THE WALL byla ukončena, ale článků a soutěžících v rukávu mám požehnaně. Jedeme tedy po dvou, abychom to do 14.11. stihli. Dnes příběh dvou děvčat, která se vydala pilíři napospas.
Šárka Štorková – 2:07,00
Jednoho dne Pavel říká: „Pojedu Jelenův pilíř.“ „Co to je?“ „To je….“ „Hm, hm, hm, tak já pojedu taky.“ „Cože?“ „No co? Mám se víc hýbat, Kapra jsem ujela, tak třeba je už zase na čase tu kondici vylepšit. Neboj, tělo mi řekne. Kdyžtak to jen vyjdu.“
První termín nevyšel, neb jsem to organizačně nezvládla s prací. Tak jel Pavel sám.
Druhý možný termín se naskytl 3 dny po vycházce s kamarádkou na Ještěd (24km). Druhý den po příchodu z Ještědu mě bolí safra nohy a další den ještě víc….no tě pic.
%img
Ráno před odjezdem do Maršova naštěstí Ještěd odezněl. Tak jedem. Pavel skvěle odřídí cestu a prý si to s koloběžkou vyjde ještě jednou a do batohu mi vezme nahoru záchrannou svačinu a pití. Bezva.
Před startem si ještě protáhnu tělo na karimatce, která se stala před dvěma lety každodenní společnicí mé páteře a prohřeju tělo cestou k ceduli Horní Maršov.
Ťuk, zapínám Stravu a jedu. Pavel mě předjíždí autem a míří k bližšímu parkovišti k Peci.
Hurá, už jsem zase na koloběžce, jede se krásně. Proč tu jezdí ale tolik aut? Rychle do Pece, pak bude klid a lepší vzduch. Super, za 37 minut jsem v Peci. Proč mám ale na tachometru přes 29 stupňů? Zrovna dnes, když já raději jezdím ve vlahém deštíčku. A přede mnou od infocentra prosluněné stoupání, uf. Tak nasadím chůzi, no. Hele, támhle nahoře už je stín. Do stínu se doplazím ve stavu…snídaně chce asi ven. Klídek, to se stává i ve vyšších kruzích. Dál pokračuji od stínu ke stínu, přiznávám, většinou chůzí. A nechápu proč ten čas tak letí a proč jedenáctý kilometr trvá tak dlouho. Měří mi to vůbec? Neskutečný, zase skoro jedu. Už to nejde. Přestávám zdravit sestupující výletníky.
Míjím Richtrovy Boudy, vydýchávám, vydýchávám a za pár metrů zas a zas a zas. Až se zjeví střecha Výrovky. Štrůdl lidí až do nedohledna. Ó, jak jsem si libovala nad pravidly závodu, že si mohu funět a zkoušet své tělo o samotě? A ejhle… Václavák.
Hele, je tu i Pavel. „Kde je ta kaple?“ „Ještě není vidět, ještě 1,5km. Nechceš sušenku?“ „Brr, ani vidět. Jeď napřed.“ Plazím se dál. Proč nejdu rychleji? Nohy by šly, ale plíce křičí, že chtějí vyměnit. Nejdelší 1,5km v životě.
Rozcestník! Jsem tady. To je vzdoušek a ten rozhled, jedinečná nádhera. Jako bych tu byla v životě poprvé.
Příští rok by se mi líbilo, a snad se podaří, uctít oběti hor rychlejší jízdochůzí. Díky kluci.
Jana Hovorková - 1:54:04
Tuhle šílenost jsem vůbec neměla v plánu absolvovat. V srpnu jsme trávili dokonce rodinou dovolenou kousek od startovní pozice – to už se vkradla myšlenka to teda zkusit. Ale nevešla se koloběžka. A jet na půjčené nepřipadalo v úvahu. Tím jsem to vzala za vyřešené, že jako tohle fakt néé.
Jenže to by se nesměly dvě kámošky sejít v Jeseníkách nad rumem. A najednou už byl ve zprávě termín 12.9. a že prej jedem. No tak teda asi fakt jedem. Ještě pořeším dilema – protože ve stejný termín je i dlouhý závod Z Ráje do Pekla a zpět. Peklo promine, za rok určitě pojedu. Letos to vyhrála tahle Jelenova šílenost.
