13.9.2019

Z Českých Budějovic na Norkdapp na koloběžce, díl II., Finsko

Honza Vlášek Expedice
Druhý díl putování Ondry Theinera na koloběžce na Nordkapp. Tentokrát o tom, jaké to bylo ve Finsku...

Kdo nečetl první díl, koukněte tady.

Z Helsinek do Rovaniemi           

Helsinki nás přivítaly krátkou, ale zato intenzivní, dešťovou přeháňkou, takže jsme z trajektu vyráželi do deště. Hned jsme proto zamířili do obchodního centra, kde jsme si koupili pořádné pláštěnky, což jsme si slíbili už v Polsku. Potom jsme se přesunuli na zamluvené Air BnB, což bylo jediné ubytování pod střechou, které jsme za více než měsíc měli. Jeho význam byl čistě praktický, neboť bylo někde potřeba dobít powerbanky a vyprat těch pár kousků oblečení, které jsme posledních dva a půl týdne na sobě točili. Zhruba sedm až osm kilo věcí na měsíc stačí, ale zase to je vykoupené kvalitním smrádkem.

            Další den nás čekalo ještě jedno příjemné, předem domluvené, setkání s Alpem. Alpo je výborný koloběžkář a sympatický chlapík, který jel například ještě spolu s dalšími koloběžkáři z Česka stý ročník Tour de France, nebo Giro d’Italia. Ve skladu koloběžek Kickbike v Helsinkách nám pomohl namontovat na mojí koloběžku zadní blatník, který by se mi v případných deštích na severu mohl hodit a také nám dal doporučení ohledně trasy pro průjezd Finskem.

            Finsko a Norsko obecně pro nás byly země plné pěkných setkávání s místními lidmi. Lidé jsou zde asi otevřenější než v Česku a nebojí se vás na ulici oslovit i přesto, že jste pro ně naprosto cizí. A právě díky této otevřenosti jsme poznali spoustu milých lidí a jednou jsme byli dokonce pozváni do pravé finské sauny, kterou měl jeden Fin u své chaty na břehu jezera.

            Z Helsinek jsme pokračovali na sever přes město Jyväskylä do Oulu, které se nachází na severu Botnického zálivu. Tady se krajina začala pomalu měnit a nekonečné lesy občas vystřídaly močály a rašeliniště, které se směrem na sever objevovaly čím dál častěji. Pomalu jsme se dostávali do Laponska. Krajina je zde drsná a tomu se musí přizpůsobit i lidé, kteří zde žijí. Jako příklad drsného seveřana, kterého jsme na cestě viděli, můžu zmínit chlapíka, který sekal trávu před barákem sekačkou. Pozemek nebyl úplně malý. Navíc tenhle chalpík před sebou netlačil jednu sekačku. On tlačil dvě – každou rukou jednu. A při tom se na nás vesele usmíval. Podle toho jsme usoudili, že lidé zde musí být pořádně zocelení. To, jestli ty velké louky, které se i ve Finsku občas objeví, sekají borci, kteří každý tlačí dvě sekačky, jsme se už nedozvěděli. Ale dost bych tomu i věřil.

            Za Oulu začala první zkouška. Čekalo nás asi 200 kilometrů do města Rovaniemi, které se nachází kousek od severního polárního kruhu, během nichž jsme neměli projíždět žádnými obcemi, kde by šlo nakoupit jídlo a pití. Finsko má totiž, mimochodem, mezi evropskými státy nejmenší hustotu osídlení a ve světě se řadí na 165. místo. I když jsou ale vzdálenosti mezi jednotlivými městy dosti velké, nebylo Finsko taková pustina, jako jsme očekávali. Finové totiž mají skoro všude chaty, a protože bylo zrovna období dovolených, bylo poměrně jednoduché u chaty někoho potkat, díky čemuž jsme nemuseli mockrát používat ani filtr na vodu a vodu na pití jsme si většinou dopouštěli u lidí. Myslím, že jsme nikdy nejeli třeba víc než 60 kilometrů, aniž bychom potkali chatu. 

