využití a oblíbenosti mezi profesionálními (nejen) cyklisty, kteří tu tráví mnoho času na tréninkových tempech a v období mezi závody, či při přípravě na ně. Skutečně tu v době našeho pobytu byly všechny profesionální stáje notně zastoupeny a z našich hvězd jsme potkali Štybyho i Königa.
Když už jsem jaksi nakousnul to využití, tak věřte nebo ne, ale trénink a hlavně odpočinek po něm, který je absolvován ve vyšší nadmořské výšce (doporučuje se 1800 – 2300m n/m) má blahodárný vliv na rozvoj červených krvinek = takové to přírodní EPO. Mimo jiné je „přes kopec“ (spíš přes dva) země zaslíbená nikoli cyklistům, ale atletům = Saint Moritz ve Švýcarsku. Stejná nadmořská výška, stejný efekt doplněn lázeňskými kůrami.
Takže trénovat, nebo se jen projíždět?
To, že tahle akce vznikla z popudu mého kamaráda, vítěze Rallye Sudety, Miloše Tichého je jeden fakt. To, že měla být náplastí za rozumově odpískané MS v Austrálii je fakt druhý. Že jsem se chtěl nějak „sebrat“ po promaroděné zimě třetí a tak bychom mohli pokračovat. Shrnu to a rovnou prozradím, že do splněného plánu - najet v letním mezocyklu objem kvalitních kilometrů. Zvolenou formou „tréninku“ tedy byly turistické projížďky, kdy jsem se urputně snažil o udržení tepové frekvence co nejníže. Tady přiznám, že často bez výsledku, to bych na některých místech musel ležet, protože i chůze by pro tento cíl byla příliš náročná. Sice jsem se nemotivoval předjížděním „buřtů“ na kolech, jak to nazývá Jelen (těžko bych je tady v masovém měřítku hledal), ale trénující a hromadně povzbuzující davy profíků vás taky „vyštengrujou“. Turista na koloběžce si tady opravdu užije. Je jednoznačně exotem – nic nepříjemného. Trénuje vytrvalostní sílu - waty, i kdyby sebevíc nechtěl. Bujej mu červený krvinky a je za to vděčen, protože se mu čím dál tím lépe jede. Odborně řečeno se mu zvyšuje VO2max. Obě hodnoty nejen v absolutní hodnotě, ale hlavně ve vztahu k jeho tělesné hmotnosti, která při takto náročném objemovém tréninku rapidně klesá, čili watt/kg a VO2max/kg. Obě z hodnot jsou právě ty, které rozdělují výkonnostně všechny závodníky, případně lidskou populaci jako takovou obecně na ty, co něco vydržej a na chcípáky. No a v těch stoupáních se významně zlepšuje i klíčová psychická vlastnost = umění trpět. Jediné, co schází, to by bylo až při dlouhodobějším pobytu a v následujících mezocyklech, je umění trpět při snášení laktátů v rámci speciálních rychlostních tréninků.
Překvapení
Pokud si bláhově myslíte, že budete jezdit, či trénovat v čistém vysokohorském prostředí, tak vás hned vyvedu z omylu. Hlavně o víkendech to tu je jedem motorkář za druhým, přehlídka off roadů, kabrioletů a sporťáků jak na Ženevským autosalonu. Výsledek – všechno vám smrdí přímo pod nos stejně jako těm profíkům při závodech. Nic moc. Na obranu ale musím dodat, že až na výjimky (kamioňáci s cisternami s PHM a náklaďáky od společností opravujících silnice, ketré se tu opravují na každém kroku) se k vám všichni chovají ohleduplně a nevytlačují vás ze silnice, i když ví, že se dá jet i po cyklostezce. Tam je však výrazně vyšší riziko defektu a tak ji využívají jen jezdci na „trekouších“ a horských kolech.
Pohled z okna apartmánu na cetrum Livigna
Co si vzít s sebou za koloběžku?
V prvé řadě co nejlehčí, s malým zadním kolem, tedy pokud hlavním cílem nebudou ty sjezdy a dvěma opravdu funkčními brzdami. Proč?
