25.9.2019

Z Českých Budějovic na Nordkapp na koloběžce - část III., Norsko

Ondra Theiner Expedice
Poslední díl o putování Ondry Theinera na koloběžce na Nordkapp...

Třicátýprvní den cesty sjíždíme k řece Karášjohka a vjíždíme do Norska. Ve stejnojmenném městě přichází při nakupování obědu v supermarketu šok. Když Finsko bylo drahé, tak Norsko je ukrutně drahé. Na cenovkách jsou více méně sejná čísla jako v Česku, jen norská koruna je zhruba 2,7 Kč, takže například obyčejný chleba tady stojí v přepočtu kolem sta korun českých. Naštěstí kafe v restauraci tu stojí zhruba tolik, jako kafe v centru Prahy, což je dost, ale po měsíci cesty, přičemž z toho poslední dny už poměrně za nízkých teplot, je to přijatelné, a tak si asi na hodinku sedáme do restaurace. Dobíjíme telefony a vedle u stolu si všímáme slečny s chlapíkem, oba v cyklistickém. Před restaurací mají poměrně nalehko naložená kola. Nedá mi to a dám se s nimi do řeči. Zjišťuju, že to jsou Australané žijící ve Francii a teď vyrazili na cestu z Nordkappu do Athén. Zatímco oni jsou teprve na začátku své cesty, nám zbývá méně než 300 kilometrů do cíle. Na jednu stranu jsem za to rád, ale i jim trochu závidím, protože je čeká spoustu dobrodružství, které nám už brzy skončí. Než se rozloučíme, tak si ještě vyměníme informace o cestě. Oni nám řeknou co nás čeká na severu a my jim dáme pár typů na průjezd pobaltskými státy a bivakování mimo skandinávské země. 

            Za Karášjohkou nás čeká pár kilometrů stoupání a pak obrovská rovná planina, kde rostou jen zakrslé břízy a fouká zde šílený proťák. Snažíme se s bráchou nějak střídat na špici, ale mě to ve předu jede o dost pomaleji než bráchovi na kole, a tak se nakonec schovám za něj a pokračujeme tak několik desítek kilometrů touto nehostinnou krajinou. Před námi se jakoby z ničeho nic začínají zvedat hory. Nejsou to ale hory, jako známe třeba z Alp. Tyhle vypadají jinak. Jsou to hory, které jsou typické pro Norsko. Najednou sjíždíme do údolí. Vítr stále fouká proti nám a i když my cyklo měřák ukazuje 5% klesání, musím se odrážet, abych se vůbec pohyboval. Sem tam začínáme potkávat víc cyklistů, kteří jedou také v expedičním stylu. Oproti většině z nich ale jedeme dost nalehko. Máváme na sebe a onim když vidí koloběžku, uznale zvedají palce nahoru.

            První noc v Norsku rozkládáme tarpy v údolí pod horami. Nejvyšší vrcholy zde mají lehce přes tisíc metrů, ale i tak jsou na některých vidět sněhová pole. Začíná tu být chladněji, ale s tím jsme počítali. Přes den na koloběžce potřebuji méně oblečení než brácha na kole, který se v našem cestovním tempu tak nezahřeje, a v noci se schovám do teplého péřového spacáku. Z ježdění v zimě mám ozkoušené, že do dvou stupňů nad nulou mi stačí icebreakerové tričko s dlouhým rukávem a lehká mikina. K tomu jízda s batohem mě taky zahřeje. Zato brácha prožívá občas krušnější chvilky. Rozhodnul se jet se spacákem se kterým jel třeba i do Splitu, ale tady zjišťuje, že deklarovaných 5°C pro komfort už pár let spacák určitě nemá. Pravidelně se tedy na noc obléká do několika vrstev oblečení a na řadu přichází i zlatá záchranářská folie, kterou s sebou pro všechny případy vezeme. Moc šikovná věc, která dokáže zpříjemnit třeba i pauzu na svačinu v chladnějším počasí.

