THE WALL jede dál a pojede až do konce září, jak ostatně pravidla hovoří.
Všichni zúčastnění se automaticky kvalifikují do listopadového kriteria s hromadným startem a oslavou na Výrovce. Zda k jeho zdolání budou třeba mačky a cepín předpoví jistě současný vedoucí muž soutěže Miloš Dvořák.
Zdeněk Kocián (1:50,39) a Petra Šimůnková (1:48,34)
Když se minulý rok rozjela nová virtuální soutěž s výjezdem na nějaký kopec, tak jsem nečekal, že i my budeme této blázniviny jednou součástí. Po prvních bláznech, co kopec vyjeli a já četl jejich reporty, jsem se začal prát s myšlenkou to zkusit na vlastní kůži. Jak šel čas, počasí se kazilo a práce bylo až nad hlavu, nezbylo nic jiného, než odložit myšlenku na jaro.
Pak najednou vyšly dva nové články, další krásné čtení a nové fotky. Myšlenka výjezdu se po zimním spánku opět probudila...
11. 6. 2020 v 21:32 mi cinkne telefon... a ejhle, kdopak mi to píše…
Po chvilce přemlouvání a pod palbou pádných argumentů proč jet, souhlasím se slovy ... "Ty vole, já tě zabiju" mojí parťačce z přejezdu republiky a kamarádce Petře "Zrzce" Šimůnkové. Den D je naplánovaný na 26. 6. 2020
Když se zmiňovaný den blížil a probíhaly plánovací debaty, začínalo mi být úzko z rychle se měnících předpovědí počasí. Upřímně, ani v ten den jsme s Petrou nevěděli, zdali do Horního Maršova vůbec pojedeme. Riskli jsme to, vydali se na cestu a při příjezdu na start vše nakonec vypadalo ideálně . Sluníčko svítilo, mraky a slibovaný déšť nikde, dokonce i vítr se někde zapomněl. Proběhly poslední úpravy, dofouknutí kol na maximum, pořízení povinných fotek na startu a mohli jsme vyrazit na cestu do neznáma...
U parkoviště jsme zaregistrovali restauraci “Na Kopečku”, Petra známá svými gastrovýlety hned hlásila: "Tady prý dobře vaří, na Instáči to vypadá luxusně. Tady si pak dáme za odměnu kynutý, borůvkový knedlík" … To ještě nevěděla, že tyto slova budu používat při cestě k vrcholu jako motivační povzbuzování.
Přišel start, razíme si cestu klidným tempem směr Pec pod Sněžkou, 10 km mírného stoupání nám přišlo jako kdybychom do kopce vůbec nejeli, chvilkami jsem si pohrával s myšlenkou, zda-li jedeme správně, ale odbočka v Peci a následné stoupání nás utvrdilo, že jsme na správné cestě .
A teď upřímně, z Pece až na Kapličku (kousek od Luční boudy), každý ujetý nebo ušlý metr cesty dokázal bolet. Za každou zatáčkou se objevil vždy další a ještě prudší kopec. I když poslední kilometry utíkaly velice pomalu, pořád nás k vrcholu hnala vidina cíle (a samozřejmě borůvkových knedlíků). Cestou jsme potkali pár lidí, kteří nás zdravili a s úsměvem nám přáli šťastnou cestu, asi věděli proč.
Najednou se před námi zjevila Výrovka, poslední zatáčka a pak vysněný cíl. Jelikož počasí nám přálo, vítr na vrcholu nefoukal a sluníčko krásně hřálo, mohli jsme si plni endorfinů vychutnat neskutečný výhled na okolní krajinu. Po chvilce focení, kochání se okolních panoramat vyrážíme zpět směr Horní Maršov za vysněným knedlíkem. V dáli zuřící bouřka nás minula, ale mokré cesty nám cestu dolů pěkně zkomplikovaly. Dokonce nám ji zkomplikovaly tak, že jsme místy ani nemohli jet. Bohužel chlad a dlouhé klesání mělo i své následky, nejen že jsme přijeli úplně promrzlí, ale kousek před koncem cesty se Petře smeklo přední kolo a zblízka poznala místní asfal . Naštěstí ale vše skončilo jen lehkou odřeninou na zadku.
Po zasloužené odměně v podobě pečeného bůčku a smaženého sýrů (zmiňovaný knedlík nakonec prohrál) jsme se vydali domů plni emocí z krásného výletu, perfektní výzvy a nových zážitků.
Tímto bych chtěl poděkovat Milanu Jelínkovi, že tento bláznivý nápad vymyslel. Jirkovi, Michalovi, Miloši a Adamovi, že nám ukázali svými výkony cestu a motivovali nás. Velký dík a respekt patří Petře, která byla první ženou tohoto závodu, nebála se do toho jít a přinutila mě jet... Přeci jen, jsme COCONi, ne?