Lehkou (6kg) jsem si vzal, 24“ vzadu bylo zbytečně moc, stačilo by 20“. No a k těm dvěma brzdám, tak tady bych si nasypal popel na hlavu. Nejdřív bych se sice mohl vymluvit, že žádnou koloběžku s dvěma brzdami nemám, což je pravda, ale na rovinu řečeno by nebyl problém si ji půjčit. Tím narážím na zásadní nedostatek, díky němuž jsem si jaksi nemohl na plno užít ve sjezdech. To jsem prostě zazdil! Ono zabrzdit pod kopcem z osmdesátky a více nečiní víceméně žádný problém, ale zkuste to v pokračujícím 12% klesání, když se ta další zatáčka „kurevsky“ rychle přibližuje. Když to zkrátím, tak byly dva krutě točivé sjezdy, kde jsem u potoků stavěl nejen cestou nahoru, abych zchladil svoji hlavu, ale i dolů, abych to samé průběžně dopřál svému přednímu ráfku, protože hrozilo, že teplem natavené lepidlo už tu galusku na ráfku neudrží. Jet to takhle na plášťákách, tak jsem asi několikrát bouchnul. Navíc jsem si první den vzal na předek ke své „hódobóžové“ běžce i karbonové kolo. To se sice nepřehřívalo tolik, jak hliník, ale zase hořely korkový špalky a pak to nebrzdilo skoro vůbec.
Na trase celodenního výletu strávíte cca 2/3 až 3/4 času jízdou do kopce. Tedy pokud se kolo-chůze (není myšleno střídání jízdy s chůzí!, ale skutečně jakýsi pokus o jízdu) rychlostí 5-6km/hod dá ještě považovat za jízdu. Stoupání jsou dlouhá, místy i dost prudká (běžně 8%, často 10-12% s úseky 14 i 16%) a většinou se dostáváte k 2300m n/m, kde už začínáte pociťovat nedostatek kyslíku. Jedno stoupání = cca 2 – 3 hod. jízdy, ale byly i výjimky „trošilinku“ delší. No a v takovýchto stoupáních neoddiskutovatelně dochází k tomu, že než se Vám podaří přesunout odrazovou nohu zezadu k novému odrazu, tak víceméně stojíte a novým odrazem zase musíte rozhýbat nejen sebe, ale i stroj. Tudíž vzhledem k momentům hybnosti a i k celkové hmotnosti to malé zadní kolo je velkou výhodou. Na závodní časovku do prudkého kopce si také kombinaci 28/28“ bere jen ten, kdo nic jiného nemá, nebo trdlo bez zkušeností.
Jak se obléci?
Začal bych oklikou. Za prvé jste na horách a to dost vysoko. Málokdo vyjíždí před devátou hodinou ranní, protože je ještě chladno (začátek července a okolo 6-8°C) Je to hodně zrádné. Na slunci pocitová teplota zvláště ve stoupáních atakuje třicítku. Stačí však zajet do tunelu, a že jich tu je, a ejhle – klepete kosu i nahoru.
Takže odspodu „kompresky“ jako známá ochrana před otřesy svalů, ale zde i chladem a zároveň silně opalujícím sluncem. Někdo si radši vyholí nohy a napatlá krém s vyšším faktorem. Navíc ušetříte hmotnost nesenou na zádech za návleky na nohy, ale zase to odnesou nekrytá kolena. Vždy je něco za něco. Výše krátké kalhoty. Já na rozdíl od cyklistiky, kde všichni jezdí z pragmatických důvodů, aby se nerozedřeli „na ostro“, používám při koloběhu slipy ze stejného důvodu. No, a když si je nevezmu, tak po cyklisticku tuna indulony do rozkroku. Hrudní pás pulsmetru. Není to sice oblečení, ale mnozí budou překvapeni, jak zažité vzorce z pozorování vlastní osoby tady nefungují a trénink tzv. „na pocit“ je více než ošidný. Nedostatek kyslíku si vybírá svoji daň nejen zvýšenou dechovou frekvencí, ale i tou tepovou při pocitově mnohem nižší zátěži. Navíc já osobně se řadím už mezi starší pány. Na pulsmetr dres s krátkými rukávy a na hlavu přilbu!!! Právě tady se mně vysoce osvědčila ta s integrovanými brýlemi. Do stoupání brýle zasunout, do sjezdu vysunout – super.
