Tak Marku, kde jste?
Jsme teď v San Augustínu, je to kolumbijská vesnice v 1770metrech v Andách a je na půl cesty z Popayanu do Mocoa, kam směřujeme, protože to je při cestě do Ekvádoru. Museli jsme překonat vrcholky hor (3200m). Pršelo, mlha, klouzalo to. Nic moc. A jenom do kopce.
A pokud se ptáš právě kde jsme přesně, tak v opravně kol. Naše brzdy nevydržely, a tak je teď přímo tady opravujou. Čeká nás sjezd dolů o pár metrů níž.
V Kolumbii
Na kolibří farmě jsme potkali úžasné lidi, kteří nás neskutečným způsobem pohostili, podpořili a deset dnů jsme měli příležitost poznat, jak funguje kolumbijská domácnost. Vzhledem k tomu, že jsem měl vleklé problémy s ránou nad kotníkem, která hnisala, využili jsme jejich pohostinnosti na zotavení se.
Alexandra nám pomáhá i do teď. Kontaktuje své kamarády, kteří by nám mohli poskytnout přístřeší na cestě do Ekvádoru. Zároveň nám zařídila návštěvu dvou škol, kde jsme mohli děckám ukázat koloběžky a povozit se na nich.
Na kolibří farmě jsme se seznámili i s dalšími lidmi, se kterými jsme v kontaktu dodnes a fandí nám. Těžko popsat pocity když jsme se museli rozloučit. Bylo to hodně emocionální. Alex i její rodina nám přirostla k srdci. Dodnes vzpomínáme na jejich pochoutku Aborachado. Jde o vařený banán se sýrem. Ta chuť je bezkonkurenční a nikde jinde jej nemají. A oni si z nás vždy delaj srandu, když nám pak posílají fotky, že zrovna maj Aborachado.
Na cestě
Co vás potkalo v minulých dvou týdnech nejzajímavějšího?
Těch zážitků je tolik, že opravdu vše bylo zajímavé. Před dvěma týdny jsme odjížděli z kolibří farmy, jeli jsme do Cali a z Cali pak do Popayanu. Cestou potkali super lidi, kteří nás obdarovávali ananasama a vodou. A pak narazili na Nestora. Cyklistu, který nás viděl u krajnice, jak stojíme v dešti a čučíme do mapy, kolik ještě km nás čeká stoupání nahoru. Bylo pět hodin. Nikdo nikde. A řešili jsme, kde přespíme. No a najednou se z mlhy objevil tenhle chlapík, co nás vzal k sobě domů a seznámil nás se svou rodinou a vůbec všemi. Je to řemeslník a vše si vyrábí sám. Jeho firma funguje už 30let a začínala prodejem brambor a Agua de Panely, což je místní pochoutka. Chci tím poukázat na jednu věc a tou je to, že Kolumbijci jsou maximálně vstřícní a úžasní lidé.
Období dešťů je prostě období dešťů
Koukal jsem, počasí nic moc a do toho kopce. Jak s tím bojujete?
Začalo tu období dešťů a když jsi v horách, není to žádný med. Celý den tlačíš koloběžku a do toho ti prší takovým způsobem, že během pár sekund jsi celý mokrý i když máš pláštěnku. A když už tu koloběžku vytlačíš do těch třech tisíc metrů, tak je zase zima. Nemluvě o útočících psech, kteří číhají za každou zatáčkou. Je to fakt síla. Z nejhoršího jsme už venku. Teď už jenom sjíždíme a sem tam tlačíme, už ale ne 20 nebo 30km. Je to pohoda. Jen ty brzdy dostávají co proto.
Marek Jelínek a Kolumbie
Co druhá část skupiny? Jsou nenávratně ztraceni?
S druhou skupinou jsme si vyměnili pár písmenek minulý týden, kdy nám dali vědět že jsou v Medellinu. Mají svůj plán. Naše cesty se rozešly před měsícem v Apartádu, kdy jsme se s Michalem ráno dozvěděli, že chtějí na výlet do Tayrona Parku a Carthageny. Původně byla dohoda, že se sejdeme zabsest dní v Medellinu. Ta z jejich strany padla, protože, Park Tayrona otevíral až 1.3., a tak využili čekání na místním Karneval, který je druhý největší na světě v Baranquille. Nikdo z nás nic nenamítal, jen jsme prostě chtěli jet dál na jih, a né se vracet zpět ke Karibiku. A chápu, že chtějí vidět to o čem si myslí, že stojí za to vidět.
Naše představy o cestě se dost lišili, a tak to vyústilo po třech měsících v toto. Né že bychom si nerozuměli, ale cesta na papíře vypadá zcela úplně jinak než v reálu. Já jsem zastáncem toho, že samotná cesta je cesta poznáním, potkávání lidí a příležitostí, které se stanou během toho, co jedeš na koloběžce. Občas navštívíš něco jakože kulturně zajímavého, ale třeba pláží jsem měl už za ty tři měsíce plné zuby. Na druhou stranu je zcela plně chápu, že chtějí vidět i něco jiného, co stojí za to navštívit. Bylo mi vyčítáno, že udělat čáru přes kontinent umí každý a že za celou Střední Ameriku nic neviděli. Teď mají dost příležitostí si to na plno užít s kolobežkou i bez. A nikdo už je nebude prudit se vstáváním. Pro obě strany toto rozdělení je zatím přínosné. Ztraceni určitě nejsou, jsou šikovní, a domluvit se umí. Teď však jedeme prostě zatím sami. A já jim přeji co nejvíce poznání, protože Jižní Amerika je úžasná oproti té Střední. Kolumbie je toho důkazem.
Expediční Jedůčko zatím drží
Co vás čeká v nejbližší době? Jaké jsou plány?
V plánu je teď dostat se do Amazonie do Ekvádoru a překonat Andy. První část se zatím daří. Druhá část se pomaličku už blíží. Jsme 323km od hranic. Musíme se dostat do města Francisco de Orellana a odtud plují lodě do peruánského města Iquitos ležící na Amazonce. Mám to tam hodně rád. Takže si představ, jak nakládáme koloběžky na loď někde v pralese a pluješ tím pralesem. Setkáváš se s domorodci a vznikají kontrastní setkání. Osobně tohle byl hlavní motor, proč tahle expedice vůbec vznikla. Dále z Iquitosu se dostat do Bolívie kolem jezera Titicaca, přes město Pucallpa, Cuzco a Puno a dále na Chile a směřovat to do města Mendoza v Argentině. Tam se uvidí, jaké bude počasí proto, abychom mohli pokračovat dál na samotný cíp.Víme, že už tam dole bude velká zima, tak snad nás tam počasí pustí. Máme připravený kdyžtak záložní plán. Nutno podotknout, že Andy nás znovu čekají v Peru po tom, co vystoupíme z lodě. Takže ještě je na co se těšit.
