11.12.2016

Víkend s ledoběžkami ve Finsku

Elleonor RůznéElleonor
Jak vypadají ledové závody doprovázené množstvím gloggi ve Finsku nám přiblížila Míša. Zima, svíčky, gloggi, víno, saun, zima, svíčky a tak pořád dokola...

Bylo pondělí 5.12.2016 odpoledne a já jsem se dostavila kam jinam než opět do Helsinek. Ihned následováno přesunem do Espoo s koloběžkou zabalenou do dvou odpadkových pytlů, aby řidič nekladl „nepohodlné otázky“. A taky aby Maxe (koloběžku) vůbec do autobusu vzal. Ve městě jsme pak vyřídili vše potřebné, vzali ledoběžky, pár litrů glöggi a několik dalších nezbytností a jelo se na jezero.

Jelikož slunce zapadá už kolem třetí hodiny odpoledne, čekala nás na místě tma. Otravně jsem se asi desetkrát zeptala, zda je led skutečně bezpečný a nepropadnu se, ani když spadnu. Poněkolikáté jsem byla ujištěna, že led má kolem 10 cm, je naprosto bezpečný a celé jezero bylo zkontrolováno. Stačilo tedy vyznačit trasu závodu svíčkami, což se ukázalo jako nemožné kvůli silnému větru.

Na dotaz, zda mi někdo vysvětlí, jak se na takové ledoběžce vlastně jezdí, mi bylo řečeno „Na to přijdeš sama.“ Tak jsem si jednu půjčila a jela se pomaloučku projet. Oproti zkušenostem, které jsem četla, je ledoběžka nesmírně stabilní. Dokonce stabilnější než kickbike a vzhledem ke dvou nožům je snadné nedržet řídítka a jet jenom tak.

ZimaZima

Problém byl, že ta potvora nějak nechtěla zatáčet. Chvíli jsem se nad tím rozčilovala, že zatáčí tak nějak vůbec až se mne ujal Hannu, půjčil mi svoji (parádní stroj) a začal mi vysvětlovat co a jak. Tipy se hodily, byť jsem k nim tak nějak došla sama.

Nakonec jsem tedy ještě před začátkem závodu kroužila po jezeře a zkoušela co a jak. Vyzkoušela jsem si rozsprintování a několikrát při tom položila nohu na led místo na stupátko. Když se tohle stane na koloběžce, člověk se nejspíš vyseká. Na tomhle ne. Pořád ale byl problém se zatáčením a s tím, že vlastně nevím, jak se na tom brzdí.

Zatáčení jsem po chvíli vyřešila vlastním způsobem, o němž mi bylo řečeno, že jsem očividně vymyslela nový způsob zatáčení – smykem. Prostě odlehčit nože, chytit se řídítek a smýknout ledoběžkou požadovaným směrem. Jednou nebo dvakrát jsem se málem vyklopila. Za celou dobu jsem nespadla ani jednou, několikrát jsem byla blízko. Prý se ale tento způsob zatáčení nedá aplikovat na skutečně zmrzlém ledě (během dne byly +4° C a svrchní vrstvička ledu natála a byla měkká).

Jelikož dorazilo asi jenom 10 lidí, závody jako takové se nekonaly. Spíš jenom přátelské utkání. Nakonec se jelo jenom cca 1500 m. Svíčky nebyly, takže já a Miia jsme dělaly svíčky na každém okraji jezera. Musím uznat, že když mne někteří míjeli s těsností na centimetry, led se pode mnou chvěl a na okrajích bylo slyšet ono typické ledové zvonění, trochu jsem byla nervózní.

Tady video z jízdy Markku Levanena:

Pokud se nemýlím, tak první byl Markku Levänen, druhý Alpo Kuusisto a třetí opravdu netuším. Pak jely dámy a děti. Během závodu jsem měla ledoběžku, která tvrdohlavě zatáčela neustále doleva, a když jsem vyměnila nohy, začala se doleva i překlápět. Tak jsem to raději moc nedělala. Na cestě zpátky jsem podcenila silný vítr do zad a jela jsem poněkud rychleji, než jsem chtěla. Na konci jsem musela z ledoběžky vyběhnout, pokud jsem nechtěla skončit někde v lese.

Během druhého kola mne předjela Miia a ve mně se probudila soutěživost. Pokusila jsem se to pořádně rozsprintovat, několikrát si stoupla mimo stupátko a při stání na levé straně jsem se málem vyklopila. Zapomněla jsem, že na tomhle stroji na levé noze prostě stát nemůžu. Ale předjela jsem ji, čímž jsem získala první místo…ze dvou. Žádná velká výhra.

