Je zas den před Štědrým dnem a jako každý rok přišel čas na poslední článek v roce.
Uteklo to hrozně rychle, další rok je pryč a obávám se, že podobně uteče i ten další a další a… další. Není čas ztrácet čas, nebo bude pozdě.
„Nějak nám zas po těch třech letech otrnulo,“ prohlásil na konci listopadu mistr Rollo ligy Tomáš Pelc, když mi posílal peníze na letenky na sibiřskou expedici ICE STORM. Pelcík, jak známo, omrzá i při plusových teplotách a zvednutí rukavice hozené evropským šampionem Lvem Kucherovem pro 200km ledoběžkovou bitvu na zamrzlém Bajkale se tak v jeho podání může zdát spíše sebevraždou. Pravdou je ale spíš opak.
Dokud se budeme bavit blbinami tohoto typu, je to totiž znak toho, že ještě žijeme.
Můžeme sedět u telefonů, pouštět si videa a číst si o tom, co bychom chtěli, nebo můžeme vyrazit ven, a zažít něco, na co třeba do konce života nezapomeneme. Může to být ledová vichřice na Bajkale, jarní výlet podél Berounky, padající hvězdy na terase pokoje se síťovanou dečkou, nebo podání ruky s kamarády po závodě.
Koloběžková Rollo liga se od roku 2020 stává oficiálně poslední koloběžkovou soutěží světa. Možná ji v tomto chmurném postavení podrží naši bratři Slováci nově vzniklým pohárem, ale i tak jde o poněkud smutné zjištění. V posledních letech, mezitím co jsme dokola přemýšleli o tom, kdo je a není koloběžkový reprezentant, promýšleli osnovy na školení koloběžkových trenérů první, druhé a šestapadesáté třídy, a vymýšleli kritéria pro kvalifikaci na světová a evropská mistrovství, koloběžkový sport za našimi hranicemi zemřel. Možná je to dobře, neboť jak říká jeden můj holandský kamarád, alespoň se bude moci znovu narodit. A možná že začneme jezdit na zahraniční závody stejně jako za starých časů – ne proto, abychom se vyfotili s medailí na Instagram, ale proto že se chceme vidět s kamarády z ostatních koutů světa, seřezat se na trati a vše pak dořešit ve večerních pivních štafetách.
Na podzim jste mě zvolili za předsedu ČSK a slíbil jsem jedinou věc. Že nebudu dělat z koloběžkového sportu víc, než je. Jedině tak může přežít dalších padesát let. Ten slib hodlám bezezbytku dodržet.
A pokud se i za padesát let budeme bavit blbinami typu závodění na koloběžce, bude to znak toho, že ještě žijeme.
Když jsem před téměř šesti lety naposledy za sebou zaklapl dveře kanceláře a definitivně se vydal na tu opravdovou cestu životem, všichni mě od mého rozhodnutí zrazovali. Pár prvních let jsem jim skoro dal za pravdu. Ale letos na jaře, když jsem se s klukem, který se mezitím naučil chodit, každý den vydával do nekonečně zelených luk a hlubokých lesů u nás na jihu, když jsme chytali žáby, zachraňovali rybičky uvízlé ve stokách a po večerech čekali na štontech, jestli vyjde vysoká, když vzal poprvé do ruky brusku a pomáhal mi vyrobit botník pro jednu malou ťapku, když jsme seděli u ohně a pekli buřty… došlo mi, že to skutečně půjde. Žít tak, jak člověk chce…
K úplné spokojenosti mi chybí jediná věc, kterou jsem zatím nerozlouskl. Proto jsem zasadil do lesa další stromeček s prskavkou. Její světlo mi tak nějak dává naději, že nakonec vše opravdu dopadne tak, jak má.
Jestli třeba nevíte co a jak, zasaďte si svůj vlastní stromeček a choďte se na něj dívat tak dlouho, dokud vše nebude v pořádku. Opravdu to pomáhá.
Vyhlašuji portálové prázdniny a vy mějte krásné Vánoce a v roce 2020 se nezapomeňte bavit blbinami jakéhokoliv typu.
Je to totiž znak toho, že pořád ještě žijeme.
A jako každý rok, úplně na závěr písnička, která mě provázela loňským rokem. Některé písničky jsou jako staří přátelé a ten, kdo mě k ní přivedl, ví, že je pro něj…
