2.10.2017

Giro d´Italia z pohledu Luboše Macháčka - díl III.

Lubomír Macháček Tipy na výletyGiro d´Italia 2017
Poslední díl povídání o posledním týdnu stého Gira z pohledu Luboše Macháčka...

Den pátý 25.5.

Z Ortisei jsme se přesouvali k Maniagu více na jih přes několik sedel krásnou krajinou Dolomit a já se kochal okolní přírodou( Passo Sella, Passo Fedaia, Civetta atd...). Etapa dnes končila na Piancavallo a vzhledem ke komplikacím s achilovkami jsem musel plánovanou trasu vydatně zkrátit.

Po dojetí do Maniaga jsem naskočil na koloběžku a Kuba vyrazil vpřed shánět oběd po trase na Piancavallo.  Dost dlouhý přejezd autem a strnulá pozice nohou měla za následek, že jsem se po prvním odrazu levou cítil jak John Silver s dřevěnou nohou. Tahám většinu odrazů pravou, levou jen tak stínuju. Nic jiného mi nezbývá. Modlím se, aby se levá noha probrala do začátku stoupání na Piancavallo, které má přijít po cca deseti kilometrech. V nácestném Malnisio si dám rychlý oběd, obligátní těstoviny, a pokračuji. Levá noha se mírně lepší, ale nevím, jestli to není jenom zdání.

Odbočím v Aviano do stoupání na vrchol a zdá se mi, jako když vrazím hlavou do zdi. Nástup je dost razantní a v délce cca 9 km téměř nepolevuje. Během stoupání je s levou nohou čím dál hůř. Kuba vidí, jak trpím a zkracuje odstup zastávek, kde na mne čeká. Řekl bych, že pak stojí za každou novou zatáčkou. V noze pálí, vrtá, řeže a všechno dohromady. Nejhorší je, že se ta bolest vrazí do hlavy a vůlí to již nejde potlačit a ignorovat. Ovlivňuje to i další rozhodování.

Další zatáčka, z které vyjíždím a žádné změkčení stoupání. Deprese vrcholí.  Dojedu k autu na odpočívadle a rezignuju. Seknu nářadím. Ne neseknu, na to mám koloběžky moc rád. Prostě ji odložím. Sednu do auta, vylezu z auta a naložím i koloběžku. Řeknu Kubovi, ať  jede a vydáme se nahoru autem. Projedeme serpentinu a hele, stoupání se rovná. Chvíle klidu mi pomohla srovnat i hlavu a řeknu mu, ať zastaví. Hecnu se, vystoupím z auta, vyndám kolobrndu a znovu jedu. V mírnějším stoupání nemusím tolik propínat levou nohu, trochu jí šetřím a opět víc tahám přes pravou. A..?  Jde to! Téměř bez pauzy už vydržím až nahoru do Piancavallo.

PiancavalloPiancavallo

Moje jízda nebyl sice žádný úprk a hrabě de Peyrac byl proti mně rychlonohá srnka, ale přežil jsem to. Teď už čekalo to jednodušší a hlavně zábavnější. Velká odměna, a to je sjezd do Aviano. Hryzalo mne svědomí, jestli si ji zasloužím, když jsem kousek popojel autem. Tyto pochyby lehce přebije rozechvění z toho, sjezd je dlouhý 15 kilometrů s opravdu velkolepými výhledy do pádské nížiny. Jedu dolů a jsem šťastný jak tornádo na Manhattanu. V Avianu naskočím do auta a jedeme se ubytovat.

Proběhne rychlá procedura osprchovat, ošetřit nohy, večeře.

Rozhodli jsme se dnes večer podpořit hochy z Kick Italy v závěrečném stoupání, protože Piancavallo je na konec dlouhé etapy krutá odměna.

Na kluky jsme narazili po chvilce hledání kousek za Maniago, za řekou měli pauzu mimo silnici a napoprvé jsme je minuli. Bez dresu a koloběžky mne asi někteří hned nepoznali a měli pocit, že z Prahy dorazila nová vlna fandů (asi by radši fanynek). Po svém odpoledním potácení k vrcholu jsem je v duchu litoval. Věděl jsem, co je čeká.

Ještě než jsme dojeli na začátek stoupání k vrcholu, měli jsme extempore s jedním italským inteligentem. Po silnici od Maniago jsme se postupně blížili k odbočce do stoupání.  Při výjezdu z vesnice Glera začala silnice slušně klesat, kluci než se na koloběžkách z kopce rozjeli, udělala se za nimi v členité obci malá kolona z osobáků. Ten první, který je předjel, protože byl v obci, po předjetí nezrychloval. Kolobrndy kluků se ve sjezdu dostávaly do tempa a podle kolony osobáků za slimákem v čele, se začali sunout zprava podle aut vpřed. Já to zaregistroval, najel na střed silnice a pustil varovná světla, aby to pochopili i ti ostatní a udělali jim místo. Alpo jedoucí první z kluků se posunul za druhé auto v koloně, černou audinu (my v koloně jeli čtvrtí). Když chtěl Alpo zprava pokračovat v jízdě podle něj, Ital mu razantně zavřel cestu. Myslel jsem si, že ho jen neviděl. Jenže on to zopakoval znovu těsně před pravotočivou zatáčkou na konci klesání těsně před Alpem, který musel intenzivně přibrzdit. Jinak by skončil v Italově kufru. Na mně to bylo jako muleta na bejka. Za zatáčkou jsem předskočil auto přede mnou, pověsil se za audinu a zmáčkl klakson. A troubil a troubil. Ital měl otevřené okno a moje muzika se mu evidentně líbila. V následující vesnici odbočoval vlevo a otevřeným oknem nám uznale kynul po Topolánkovsku, že jsme jedničky a cosi pokřikoval, asi díky. No já se nedržel zpátky a zahrnul jsem ho obdivnou tirádou se slovy cretino, imbecille atd... Nevím, jestli chtěl pokračovat v bratření, ale zaregistroval, že jsme v autě dva a pod zpětným zrcátkem visí kamera a vyčichl. Píšu o tom jen proto, že v Itálii podobných konfliktů s koly bylo hodně i s tragickými důsledky. Životní postoje i charakter takových lidí je nepochopitelný.