            V Olderfjordu chceme ještě nakoupit jídlo na následujících 100 kilometrů, které nám zbývají do Honningsvagu, což je další a zároveň poslední vesnice před Nordkappem. Bohužel obchod už má zavřeno, ale čekat do dalšího dne se nám nechce. Kupujeme tedy dvě balení předražených, už tak drahých, norských krekrů v obchůdku se suvenýry a shodneme se, že jídlo, které ještě máme nám do Honningsvagu vydrží. Potom zajdeme ještě na kafíčko do přilehlé restaurace. Obsluhuje nás mladý chlapík, který se nás asi po deseti minutách zeptá, odkud že vlastně jsme. Když odpovíme že “ček repablik”, začne se smát a česky vykřikne “no ty vole, že ste to neřekli hned”. A tak jsme poznali Tomáše, který si byl tady na severu přes léto vydělat na cestování po Novém Zélandu. Díky tomu jsme v restauraci ve výsledku zaplatili asi jen třetinu toho, co jsme vypili, a to ještě jen proto, že za rohem měl šéfovou (díky Tome!). Při odchodu z restaurace nás ještě zastavil starší pán, který seděl u stolu za námi. Představil se nám jako Josef a po chvíli konverzace se jsme se dozvěděli, že je z Vídně a že jede na kole taky na Nordkapp a zpět domů se vrací taky na kole. V následujících dnech jsme se s ním ještě několikrát potkali a troufám si říct, že se z nás stali přátelé. Kéž bych měl v jeho věku taky tolik energie.   

       Následující den dojíždíme konečně k Barentsovu moři, které je součástí Severního ledového oceánu. Z města Lakselv se vydáváme po pobřeží a začínáme poznávat norské fjordy. Za silného protivětru se blížíme k Olderfjordu, když kolem nás projíždí bílé auto. Po chvíli se vrací a z něj vystrkuje hlavu paní a ptá se jestli nechceme pomoc, když se mi rozbilo kolo. Tak jí vysvětlíme, že tohle je koloběžka a že takhle na tom jedu normálně.

             Sice už bylo osm večer, ale my jsme chtěli ještě ujet aspoň patnáct kilometrů, abychom najeli stovku. Nakonec se z toho vyklubalo čtyřicet, protože se nám dobře jelo a protože přestal na chvíli foukat vítr, takže jsme toho chtěli řádně využít. Bylo těsně před půlnocí, ale světlo tu ještě bylo takové, že na silnici nemělo smysl nandavat blikačky, protože by stejně nebyly pořádně vidět. Spát jsme šli ten den až lehce po půlnoci a do cíle nám zbývalo osmdesát kilometrů.

            Vstávat ráno se nám další den vůbec nechce a při balení jsme extra pomalí, a tak vyrážíme na cestu kolem poledne. Asi po hodině jízdy dojíždíme Josefa, který má ten den najeto už 60 kilometrů. Chvíli pokračujeme společně a pak do toho s bráchou trochu dupneme a míříme to k tunelu. Samotný Nordkapp je totiž na ostrově, který je s pevninou spojený 6800 metrů dlouhým podmořským tunelem. Tunel jde 212 metrů pod hladinou more, takže nejprve jedete 9% klesáním tři kilometry dolů a potom stejným stoupáním tři kilometry nahoru. Projedeme tunelem a už si to svištíme po ostrově Magerøya. Ještě projedeme jedním čtyřkilometrovým tunelem a jsme v Honningsvagu - poslední obcí před Nordkappem. Nakoupíme si tu jídlo na následující den a vyrážíme na posledních 30 kilometrů cesty. I když se během nich dostaneme nejvíce do nadmořské výšky 360 metrů, připadáme si jako v horách. Krajina tu tak vypadá a navíc tu nejsou žádné stromy. Vidíme obrovská stáda sobů a přes vrcholky okolních kopců se valí mraky. Já jim říkám vlhký vzduch. Brácha teda tvrdí, že ten vzduch je nějak moc vlhký, protože ho slyší dopadat na bundu a vidí ho odkapávat z helmy. K tomu všemu je teplota kolem 6°C. Nějak se to snažíme nevnímat a drtíme poslední kilometry. I když jsou tu stoupání víc než třináct procent, odmítám koloběžku vést a chci si ten cíl prostě vybojovat.

 Po dvou a půl hodinách jízdy od Honningsvagu míjíme ceduli Nordkapp a za ní vidíme turistické centrum. Obejdme ho a za ním se nám zjevuje železný glóbus – charakteristická socha pro toto místo. Je tu sice ještě dost turistů, ale máme štěstí a daří se nám vyfotit se s glóbem bez lidí. Fotku máme pořízenou stylově přesně v 20:00. V nohách máme 3530 kilometrů za 33 dní a jsme šťastní, že jsme to dokázali. Potom jdeme odpočívat do turistického centra (a restaurace v jednom), které je otevřené až do jedné hodiny do rána. Potkáváme tu cyklisty z Francie a Švýcarska a dlouho do noci spolu probíráme zážitky z našich cest. I přesto, že je místo hodně turistické, má svoji atmosféru a lidé, kteří se sem dostali vlastní silou, mají tendence se nějak shlukovat k sobě. Spát jdeme v půl druhé ráno kousek od turistického centra za kamenným valem, kde už stojí pár stanů.