Jenže tohle vám vystačí na rovinaté tréninky u jezera. Údolí Livigna je cca 19km dlouhá rovina, kde se můžete po cyklisticku „vymotat“ na závěr každého tréninku, případně zde plánovaný rovinatý odpočinkový den absolvovat. Nebo si neodpočinkově prásknout rovinatou časovku dle libosti. Ale zpět k hadříkům. Na sjezdy se potřebujete přiobléci, jinak zmrznete a další dny se budete místo tréninku válet v posteli. Takže návleky na ruce, případně na nohy a nefuk, čili větruodolnou vestu. Do batohu pro jistotu nákrčník, „moirový“ spodní triko, pláštěnku a prstový rukavice na běžky. Znovu připomínám, jste na horách a změna počasí bývá náhlá a často bez varování třeba hned za vrcholem vyjetého stoupání.
Co dalšího s sebou?
„Cajky“ na opravu defektů (centrklíč, pumpička + redukce na ventilky pro nouzové foukání u benzínek, latexový tmel do galusek, či lepení na duše + montpáky).
Doklady + pojistku! Sice jsem je nepotřeboval, ale při problémech to oceníte.
Tyčky, gely apod. Sice se najíte skoro na každým kroku, ale žaket je žaket. Navíc ne každý je Rothschild, že?
Vodu!!!!!! Velmi se mně osvědčil 2l velbloud. Doposud jsem ho víceméně nikdy nevyužil, ale tady jsem si pod představec podvěsil 1/2l hypertonického (hustého) ionťáku a na záda dal ty 2l holý vody. A vystačil jsem si s tím skoro všechny dny, tedy až na ten poslední, kdy mě koloběžka sama zahnula do krámu mezi regály s colou, bez který bych se přes ten poslední kopec prostě nedostal.
Eura + platební kartu jako balíček poslední záchrany.
Mobil – (chytrej) s instalovaným software Mapy.cz a mapami Itálie, Švýcarska a Rakouska oceníte vždy, když si nejste jisti kudy dál. Jak jsem vzpomenul výše, zajet si zde navíc 10km, než zjistíte, že tudy ne, by mohlo znamenat, že se ten den na základnu už nevrátíte, případně jen s čelovkou, blikačkou a omrzlinami. Po západu slunce jde teplota kvapem dolů! Navíc si s ním jde přivolat pomoc a to doslova a do písmene. Když vám „dojde“, tak ochotný kamarádi, co se už vrátili na základnu, pro vás případně dojedou.
Tip k nezaplacení. Suport = auto s někým, kdo se ve váš prospěch obětuje a všechno vám táhne a podá v případě, až to skutečně potřebujete.
Jak to všechno probíhalo?
Běžná cesta dostatečně naloženým autem se skvělým itinerářem, který nás zachránil od zbytečného placení mýtného na dálnicích a v tunelech. Tedy drobné okliky, ale při ceně nafty 0,782€/l (připomínám, Livigno je bezcelní zóna), no neberte to, že? Cestou jsme se namlsali pohledy na tří až čtyřtisícovky v okolí, abychom si k nim v následujících dnech pak i po svých dojeli.
Masiv Bernina v popředí s Bernina expresem
Ubytování odpovídající ceně a destinaci.
1. den
Lehké rozjetí kolem jezera Lago di Livigno na hráz a zpět do Livigna.
Přehrada Lago di Livigno
Prohlídka centra obce a pokus o první passo – Forcola (2315m n/m). Vrchol je hned za celnicí.
Pokus se kupodivu zdařil, času bylo dost, takže se konal sjezd na druhou stranu, překonání Švýcarské hranice a výjezd na Passso del Bernina (2330m n/m).
