10. etapa – SainGildas des Bois – Saint Malo, 197km
Ve volném dni vstáváme vzhledem k brutálně pozdnímu dojezdu poslední pyrenejské etapy hodně pozdě. Alpo jede s Reném obytňákem, my sklízíme kemp a vyrážíme směr Bretaň až po poledni. Cesta k oblasti okolo Nantes je nekonečná. Měl jsem v plánu ji celou prospat, na což funguje bezvadně Stylnox, jenže asi deset minut poté, kdy jsem si ho vzal, zastavujeme na benzínce a já se v halucinogenním stavu potácím mezi kamiony.
Cesta je navíc tak dlouhá, že nestíháme večeři od Karin, což vyvolá další šílenou reakci v kempu, kde se mezitím objevil nový holandský support, PJ s Ericem. Jdeme spát téměř okamžitě, protože zítra nás čeká 200km do Saint Malo.
Vstáváme do krásného rána a Alpo nám na prvních kilometrech oznamuje, že Holanďáci končí. Karin s přítelem již nechtějí dále snášet všechna ta příkoří, která jsme jim pozdními příjezdy způsobili. Nám je to v podstatě jedno. Volám ségře, která je zrovna ve Francii, jestli nám nechce dělat kuchaře, a je vystaráno. Kolem poledne ovšem Vašek nezvládne diplomatickou situaci a brutálně zjebe Reného, že jeho maminka i s přítelem jsou úplní kreténí a prý ať jdou všichni do prdele. René říká, že radši než by dal Vaškovi pěstí, pojede zase sólíčko a míří napřed. My postupujeme kupředu s vynikající náladou a poměrně snadno. Přidávají se k nám dva lokální koloběžkáři a hlavně Remo Poulidor. Cirka šedesátiletý pán od nás dostal tuto přezdívku, protože jsme se s ním neuměli moc domluvit. Nicméně jel také do Saint Malo, dal si věci k nám do auta a tahal nám větrné roviny. Zastavujeme se s ním na kafíčko, kde se k nám přidává i pan Šmíd z Radiožurnálu a vzniká další pěkné povídání pro rozhlas.
Setkání u kafíčka s p. Šmídem z Radiožurnálu
Konec etapy už trochu chytá za nohy, ale novou krev do nás vlévá Atlantik na obzoru. Dojezd je po hlavní tříde v Saint Malo přímo na promenádě. Nádhera. V cíli vyměňuji s Poulidorem čepici a loučíme se. Jsou chvíle, na které se nezapomíná a tato je jedna z nich. Po cestě do kempu volá René, že se někde ztratil. KlasikaJ V kempu Karin uvaří poslední večeři, nějakou Indonésii. Nicméně je tam již i sestra a Dan Obrda, který střídá Terezku Věchetovou na postu fyzioterapeuta. Hned dostává na starost Michalovo koleno, které dostalo po sérii gumových hadů v Pyrenejích zabrat. Tým je nyní o dost kompaktnější.
Cíl na promenádě v Saint Malo
10. etapa je za námi
11. etapa – Avranches – Mont Saint Michell časovka
Časovka je pro nás v podstatě také jakýmsi dnem volna, ale hned po probuzení po osmé hodině na nás padá únava. Děláme inventuru, co nám po odjezdu Karin zbude a co musíme pořídit. Holky poté jedou shánět plynové bomby, nádobí a vše další potřebné k nasycení našich hladových krků. René je z toho všeho také krapet nalomen a neví, jestli má jet dále. Říkám mu, že sem přijel kvůli dvěma věcem, jedna je pleasure a druhá goal. Pokud pleasure nemá, pak pořád ještě zůstává goal a je potřeba jet dále. Vypadá dost naměkko a říká, že si to nechá projít hlavou.
Start časovky
Mezitím Láďa vyrobil Jardovi speciální boty Nike Blisters Edition 2.0 s prořízlou patou kvůli puchýřům. Koukáme na Jardovy nohy a každý má jinou radu, co s tím. Někdo to chce nechat být, druhý píchnout a Vašek prošít jehlou. Jarda to nakonec nechá žít vlastním životem. Časovka začíná v Avranches na náměstí a je nudná. Kolem trati jsou celá města z obytných vozů, ale všichni jsou zalezlí a obědvají. Cíl je u bran legendárního Mont Saint Michell. Kluci jdou do města, ale já jsem nějak kaput. Svěřuji se do kompletní péče Danovi a jdu spát. Později to padá na všechny a povalujeme se v kempu až do večeře. Jakmile člověk vypadne z celodenního zápřahu, má toho prostě plné zuby. Večer se jdu kouknout na západ slunce a potkávám El Diabla, který jezdí po silnici na lehokole s Eifelovkou nad hlavou. Čeká nás ještě spousta práce.
Bota s dírou na patě kvůli puchýřům moc nepomáhala
12. etapa – Fougeres – Tours, 220km
Kemp opouštíme již po šesté hodině, protože celá oblast se kvůli časovce uzavírá. Jedeme do cca 30km vzdáleného Fougeres, kde na nás na startu etapy čeká paleťák. Je to další z lokálů, který chce jet kus s námi. Navíc se vyznačuje koloběžkou, která má vepředu loukoť 28“ a vzadu cca 4 kolečka z inlajnů. Celé to nápadně připomíná vozítko na palety. Navíc tato podivná koloběžka vydává šílený zvuk a jede dost pomalu z kopce. Nicméně s chlapíkem je sranda. Jede s námi asi půlku etapy a pak otáčí k domovu. Vůbec poprvé je dopoledne zima. Jedeme dlouhé oblečení a neprofukové vesty, zdoláváme asi dva úseky se značkou zákaz cyklistů, které pro koloběžkáře samozřejmě neplatí. Jsou to navíc zajímavé úseky. Vedou jednoznačně do kopce, ale dá se po nich jet bez odrazu, zalehnutí na řídítkách. Prostě zase podvod.