            Z této části cesty máme také jednu veselou historku. Večer jsme měli projíždět kolem nějakého kempu a tak jsme se shodli, že pokud bude cena za stan rozumně malá, přespíme jednu noc v kempu. Vjeli jsme do kempu s tím, že nejprve obhlédneme situaci, když vtom se k nám od jednoho z karavanů rozešel takový děda. Správce kempu, říkali jsme si. Po chvíli se ukázalo, že děda není správce kempu a že umí jen finsky. Navíc byl strašně upovídaný a bylo mu úplně jedno, že mu nerozumíme. Tak jsme se jen usmívali a kývali hlavou. V jednu chvíli jsme nějak pochopili, že se nás asi ptá odkud a kam jedeme, tak jsme mu na mapě Evropy na našich dresech ukázali, že jedeme na nejsevernější bod Evropy. Za celou dobu jsme mu nerozuměli jediné slovo, ovšem tady najednou takovým významným tajemným hlasem pronesl: “Nooorrrrrdkapp”. No, v kempu jsme nakonec nespali, protože cena za stan byla dost vysoká, ale pak jsme si říkali, že to možná byl nějaký šaman a že tím jeho “Nooorrrrrdkapp” nám zajistil, že na ten sever Evropy snad opravdu dojedeme.

            Následující den jsme chtěli dojet do města Rovaniemi. Opět jsme to ráno projížděli nekonečnými lesy, když najednou vedle silnice stojí značka “pozor letadla” a my se najednou ocitli na ranveji. Silnice se prostě asi na jeden kilometr proměnila v přistávací dráhu a pak zase přešla v normální silnici. Tady na severu, kde jsou obrovské vzdálenosti mezi vesnicemi a v lesích není možné ani nouzově přistát, možná nic ojedinělého.

            Příjezd do Rovaniemi byl okořeněný nezvykle teplým počasím, jemuž jsem doufal, že se aspoň tady na severu vyhneme. Jak nám potvrdili místní, třicetistupňová vedra tu prý opravdu nejsou normální. Tomu ještě pak dodal korunu brácha, kdy se podíval na předpověď počasí a zahlásil, že prý v Maroku bylo poslední čtyři dni asi o stupeň chladněji, než tady na severním polárním kruhu. 

Rovaniemi je asi šedesátitisícové město, které bývá též přezdíváno jako město Santy Klause. A i když je to jedno z mála větších měst, kterými jsme ve Finsku projížděli, překvapilo nás svojí klidnou atmosférou. Dojeli jsme sem na večer, takže jsme už klasicky “na prasáky” dali supermarketovou večeři a potom se ještě vydali hledat kloboučky s moskitiérou proti komárům, protože, jak jsme se dozvěděli, s komáry to tady v Laponsku může být občas hodně krušné. Prý jsou období, kdy je jich tak moc, že když se člověk chce najíst a nemá přes hlavu moskitiéru, nenají se bez toho, aniž by spolknul pár komárů. Kloboučky jsme nesehnali, protože už všude měli zavřeno, tak jsme se rozhodli pokračovat dál a doufat, že to s komáry nebude tak hrozné. Tohle přání se nám nakonec vyplnilo, protože takové teplé počasí komárům asi nesvědčilo. Navíc při jízdě jsme moc nestavili a spali jsme na otevřených prostranstvích, kde profukovalo a komáři se zde nezdržovali. Naštěstí naše tarpy měly dole moskitiéry, takže když jsme se ráno budili a v tarpu měli třeba jen 10 komárů, co někudy prolezli, tak to bylo pořád snesitelné. Jakmile třeba ale člověk zajel do lesa vykonat velkou potřebu, měl hodně silnou motivaci být rychle hotový.