Zpátky to byl očistec s výše vzpomínaným nebrzdícím předním kolem a dost dlouhým 16% úsekem stoupáním zpět na Forcolu. Ve sjezdu zpět do Livigna bylo v tunelech a galeriích (tunel se sloupovím na jedné straně) zima a jako na potvoru je právě tam, kam vlítnete z plného slunce a téměř nic nevidíte, ten nejhorší rozbitý asfalt.
2. den
Tak dneska motorizovaně do Svatého Mořice.
Tady taky krásná náhorní planina ve výšce 1800m n/m. Proti uragánu na vrchol Maloja pass, pak intermezzo na Julier pass (2284m n/m). Průměrný sklon nic moc, ale ten začátek!
Na Julierpass
Shora docela rovina, tak jsem to zlehka pustil (79,9km/hod.). Přesto na rovinu řečeno, na turistiku a do hadovitejch sjezdů to chce dvě nezávislý brzdy! Včerejší karbon jsem už radši nechal v kolárně, vyměnil jsem špalky a duralovej galuskovej RTX Remerx brzdil o poznání líp. Přesto člověk musí moc a moc myslet na to, že musí opravdu včas začít brzdit. Ono v zatáčkovitém sjezdu, kterej má často víc jak 12% sklon se většinou nedobrzdí snadno. A něco dokazovat sám sobě jako aviatik - z toho už jsem vyrost.
Cestou zpět už známé Passo Bernina, tentokrát ze strany od Samedanu a ta výše známá 16% lahůdka na Forcolu a hurá do hajan.
3. den
Odpočinkové cca 80km „vyjetí se“ po rovině v okolí Livigna.
Livigno od stejnojmenného jezera
4. den
Tak tento den jsem se vybavil čelovkou a odraznýma páskama a šeď do autí, abych se nechal přiblížit do Bormia a tedy k cíli expedice – Passo del Stelvio. Jenže cestou jsem zjistil, kudy se budu muset vracet a pro zbabělost či zdravý rozum jsem zvolil pouze zpáteční cestu. A docela to i stačilo. Ono „hodit si“ 35km s převýšením skoro 2 tácy… .
Jmenovitě tedy Passo Foscagno (2291m n/m) a Passo Eira (2208m n/m).
Jmenovitě tedy Passo Foscagno (2291m n/m)
Passo Eira (2208m n/m).
Jak se jmenuje ta vyfocená kupička sněhu cestou - nevím, ale líbila se mně
5. den
Dnes opět přiblížení autem do Switzerlandu a zdolání zatím nejtěžšího pasa - Albula.
Začátek = 5m široká "kozí stezka" příšernýho sklonu, po 5km jetitelný, závěr opět jako v pohádce.
Sjezd zpět ukázal v plný nahotě blbost vzít si do Alp koloběžku jen s přední brzdou. Člověk si ho neužije, protože fakt musí brzdit zbytečně brzo a přesto to občas vypadá, že spíš pozdě. Navíc pokud je ten sklon opravdu sklonem, jako dnes, tak jsem musel 2x stavět a chladit ráfek v potoce, protože se mně začalo tavit lepidlo pod galuskou. Zpátky obligátně přes Berninu a Forcolu na základnu do Livigna.
Ta fotka je správně, sklon silnice odpovídá
6. den
Cíl expedice Passo del Stelvio. Pokračování v samostatném článku.
Závěr.
Výborné místo na jakoukoli turistiku. Letní i zimní, pěšky, na koloběžce, či kole, na běžkách i sjezdovkách. O motorce ani nemluvě. Ráj pro milovníky hor.
Dále vím zcela jistě, že si nedokážu představit, že bych ujel TdF, či Giro na koloběžce, jak to zvládli a plánují kluci z Ultimy. Pár etap možná, ale ne v jejich, byť pomalém tempu. Asi bych nestíhal start druhý den.
Fido (a odpusťte mi ten nikoli občasný narcisismus).
