Na startu našeho nejmasovějšího závodu na horských kolech se postavilo jako každoročně asi 3 400 závodníků a asi 5(?) koloběžkářů. Trasa závodu byla prodloužena a start byl v Bedřichově u vodárny. Účastníci rozděleni do 7 vln startovali v pětiminutových intervalech.
Vyrážíme po široké silnici Bedřichovem nahoru, ale jakmile zatočíme do lesa na cestu, tak se to začíná přicpávat a jízda vyžaduje větší vzájemnou toleranci. Tvrdé šotolinové cesty jsou relativně v dobrém stavu, nejhorší ale (pro nás koloběžkáře) je sjezd od jablonecké chaty k přehradě, kde vykukují hodně kameny, takže tady jedu hodně opatrně.
Přes Josefodolskou přehradu už to frčí normálně a před Kristianovem na patnáctém kilometru mě předjíždějí o generace mladší kolegové Majkl (mistr světa) a Honza. Několikakilometrový kopec na Rozmezí se jede pěkně a tady většinou spíš předjíždím.
Slyším za sebou delší dobu sanitku, ale nikoho zraněného zatím nevidím, spíš sem tam opravování píchlého kola. Sjezd k Mariánohorským boudám po panelové cestě jedu opatrně do 60km/h, nehodlám se zrakvit hned na začátku. Od protržené přehrady následuje kratší prudký kopec,kde vedle cesty v lese je asi 20 lidí pořádajících závody ve sběru hub. Kolem mne se motají reportéři z ČT (však v pozdějším TV šotu Záruba podotkl, že ho předjeli i koloběžkáři), tak musím v kopci vždycky nastoupit a pokouším se jich zbavit. Dále se jede stále v mírném kopci na Kasárenskou, kde je občerstvení.
Ke Knajpě začínám cítit lehkou bolest v lýtkách, asi následek absence několikaměsíční jízdy na koloběžce (vyjma lehké projížďky před 3dny), asi to chtělo se párkrát projet. Lehký výjezd nad Knajpu je vzápětí odměněn dlouhými mírnými sjezdy směrem k Hřebínku. Na „Točně“ se odbočuje doleva a panelkou zpět na Kristiánov až kýčovitě nádherně zbarvenou podzimní krajinou na Novou louku, kde doslova „září“ mohutné javory v plné barevné palbě. Ke Hřebínku to odsejpá a na některých bajkerech už je únava znát, přeci jen tady jede hodně hobíků. Vylétneme na Olivetskou horu, ale dolů přes mnoho odvodňovacích rigolů zase jedu docela dost opatrně, protože poslední co si v životě přeju je skončit ve frýdlantské nemocnici jako minule.
Jelen v cíli
Objíždíme přehradu a do táhlého prudšího kopce už nikdo neletí jako na začátku. U Buku mě předjíždí bajker s „Kolokrámským“ dresem se slovy: „Jedu za tebou už 10km a konečně Tě můžu předjet“, já jen podotknu: „Tak to bych s tím měl něco udělat, ne“? Trať z lesa vylétne na silnici a po ní sjíždíme do prostoru cíle stadionu Bedřichov, kolem kterého jen projedeme a hurá po závodní „pětce“ do kopce obkroužit lesem poslední 2km do cíle.
Nakonec to byl pěkný i rychlý závod, udělat průměr těsně pod 20km/h v terénu a skončit lehce za polovinou starovního pole, to se tak často nestává. Kolegové bajkeři nešetřili uznáním, i když nejčastější věta byla: „Už mě předjíždí i koloběžka, to se na to můžu…“ Na tuto trať jsem zvolil neodpruženou koloběžku Kickbike 26/26 z rychlejšími plášti, což byla dobrá volba.