Paleťák
Jinak není o čem vyprávět. Etapa vede nekonečnými rovinami se špatným asfaltem. Je to šílená nuda. Podvečer překračujeme Loáru, zbývá již jen Séna v Paříži. Kemp je přímo na břehu řeky. Ségra uvařila kotel jahod se šlehačkou. Z menu jdou obavy, že se posereme, ale nakonec se tak nestane. Nejsme žádní posránci.
První setkání s Pepou Zimovčákem
13.etapa – Tours – Saint Amand Montord, 173km
Další tranzitní etapa začíná opět chladem, ale končí tropickými vedry. Hned v první třetině překonáváme metu 2000km, ale je nám krapet ouvej. Únava se hlásí o slovo. Centrální Francie je ovšem i tak velmi zajímavá. Lány polí všude okolo a probíhající sklizeň zajišťují přítomnost obrovských trucků s obilím, které nás sfoukávají ze silnice. Mezi lány polí jsou městečka jako z divokého západu. Právě v této oblasti jsem se rozhodl být farmářem.
Klasika střední Francie
2000km padlo
Oběd probíhá s velkolepým menu na polní cestě u silnice. Po něm usínáme asi na patnáct minut. René jí za osm lidí. Dohání deficit z pyrenejského průjmu a váží o osm kilo méně než na Korsice. Jarda se snaží léčit nevyléčitelné puchýře. Ostatní jsou v rámci mezí v pořádku. Etapu si zpestřujeme kafíčkem a zmrzlinou v pistolnickém městečku Issoudun a zvedá se nám zase nálada. V cíli na nás čeká luxusní kemp, kompletní srovnání od Dana a pohoda se západem slunce. Zítra jsou na řadě zase kopce. Přes Centrální masiv jsme jeli naposledy před týdnem cestou do Albi. Nyní si to zopakujeme o něco severněji směrem k Lyonu.
Takto vypadal kemp večer, když byl zrovna čas...
Cetrální masiv na cestě do Lyonu
14.etapa – Saint Pourcain sur Souile - Lyon, 191km
Pět prémií čtvrté kategorie a dvě trojky, to je moc pěkný účet etapy s cílem v Lyonu. Scénář je hodně podobný etapám posledním. Nejdříve chladno a po obědě šílené spalující vedro. Na padesátém kilometru snídáme u rozvodí dvou řek, který doprovází patník s nápisem v této zemi se zakazuje žebrání. Hned za zatáčkou je Milan Jelínek, Vašek Jun, Pepa Kvita a Zdenda Černý, kteří s námi chtějí jet Ventoux, ale neodolali a řídili celou noc, aby se rozjeli v houpavé etapě do Lyonu.
Do cíle v Lyonu zbývá kousek
To později na svém blogu okomentoval Vašek Jun takto: „Těžko popsat emoce, které nás přepadají ve chvíli, kdy vidíme 6 blížících se žlutých dresů jedoucích ve vláčku. Všichni prožíváme radost s každou zdolanou etapou, o které se dočítáme na blogu Kick France, nebo na Facebooku. Kluky známe osobně z jiných příležitostí, ale přesto nám naskakuje husí kůže, jako když spatříte legendy, které jste dosud znali jen z obrázkových časopisů. Tady jsou. Opravdoví, skuteční. Skutečné legendy.“ Navíc nás v té samé chvíli dojíždí Pepa Zimovčák a jde tedy o jedno velké české setkání ve Francii.
14. etapa za námi, Alpy čekají
Jelen nás opouští hned za chvilku a jede etapu jako časovku. V té době ho ještě moc neznáme a obáváme se smrti onoho vetchého starce. Teprve později poznáváme, že Milan je vlastně nesmrtelný.
Nepočítaje Jardovy puchýře, je zdravotní stav mančaftu na to, že již cestujeme dva týdny, vynikající. To však pouze do doby než vystoupáme na Cóte du Pylon. Vcelku lehký kopec, ve kterém ale Vašek dostává asi půl hodiny. Po příjezdu na vrchol se s bolestí v obličeji hroutí do péče Danovi. Brutálně mu otekl kotník a nemůže na něj našlapovat. Pro povzbuzení dostáváme od Vaška Juna přívěšek na krk s vyrytým logem Tour de France, který mnozí z nás nosí dodnes. Venca na tom není úplně dobře a obává se zítřka. Jenže etapa ještě není u konce. Naštěstí do Lyonu je to už převážně z kopce. Za přítomnosti dalšího lokálního kamaráda Christopha zdoláváme nástrahy lyonských silnic a dvě městská stoupání. Dojezd do cíle podél řeky je opět hodně euforický. Christophe zajistil noc v tělocvičně v Givors a navařil kotel těstovin. Je tam ovšem šílené vedro, a tak většina mančaftu spí na balkonech. Loučíme se s Danem Obrdou, který brzy ráno jede na letiště. Od zítra ho nahradí Fidlas, Pája Ducháčková a novinář Tomáš Poláček. Čeká nás totiž nejdelší etapa s cílem na legendárním Mont Ventoux. Show není u konce … dost dobře možná ještě ani nezačala.
