Sudety - 60 km, převýšení 1895 m, čas 4:30:17
Letos jsem se rozhodovala zajet 60 km Sudety a dokázat tak ženám, že i my jsme schopny zajet těžší závod, ne snad technický, ale fyzicky náročnější cross závod, vždyť převýšení 1895 m mluví za vše.
Předpověď je optimistická, něco natrénováno je (trať jsem si předem na několik etap zmapovala), jen po závodu Rollo ligy v Račicích po 2 rovinatých závodech nohy bolí ještě v pátek a start v 5 ráno není to „pravé“, ale přesto se nakonec rozhodnu přihlásit a zkusit si 60 km „po lese projet“.
Ač bych už o 13 h v sobotu měla být pro rodinu na důležité akci v 170 km vzdáleném Krnově.
Překvapivě je nás na startu poměrně dost. Sonduji u soupeřky-další jediné ženy-ročník 1993, jak na tom je , s obavou, zdali to bude 1. nebo 2 . místo, i když mě osobně zajímá kolik mi „dají“ chlapi ?
Výjezd na Bišík je v pohodě. Čelo sice bohužel poodjelo, ale jedu ve dvojici s mladým fotbalistou, který bohužel nechce jít dopředu, že mu světlo moc nesvítí. Už po několikátém závodu zase vyvážím mladý kluky za sebou L
Ale ve dvojici se to lépe táhne. Bohužel před Zdoňovem se někam vytratil a jedu sama. U Vernéřovické studánky míjím Martina Laštůvku s defektem a upřímně ho lituji a doufám, že mne to nepotká. Začínám pociťovat hlad, ale východ slunce mezi lesem, sluneční paprsky do ranní mlhy- no paráda-kochám se a do konce mám myšlenku , že zastavím a vyfotím si to, ale vítězí závodní „duch“.
Na Pasa do kopce polykám energickou tyčku a netrpělivě vyčkávám dceru Lenku ochotnou mě a manžela Vlastu (na dlouhou 113 km) občerstvovat v tak ranních hodinách i s dětmi 7 a 4 roky (klobouk dolů-nebo že by výchovaJ ), měním prázdný bidon a zahazuji dlouhé tričko , na vršku míjím samotně v lese pochodující vnučky a sjíždím z „Pasou „ dolů, abych pak opět šplhala lesem mezi kořeny zpět na vrchol.
Na Laudonových valech vzpomínám na krásné výhledy při projetí trati a opět se „kochám“ (s obezřetností na kořeny a kameny) výhledem na Broumovsko- ranní nádhera vyváží týdenní pracovní stres!
Vyhlášení - Eva v zastoupení své vnučky
V Bukovici čekají dvě překážky-prudký sjezd- vzhledem ke svému kolenu (snad i věku) lezu obezřetně dolu- a podjezd pod most vodou a blátem- vcelku v poho . Vyměňuji bidon připravený od manžela a „lezu na Ostaš“. Na vršku mě dojíždí Martin Lašťůvka se svou „železnou kolobkou“-obdivuhodné na čem jsou závodníci schopni jet, snažím se ho chytit a cestou na Žďárskou cestu se mi to vymstí a házím šipku do prachu. Odřená ruka a noha a nějaké zdržení, čas stejně nevím, jelikož jsem zapomněla na startu aktualizovat „tachák“.
Dále opět jedu za své znovu na Ostaš, sjezd do Dědova, tam už občerstvení funguje, ale na koláče a další žaludek nemá ani pomyšlení-hledám holou vodu na polití, jelikož začíná neúprosně útočit vedro. Voda ale bohužel není, pokračuji tedy do posledního „šíleného“ kopce na Bišík , kde potkávám startující na 33 km. Vychutnávám si sjezd do Teplic. Přivítání slabé, jen tleskající manžel a čas zapisující rozhodčí L
To jediné vnímám jako stinnou stránka brzo startujících koloběžkářů-občerstovačky mínus, ranní vstávání a tma a nečekající v cíli Milan Jelen s Mílou Bártou , ale ranní příroda vyváže všechna negativa. A dobrá terénní kolobka Kostka! Vzpomínka-úžasné J
Ač jsme nestihli společné foto v cíli, děkuji Milanovi za uznání v článku za čas. „Dostala“ jsem na „60“ 67 cyklistů- celkově 245. místo z 313 dojetých. Ztráta na prvního Mílu Bártu necelých 24 minut vzhledem k věku není až tak hrozná a nejvěruhodnější zhodnocení cyklisty versus koloběžkáře Vlasty, který nesčetněkrát objel dlouhé Sudety na kole a letos to poprvé dal na kolobce za 8:42 a zhodnotil, že to je zdaleka náročnější než na kole, mě hřeje na „duši „ .
Takže za mne –palec nahoru a doporučení ženám- není se čeho bát – a soupeřka - 7:16:27