  

Návrat domů 

            Cíle jsme sice dosáhli, ale letadlo nám letí z Alty, což je ještě dalších 250 kilometrů na jih odsud. Víme, že bychom tuto vzdálenost zvládli ujet za dva dny, ale my nikam nespěcháme, protože nám letadlo letí až za pět dní. Ráno si proto ještě projdeme místní informační středisko, uděláme pár fotek glóbu a chystáme se odjet. Na odchodu nás ale zastaví takový sympatický chlapík a představí se nám jako novinář z Belgie, který v posledních dnech připravuje podcast o lidech, kteří dojeli na Nordkapp na zvláštních dopravních prostředcích a že koloběžka kritérium zvláštního dopravního prostředku rozhodně splňuje a jestli mu nedáme rozhovor. Tak se ještě chvilku zdržíme. Vyměňujeme si kontakty, aby nám mohl dát vědět, až podcast vyjde. Zatím nevyšel, ale jsem na to zvědavý. Z Nordkappu tedy neodjíždíme jen jako vítězové, ale ještě jako mediální hvězdy. 

            Cestu do Alty jedeme nakonec tři dni a vyloženě si užíváme, že máme spoustu času a nikam už moc nemusíme spěchat. Sice je pořád pod deset stupňů, ale svítí sluníčko a krutý severní vítr je k nám teď už milosrdný a fouká nám do zad. Cestou se ještě stavujeme za Tomášem v Olderfjordu a líčíme mu zážitky z uplynulých dní.

            V Altě nás čeká už jen poslední úkol, jímž je najít krabice, ve kterých budeme moci přepravovat koloběžku a kolo letadlem. Po pár hodinách se nám daří v jednom obchodě se sportovním vybavením sehnat dvě parádní krabice na kola. Necháme je tam ještě do dalšího dne, ať je nemusíme s sebou tahat po Altě, protože letadlo nám letí až za dva dni. Potom se dojedme podívat na pravěké skalní rytiny, které jsou památkou UNESCO. Ty čtyři kilometry z centra nám najednou připadají jako strašně velká vzdálenost. Následující dva dny se pak nesou ve znamení kavárenských povalečů, ale nám to nevadí, protože odpočinek po víc než měsíci na cestě potřebujeme.

            Den před odletem přespíme v lese, kteý je hned vedle letiště.  Navíc je tu krásný přístřešek s ohništěm, a tak kupujeme buřty a dáváme si k večeři něco jiného než chleba nebo kuskus. Ráno dobalíme kola do krabic a odneseme je na pár set metrů vzdálené letiště. Libujeme si, jaký je to luxus mít “hotel” hned u letiště.

            Cesta letadlem s přestupem v Oslu proběhne hladce. Jen kolo a koloběžka nám nedorazí do Prahy, protože je nestihli v Oslu přeložit. Za dva dny nám je ale do Budějovic přiváží kurýr a náš výlet může být tím pádem úspěšně ukončený. 

Závěrem 

            Bylo to asi největší cestovatelské dobrodružství našeho života. Během 38 dní jsme ujeli 3800 kilometrů, poznali jsme kus světa a zjistili jsme, že Evropa je vlastně malá. Její nejsevernější bod máme totiž hned za barákem, protože se tam dá dojet i na koloběžce. A když se tam dá dojet i na koloběžce, tak to nemůže být tak daleko. Nebo ne?

Co podnikneme příště nevíme, ale námi neprozkoumaných míst a směrů je pořád spousta, takže určitě to nebyla naše poslední cesta. Byli bychom rádi, kdybychom navnadili na podobnou cestu třeba i někoho dalšího. Není to totiž vůbec nic složitého. Když budete dostatečně dlouho opakovat jízdu, jídlo a spánek, sami budete překvapeni, jak daleko se dostanete.           

PS: Víc fotek z cesty je na našem instagramovém účtu, který jsme si pro naší cestu na Nordkapp vytvořili https://www.instagram.com/brobro_trip/ .