Ráno vyrážíme směr Krkonoše a v Horním Maršově jsme byly zhruba v poledne. Odolaly jsme lákání cyklopelotonu s policejním doprovodem – jeli z kopce, hmmm..... a po přípravě koloběžek a povinné fotce na startu vyrazily směr Pec a ještě výš.. Od začátku bylo jasné, že naspeedovaná Marťa pojede jako ďas a já se doplazím někde za ní. Tak nějak to taky dopadlo.
Do Pece do jelo docela dobře, i když s mírným protivětrem. Na výjezdu z Pece se kopec začíná zvedat a koloběžka přestává jet. Nastává doba tlačení a pěšího pohybu. To je až na kratší jetelné úseky už po zbytek cesty. Střídání nohou spočívá v systému tlačení chvilku zleva, chvilku zprava.
K Richtrovým boudám je cesta relativně bez lidí, kolem chaty směrem k Výrovce to pak začíná houstnout. Asi jsem vypadala bídně, páníček jednoho psíka, co se chtěl družit, okřiknul slovy „Nech paní, vypadá, že toho má dost“. Mno, to moc optimisticky nezní ????.
Ale jdu vesele dál. Celou cestu mě tahá levý stehnní sval, ale naštěstí vydrží až nahoru bez křeče. Někde v půli cesty mezi boudama slupnu půl přesnídávky a hned se jde líp.
Od Výrovky k cíli bylo dost lidí, takže se žádná rychlost vyvinout nedala, né že bych to zkoušela, byla jsem ráda, že jdu. Stihla jsem se kochat, a asi protože nejsem rychlík, ale spíš vytrvalec, nepostihla mě ani chuť laktátu, jak píší borci přede mnou, samozřejmě s mnohem lepším časem.
Ale s časem pod 2 hodiny kochací pěšojízdy jsem naprosto spokojená, očekávala jsem hodinky tři na pokraji smrti.
Cesta zpátky byla neméně dobrodružná – po skvělém obědě v Peci (penzion Vysoká stráž), ve sjezdu k Maršovu předjíždíme několikakilometrovou stojící kolonu aut a na jejím konci (začátku) projíždíme místem těžké nehody 3 aut za asistence záchranných složek – moc příjemné to tedy nebylo. Pak se za odměnu ocitneme v Horním Maršově na akci Otevřená ulice – plno lidí, co spolu mluví, baví se, druží. Dáme si skvělou kávičku a „buchétku“ u jednoho z mnoha stánků s milým stánkařem. A pak už jen naložit koloběžky a plné dojmů hurá zpět do reality. Krásně strávený den to byl.
Průběžná výsledková listina | ||
Jméno | Datum | Čas 1 |
Karel Cvalín | 23.07.2020 | 1:11,47 |
Miloš Dvořák | 22.05.2020 | 1:14,27 |
Martin Brož | 21.08.2020 | 1:16,09 |
Michal Veselský | 12.10.2019 | 1:16,34 |
Tomáš Pelc | 29.07.2020 | 1:19,38 |
Adam Balcar | 29.05.2020 | 1:19,57 |
Pavel Štork | 07.09.2020 | 1:27,48 |
Honza Bouda | 09.07.2020 | 1:30,00 |
Pavla Trojancová | 21.08.2020 | 1:30,18 |
Martina Grébíková | 12.09.2020 | 1:31,53 |
Milan Jelínek | 08.09.2019 | 1:32,37 |
Petra Šimůnková | 26.06.2020 | 1:48,34 |
Zdeněk Kocián | 26.06.2020 | 1:50,39 |
Jana Hovorková | 12.09.2020 | 1:54,04 |
Tomáš Hájek | 28.08.2020 | 1:57,24 |
Blanka Hájková | 28.08.2020 | 2:00,23 |
Honza Hromádko | 07.09.2020 | 2:05,49 |
Šárka Štorková | 2:07,00 | |
Jiří Pilný | 12.10.2019 | 2:14,00 |