            Z Rovaniemi jsme pokračovali po levém, méně frekventovaném, břehu řeky Ounas. Naše cesta vedla do menšího městečka Sirkka, které se nachází pod kopcem Levi, na němž je lyžařské středisko. Opět nás čekalo asi 170 km bez větších vesnic, nebo obchodu. Cesta nádhernou finskou přírodou nám pěkně utíkala. Navíc jsme už začali čas od času potkávat soby, kteří se zde volně vyskytují.

            Z městečka Sirkka přišel obávaný 60 kilometrů dlouhý úsek po šotolině. Naštěstí byla cesta skvěle uježděná, takže se po ní dobře jelo a ani jsme nepíchli, nebo, nedej bože, prořízli plášť. Toho jsem se bál nejvíc, protože náhradní plášť jsme neměli a tady by to v nejhorším případě znamenalo stopování zpět do Rovaniemi. To se naštěstí nestalo a tak jsme opět dojeli na pěkný asfalt, který začínal ve vesnici Pokka. Teda spíš vesničce. Tahle obec má totiž pouze benzinovou pumpu, bufet a obchůdek pro turisty v jednom baráku a k tomu asi ještě tři baráky navíc, takže o nějaké metropoli se rozhodně mluvit nedá. Vesnička má ale poměrně taktickou polohu a zejména v zimně, kdy se tady jezdí hodně na sněžných skútrech, zde musí každý zastavit, aby dotankoval benzín, protože je vzdálená zhruba v dojezdové vzdálenosti skútrů od ostatních vesnic. V bufetu jsme se potkali s několika milými lidmi. Jedněmi z nich byl rusko-finský pár, který natáčel pro televizi dokument o přežití v drsné laponské přírodě ala Bear Grylls. Zoceleni přírodou sice vypadali, ale i tak jim nešlo do hlavy, jak někdo může jet dobrovolně na koloběžce takovou dálku. Potom jsme zde taky potkali Francouze na kole, který měl též namířeno na Norkdapp. I přesto, že jsme se před tím nikdy neviděli, věděl o nás, protože potkal cyklisty, které jsme potkali my dva dni před tím. Prý o nás říkali, že pořád jenom jíme. Musím přiznat, že to byla pravda, jedli jsme jak kyselina (hlavně tedy já), ale na druhou stranu, i přesto že jsem jel na koloběžce, jsme měli rychlejší tempo než oni, a i než náš francouzský kamarád na kole.  500 kilometrů, které nám na Nordkapp zbývaly, jsme ujeli skoro o den dříve než on, takže asi tak.

            Z vesnice Pokka jsme pokračovali 100 kilometrů do další nejbližší vesnice Inari. Alpo nám v Helsinkách o tomto úseku říkal, že to je jedno z mála míst v Evropě, kde můžeme nasát atmosféru Aljašky. Díky autům, která zde teď v turistické sezoně občas projížděla, jsme se nikdy necítili úplně osamělí, ale je pravda že příroda byla v těchto končinách divoká a nádherná.

            Inari leží na břehu stejnojmenného jezera. Po delší době jsme tu zašli do restaurace, kde jsme si dali burger s uzeným sobím masem a dobili baterky v telefonech. Solarní panel, který jsme vezli s sebou a používali ho téměř celou cestu, tady už nefungoval, protože posledních několik dní začalo být téměř permanentně zataženo.

            Kousek za Inari jsme poprvé viděli ukazatel na Norkapp, což značilo, že cíl je blízko. A protože to už bylo méně kilometrů než Přejezd republiky, začal jsem pomalu věřit tomu, že na ten sever opravdu dojedeme. Teda, ne že bychom tomu na začátku cesty nevěřili, ale musím uznat, že mi znělo celkem vtipně, když se nás pán v obchodě v Trutnově zeptal kam jedeme a já mu odpověděl, že na nejsevernější bod Evropy…