Pak někdo navrhl závod na 10 km, ale ten chtěli jet pouze dva lidé, takže se nekonal. Místo toho se někteří přesunuli k ohni a pití glöggi okořeněným vínem z „Lepaa distillery“. Zbytek začal kroužit po jezeře. Na to jsem opět dostala Hannuovu ledoběžku. Musím uznat, že jen tak stát, mít zvednuté ruce, vítr do zad a zrychlující ledoběžku pod sebou - na to bych si zvykla. Navíc tyhle trasy nemají žádné kopce. To je pro někoho jako já vrchol blaha. Musím uznat, že informace o 100 km trasách po řece a jezerech, když dostatečně mrzne, mne přiměly začít snít a tetelit se blahem.

 

Když jsme dokroužili, tak jsme se postupně všichni přesunuli k ohni. Chybějící vývrtka na láhev s „vínem“ byla vyřešena vskutku klasickým způsobem – zatlačením korku do lahve. Obávám se, že většinu láhve jsem vypila já. Bylo dobré a pomáhalo mi naředit šíleně sladké glöggi. Ne že by to moc pomohlo, ono „víno“ bylo sladké také (černý rybíz a arónie).

Každopádně se chvíli ještě povídalo u ohně a po nějaké době lidé dospěli k závěru, že se budou rozcházet. Pro změnu mi bylo určeno, že tuto noc zůstanu doma u Hannua a Miiy. Tam se přidal ještě Markku. Celou cestu k nim jsme probírali koloběžky. U nich to pak bylo celkem jednoduché. Pánská část se rozhodla, že půjde do sauny. Já jsem pozvání také neodmítla. Akorát dámská část tam strávila jenom chvilku, ani jsem se nestihla pořádně prohřát a bylo mi po tom spíš větší zima než předtím.

Zbytek večera se povídalo. Byla jsem v nevýhodě, protože jaksi neumím finsky. Kvůli tomu jsem jistou část času pouze poslouchala a snažila se chytat alespoň klíčová slova – moc mi to nešlo. Naštěstí jsem občas dostala přibližný překlad. Problém byl v tom, že část osazenstva neoplývala příliš dobrou angličtinou a s určitým úsilím dávali dohromady jednoduché věty. Chvílemi jsem měla pocit, že když budu zkoušet říkat něco finsky, budeme na podobné znalostní úrovni – ale jelikož dám stěží dohromady větu, této myšlenky jsem se vzdala.

Zhruba ve dvě ráno jsme se všichni postupně odebrali ke spánku. A já se konečně po mnoha dnech opravdu dobře vyspala. Holt mám v pokoji v Lepaa ve dne zhruba stejně světla jako v noci, protože mi přímo do okna svítí lampa a závěsy moc nefungují.

Druhý den se ochladilo na nějakých -7 až -10°C. Návrh zněl: „Půjdeme se projít do lesa, jdeš s námi?“ Co jiného bych asi tak mohla dělat? Navíc se ráda podívám, jak to vypadá jinde. Problém byl, že jsem s sebou měla pouze sportovní oblečení, které zrovna moc dobře neizoluje. Nabalila jsem na sebe 4 vrstvy termooblečení a dvoje ponožky a vyrazila s nimi ven. Dokud jsme šli, bylo to docela dobré. Když jsme se zastavili, začala jsem hodně rychle mrznout.

V lese to potom bylo opravdu úžasné. Jelikož všechen sníh minulý den roztál a v noci zmrzl, na balvanech byla asi 1 cm silná vrstva hladkého ledu. Představte si Prachovské skály nebo Adršpach (akorát v žule), trochu ty skály snižte a pokryjte je vrstvou ledu a dostanete přibližný obrázek. Jediná cesta vedla přes ony balvany.

Procházka byla velice pomalá a opatrná. Místy bylo nejbezpečnější skutečně rezignovat, sednout na ledovou krustu a jet dolů. A byla to sranda. Ledovou skluzavku jsem asi ještě nikdy neměla. Svítilo sluníčko a bylo krásně. Na slunci navíc bylo celkem teplo.

Tak asi tak nějak vypadá víkend strávený ve Finsku s lidmi okolo Hannu Vierikka a Alpo Kussista. Prostě jiný svět, ale paráda…