27.2.2020

Jak jsem málem zemřela

Martina Grebíková Koloběžkový trénink
Během vteřiny a bez varování jsem upadla do bezvědomí. Následoval převoz sanitou do nemocnice a okamžitá transfúze. Krve by se ve mně nedořezal.

Přinášíme článek jedné z našich svěřenkyň, která při Koloběžkovém výcvikáči málem zemřela. Je to ta nejlepší reference na to se zařadit do našich tréninkových programů, kterými projdou až ke konci jen ti opravdu nejsilnější… 

____

Poprvé v životě mi na dveře zaťukala zubatá s kosou. Neotvírám. „Eště je brzo, ty hlupko!“

Už nějakou dobu řeším, proč moje výkonnost klesá raketovou rychlostí. Velmi slabě jsem se cítila již na konci koloběžkové sezóny 2019 a poslední závod organizovaný našim týmem jsem musela úplně vynechat. Krevní ani zátěžové testy však neukazovaly žádné odchylky a mírnému úbytku červených krvinek se nepřikládala žádná váha. Vyzbrojena lékařskými posudky od sportovního a praktického lékaře, že jsem plně způsobilá k tvrdé atletické přípravě,  jsem začala makat.  S pomocí Michala Jarůška jsem měnila své stravovací zlozvyky, naučila se správně jíst a kombinací běhu se silovým tréninkem měnit tuk na svaly. A ono to šlo.

Ve fitku mě mentoroval fitness trenér Tomáš Rozsíval, který se řídil pokyny Honzy. Byla to zábava a dřina zároveň.  O dobrou náladu se staraly endorfiny a obrovskou únavu s nadměrně žravým obdobím jsem přikládala výdeji energie při sportu. Poprvé v životě mě začalo cvičení ve fitku a běhání po lese skutečně bavit. To jsem ovšem vůbec netušila, že se ze mě již téměř rok pozvolna vytrácí hemoglobin.

Na přelomu prosince a ledna už přišel velký zlom. Vyčerpání, zadýchávání, bolest svalů, ztráta síly a stále klesající výkonnost. Byla jsem zoufalá. Vidělo mě několik lékařů, trenérů, sportovců a nikdo včetně mě stále netušil, že trénuju pouze s jednou třetinou hemoglobinu, na jehož postupnou ztrátu se moje tělo pozvolna a bez obtíží adaptovalo…

Pak už to šlo rychle. Krásný slunečný páteční den. Cítila jsem se skvěle, až mě mrzelo, že mám tréninkové volno. V pátky běhávám tempa a tohle byl první pátek po čtyřech měsících, kdy mi Honza trénink nedal. Jakoby tušil, že by mohl být poslední. Byl to právě Honza, který mi před zahájením zimní přípravy řekl, že možná umřu. To jsme ovšem ani jeden netušili, jak blízko pravdy skutečně je. Během vteřiny a bez varování jsem upadla do bezvědomí. Následoval převoz sanitou do nemocnice a okamžitá transfúze. Krve by se ve mně nedořezal. A to doslova.  Na urgentu mě napojili na přístroj, který monitoroval, jestli se mi ještě vůbec okysličuje mozek. Tak málo krve ve mně bylo. Dotrénovala jsem. Obvyklá věta několika koloběžkářů po dojetí závodu: „Na pokraji smrti..“, nějak rychle nabyla na významu. 

Čekalo mě několik nekonečných dní v nervech a nevědomosti.  Také řada „příjemných“ vyšetření typu gastroskopie, při které vám zasunou hadici s kamerou až do žaludku a vy se docela slušně dávíte na lůžku. Když máte štěstí, ucítíte, jak vám střihnou kus tkáně. Paráda. Čekání na výsledky bylo nekonečné. Rakovina? Množství vyžraného hemoglobinu by pořádnému nádoru odpovídalo.  Když neumřu, budu moct sportovat?  Postavím se ještě někdy na startovní čáru nějakého závodu?   V hlavě naskakovala jedna otázka za druhou a na žádnou jsem neznala odpověď.

Po týdnu v nevědomosti, kdy mě uklidňovalo a podporovalo několik koloběžkářů, kteří mě, kromě krve neznámého dárce doslova drželi psychicky při životě, přišly výsledky. A uuuuuuf. Ten balvan, který ze mě spadl, musel být slyšet na míle daleko. Silnými antibiotiky se dá bakterie zlikvidovat a já budu zase zdravá! Touto zkušeností jsem si teprve uvědomila, jak život křehký opravdu je. Je ti dobře, směješ se a vzápětí ležíš na zemi a o pár hodin později ti pouštějí žilou… Jako vážně?!

Těším se na běhání jako nikdy předtím! Těším se na koloběžku jako nikdy předtím! Těším se na závody jako nikdy předtím! Pravděpodobně mi to moje sportování s třetinou hemoglobinu nedalo vůbec nic a budu začínat zase pěkně od začátku. Letos to moje závodění na medaile nebude. Ale víte co? Je mi to úplně fuk. Jsem šťastná, že budu moct zase naplno sportovat a že moje nová kampa nebude viset na zdi! Až naberu trochu síly, zase si pěkně trhnu nohou. Mě jen tak nedostanou…

Závěrem tohoto článku bych chtěla zmínit několik jmen: Lada Čiklová, Katarina Mojžíšová, Michal Kulka, Jana Hovorková, Pavel Werner, Lucie Wernerová a Honza. Děkuji za to, že jste byli v nejhorších chvílích mého života se mnou. Když si každý z vás ukrojil kousek mého trápení, byl díl, který jsem musela nést, o něco lehčí.