Sedm statečných na koloběžkách jsme se snažili hecováním postrkovat stoupáním a do Piancavallo jsme dnes podruhé dorazili za tmy. Nesvítila už ani pouliční světla a orientace v místě byla dost složitá. Klukům nelze než vyseknout poklonu.  Hoši klobouk dolů!

Den šestý 26.5.

Ráno po snídani jsme nejprve jeli podpořit hochy na začátek trasy. Potkáváme je v Conegliano, oni jedou po značené trase i jednosměrkami a my kroužíme městem, jak to jen jde.

Další místo kde na ně čekáme je Muro Ca del Poggio, zeď se stoupáním 19 %. Uděláme zde pár fotek, natočím video, trochu kluky povzbudíme. Poptáme se jich, kde nechali cepíny, a pokračujeme do Valdobbiadene, domoviny Prosecca. U dvou vinařů koštujeme místní skvosty a koupíme zásoby na horší časy. Pitný režim je důležitý!

Manfred na Mur de PoggioManfred na Mur de Poggio

Z  Valdobbiadene vyjíždíme po trase Gira a já už se chystám na šichtu. V Caupo vystoupím a vydám se směrem na Monte Grappa. Po včerejších peripetiích překvapivě nohy ve stoupání drží, asi pomohlo noční pobíhání po svahu Piancavallo. Stoupání na Monte Grappa je s proměnným sklonem místy až 16 - 17 %. Míst na odpočinek moc není. Výjimkou je velká deprese asi ve dvou třetinách stoupání. Celková délka tohoto kopce je slušných 27 kilometrů.

Na Monte GrappaNa Monte Grappa

Předjíždí mne plno silničářů, Angláni, Belgičani, které potkávám už poněkolikáté tento týden. Míjí mne vždy se slovní podporou respect, perfetto...  Potkávám i pár Čechů. Nejlepší byl jeden z Moravy, který se i ze sjezdu vrátil ke mně a ptal se, jak se to pohání. Koukal na koloběžku dost šokovaně. V duchu mne napadlo, že mu řeknu sirovodíkovými pšouky a na to že mám speciální zapalovač. Podle potřeby u zadku zapálím a na kopci jsem rychleji než motorka. Radši jsem to nevyslovil, možná by se urazil. On mne pro změnu vyděsil tím, kolik mne ještě čeká stoupání. Až při výstupu a na odbočce k vrcholu jsem pochopil, že měl na mysli cestu až na samotný vršek hory. Tam ale oficiální trasa nevedla. Já opět vytáhl sjezdařský stroj a vydal se užívat dloooouhý sjezd do Romano s opětovně parádními výhledy.

Další a poslední stoupání etapy již nestíhám i díky zastávkám ve Valdobbiadene, proto v údolí balím. Jedeme kousek od Asiaga hledat ubytování a jídlo. To zvládneme relativně rychle. Centrum Asiaga je zavřené, na náměstí se koná megapárty a všude plno aut a místních lidí. Vyrazíme proto opět na trasu Gira podpořit kluky. Tentokrát ale nemůžeme do posledního stoupání. Ve Foza  stojí horští myslivci z místního spolku a nechtějí nás pustit dál, stoupání z Valstagna je zavřené. Hlídají ho prototypy spiderman, zavalité tělo, tenké končetiny a odpovídající mozková kapacita, tralalák se štětkou na hlavě, diskuze žádná, průjezd jedině s potvrzením od prezidenta vesmíru nebo předsedy horských myslivců.

Rezignujeme a čekáme na náměstí ve Foza, všude je plno lidí, násosků a řevu. Je pátek, zítra volno a zítra tudy pojede i Giro.

Kluci kolem cca 23.30 dorazí na konec stoupání ve Foza, z Gira už tím mají to nejhorší za sebou. Do Asiaga  se dojíždí v pohodě a poklidu po půlnoci. Jsme rádi, že jsme byli u toho!!

Den sedmý 27.5.

Ráno se jedeme rozloučit s kluky, kteří jsou v kempu kousek od Asiaga. Dnes je čeká poslední jízda za odměnu do Milána, ale předtím 340 km přejezd do Monzy. V devět ráno většina z nich ještě spí, ani se nedivím. Uděláme si fotku s Jardou, Tomášem a Jakubem Kopeckým. Uvědomil jsem si, že skupinové foto se všemi jako trofej vlastně nemám, škoda.

My následně nasadíme k domovu, ale u Trenta chceme otestovat ještě nějaké víno a vinařství. Přes náhodnou zastávku na kraji Trenta dostaneme tip na rodinné vinařství Endrizzi. Dojedeme tam. Kuba se po několika koštech ptá, jestli náhodou taky neubytovávají. No kdyby byl čas... Víno skvělé a k Itálii určitě patří. Nějak mne tam napadlo, že tu je ještě plno věcí k probádání a že asi vyšlu do světa HOAX. Letošní Giro nebylo 100. ročník, ale pouze 99-tý ! !

Kluci z Kickitaly by určitě příští rok jeli znovu!(Pochybuju) Já ale rozhodně ano.