Milý Honzo,
před časem jste mě na upozornění Jardy Honců oslovil coby pamětnici.
Zatím stále ještě nevím, zda Vás zajímá, a zda se Vám hodí na portál, můj 45 let starý článek (znovu viz příloha) - /poslala jsem Vám jej, když jste se toulal po Itálii/ -, který jsem psala v době, kdy jsem byla redaktorkou dětského časopisu pro sport, turistiku, táboření, dobrodružství Pionýrská stezka. Je tam svým způsobem shrnutí toho hlavního (s přihlédnutím k vyššímu školnímu věku našich čtenářů), kam od prvních rallye do roku 1973 koloběhání dospělo. Té druhé Velké koloběžkové rallye Praha-Brno-Bratislava v roce 1968 jsem se účastnila jako tiskový doprovod, a za redakci Večerní Prahy předávala cenu útěchy pro posledního, a od té doby jsem leccos s lidmi z pražského Rollo clubu prožila, ale o tom snad jindy. Mj. mohu potvrdit pravdivost obou příhod, které na vašem portálu popsal Mašle, tedy Míla Smola, a částečně i té, o níž psal Pavel Šulc, neb jsem jich byla účastna; případné rozdíly v detailech možná někdy doladím. Fotku, kterou jsem tehdy k článku vybrala k ilustraci pasáže o koloběžkách, bych vybrala i dnes, protože fotoreportér nejlépe zachytil typickou strategickou pozici jezdce na stroji s kolečky o 12'', v tomto případě Tondy Srba z Plzně. Znalci a pamětníci jej jistě poznají. (Zdravím souputníky do Plzně a ptám se: Ještě máte nafukovací Andulu?)
I když jsem tehdy v závěru článku napsala: "Dnes (rozuměj rok 1973) už se stali ´blázni na koloběžkách´ samozřejmostí," musím dnes přiznat, že to platilo jen ve srovnání s rokem 1967, kdy se jela první rallye; tak o šest let později bylo o koloběžkářích mezi lidmi už trochu povědomí, nebyla to tak nevídaná raritní aktivita jako pár let před tím, byť aby dospělí jezdili na koloběžce, stále ještě nebylo v očích ostatní veřejnosti pokládáno za úplně normální. Rozhodně tu samozřejmost nelze ale srovnat s dnešní - podle mne - dobou koloběžkovou, kdy dospělé lidi na koloběžkách vídáme všude, ve městech, v přírodě, na závodních tratích. Hlavně nás nenapadlo, že někdy budou existovat koloběžky stavěné už pro dospělé jedince, a dokonce i pro různé druhy využití, zatímco naši borci závodili na dětských koloběžkách, jen trochu lidovou tvořivostí upravených. Co do komfortu a četnosti, je to téměř podobný rozdíl jako mezi tehdejšími sálovými počítači o hmotnosti desítek tun a dnešními - řekněme dvousetgramovými - chytrými mobilními telefony. O to víc mě těší, že dnešní generace závodníků, už vyrostlá na internetu (o němž se nám tehdy ani nesnilo), ctí Jirku Dupala a další průkopníky koloběhání. Pořád totiž platí, že k pohybu na koloběžce se musí trhat nohama, a zásadou zůstává: hlavně střídat nohy!
My, kteří jsme většinu svého dosavadního života prožili za minulého režimu, si pamatujeme, že každý oficiální dopis musel povinně končit slovy "Se soudružským pozdravem" a podpis. Jaký to byl tenkrát údiv, když jsme místo toho úřadům (s žádostí o povolení průjezdu závodu apod.) či podnikům (s žádostí o tehdy nezvyklý sponzoring) začali na konci dopisů psát:
"S koloběžkářským pozdravem
Trhni si nohou!"
(a podpis)
Některý z adresátů se urazil (vtipnější z nich odpověděl, ať si trhneme nohou, že nám fakt nic nedají nebo nepovolí), jiného to nadchlo (a dal nebo nabídl policejní doprovod na trase apod.).
Inu, jak pravil klasik: "Lidé máme různé." Tenkrát i dnes. A to ať už u povolujících institucí nebo i mezi koloběžkáři. Nedávno se mi přihodilo, že jsem na silnici III. třídy potkala coby pěší turistka skupinku koloběžkářů na těch strojích s velkým předním kolem, a radostně jsem je slušně pozdravila zvoláním: "Trhni si nohou!" a těšila se, že zase po létech uslyším to soudržné: "Trhni, trhni!" Jaké bylo moje překvapení, když místo adekvátní odpovědi se mi dostalo výhružných pohledů, jeden dokonce zastavil a dotčeně se na mě osopil: "Co si to dovolujete?" Tak si říkám, co kdyby prodejci koloběžek (jako součást povinné výbavy) přidávali zákazníkům k návodu k použití i písemnou informaci o tom, jak se zdraví koloběžkáři?
A já dodávám, že onen článek si můžete stáhnout a přečíst dole pdo článkem...
Ke stažení:
