Jak jsem (ne)dosáhl vrcholu Biokova

Štěpán Marek   4.8.2017 Tipy na výlety
Na cestě po Chorvatsku Na cestě po Chorvatsku

Jedno povídání a tip na výlet z Chorvatska - vrchol Biokova

Pln nadšení a očekávání vstávám ve 3:45, venku je ještě tma, ale 27°C takhle po ránu mé nadšení trochu srazilo. Nastavím navigaci, něco sním a 4:16 vyrážím do "ulic". Začíná se pomalu rozednívat. 

 Dnes mi to nějak nechce jet nebo co ... nicméně první delší kopec, nebo spíš lehké stoupáni mě dostává do tempa. Jenže to nevím, co mě dnes čeká. Přijíždím do Podgory, odbočka u pumpy doprava a už to začíná, cesta se klikatí jak pouštní had a vršku nevidět, ten ostatně neuvidím ještě tak pět hodin.

Navigace mi původně ukazuje na vrchol 34 km, což se asi za hodinu změní, ale k tomu se dostanu.

První zastávka byla u nějaké asi významné kašny, jelikož jsem ceduli u ní moc nerozuměl, i když sem se snažil :-) napil jsem se a jel jsem dál, voda byla dobrá.

 Navigace  hlásí: „Odbočte doprava,“ tak jedu tedy doprava. Kopec Vrutak, jak bylo na cedulkách napsáno, se nedal téměř jít pěšky, natož jet na kolobežce. Mám za to, že v překladu to je Vrták, protože to stoupání se vrtáku značně podobalo. Táhnul se mezi sady olivovníků a kamenných zídek.

Cesty poněkud štěrkovéCesty poněkud štěrkové

Asi po dvou kilometrech jsem dorazil na hlavní cestu, jejíž stoupání už bylo přijatelné í pro jízdu. Pohled dolů byl úžasný. Domy v Podgore byly jak krabičky od sirek a moře krásně modré.

Navigace opět hlásí: „Odbočte doleva“. Koukám, koukám a cesta nikde, až po chvilce vidím za stromy ani ne lesní cestu. Po té se mi tedy jet nechtělo, navíc by to ani nešlo. Hledám tedy v navigaci jinou. Našla, sice o 12 km delší, ale po krásné silnici. 

Jedu, stoupám nahoru po úbočí hory, kdy je na jedné straně strmá skála a na druhé padák dolů. Ty výhledy stoji za to, předpokládám, že už jsem tak 900m nad mořem. 

Projíždím vesničky, kde se skoro zastavil čas. Kamenné domky, dřevěné okenice ... nádhera. Zakrátko mě předjíždí první cyklista, to ještě neví, že jede stejně blbě jako já. Po další asi půl hodině navigace hlásí zase odbočku vlevo, no něco podobného jako před tím, ale po ní už se aspoň dalo místy i jet. Cyklista, který mě míjel, už také, zjistil že je někde mimo. Vzájemným pohledem jsme si potvrdili, že jsme oba debilové. To je tak, když se moc spoléhá na techniku.  

Parádní výhledy na mořeParádní výhledy na moře

Já už se vracet nehodlal. Vzal jsem to po horské cestě vysypané štěrkem. Místy to vypadalo, jako by ho tam někdo zrovna navezl. Tak si tak jdu a místy i jedu a z ničeho nic se přede mnou zjeví stádo volně migrujících krav, koukali na mě, já na ně, určitě si říkali, kde se tu vzal ten pitomec a navíc s koloběžkou :-) pasák žádný... krávy se zařadily vpravo, já vlevo a s respektem jsem je míjel. Jen taková malá poznámka, určitě nepřejíždějte zdánlivě zaschlá kravská lejna,  jsou k nerozeznání od těch čerstvých, pocítil jsem to na obou lýtkách i zádech, jelikož dres jsem měl na řídítkách…

Po asi třech kilometrech jsem konečně dorazil na tu správnou asfaltovou cestu, někde na nějaké ceduli jsem se dočetl, že to je nejvýše položená asfaltová cesta v Chorvatsku. 

Už dost značné teplo a úbytek sil se na mě začal podepisovat. V té době mi zbývalo k vrcholu asi 12 km.

Říkám si, že musím zabojovat, těch dvanáct už dám. Jenže stoupání bylo neúprosné a sil ubývalo každým milimetrem. Pauzy byly čím dál častější. 

Řeknu to asi tak, nahoru jsem to prostě už nedal, vzdal jsem to 2 km před vrcholem. Už jsem fakt neměl sílu jít dál. Tak jsem si udělal foto před vrcholem a jel sem dolů.

Otočil jsem to těsně pod vrcholemOtočil jsem to těsně pod vrcholem

Cestu dolů jsem si užíval, jeden dlouhý sjezd, brzdy dostaly docela zabrat. Po cestě byly vidět hodně kruté následky nedávného požáru. Serpentiny dolu vedly přímo vyhořelými lesy. Černé stromy, nikde žádná zeleň, docela smutný pohled. 

Co napsat závěrem? Jsem, rád že jsem tu cestu podnikl, viděl jsem zase kousek světa, dokonce kvůli navigaci více, než jsem chtěl. Zjistil jsem svoje limity v trochu extrémnějších podmínkách, udělal jsem zatím svůj osobní rekord, jak dálkový, tak výškový 83km/2800m a určitě vím, že až sem pojedu příště, tak se o vrchol Biokova pokusím znovu a už se mi to třeba podaří.  

Poznámka: Na vrchol Biokova se dá vyjet i autem, aktuální ceník za vjezd do národního parku Biokovo je 50 kun na osobu, na kole je to 25. 

 

Mohlo by vás zajímat

Napsat komentář