THE WALL - Pája Trojancová

The Wall 2019/2020 se pomalu chýlí ke konci. Do konce září lze zkoušet štěstí na pilíři a 14.11. pak na oslavě přeživších v závodě s hromadným startem. Do čela ženského pořadí jde Pája Trojancová.

Pája Trojancová - 1:30,18

Že se na Jelenův pilíř na kapličku pojedeme taky podívat, bylo jasné hned od první chvíle. Jenom ten termín se stále posouval. Až bude hezky, až nebude nahoře sníh, až mi tam nebude zima (hodně těžká podmínka), až..., až.... Nakonec jsme došli až k úplně poslednímu volnému termínu před koncem, kterým se shodou okolností ukázal být už pátek 21.8. Krásný slunečný den, příjemných 33 °C ve stínu, co víc si přát.

Před pátou ráno dobalujeme poslední věci a vyrážíme do Krkonoš. Máme nastudované příběhy všech dosavadních účastníků, takže jsme psychicky výborně připraveni a počítáme s tou mučírnou, která nás tam v kopci čeká. V ženské kategorii to absolvovala prozatím jenom naše Peťa, nemám teda problém si zapamatovat ten jediný čas a jen tak pro případ se kouknu taky na čas Jelena, ale ten mi zatím nepřipadá pro mě moc reálný.

Na startu v Maršově stavíme na parkovišti a hned z kraje dělám taktickou chybu, když pod vlivem předpovědi počasí beru z auta oba bidony. Až přijedu nahoru s tím prázdným půlitrem... hned po pár stovkách metrů toho lituju a uvažuju, jak se té extra zátěže elegantně zbavit, ale to už je pozdě. Stoupáme hodně mírným kopečkem do Pece, nezahřáté motory se vytáčí do nepříjemných otáček (nojo, příště už se před startem aspoň trochu rozehřejeme) a při pohledu na hodinky mi v hlavě vyskakuje otázka, co to tady sakra blbnu tou dvacítkou? Se chci zabít hned po startu? A protože motivace možnými budoucími výkony skvělých vrchařek, které mají pořád dost času nastoupit do téhle bláznoviny po mně, v tuhle chvíli vůbec nefunguje, zvolňuju trochu tempo a okamžitě se začíná jet líp.

Pocity v Peci, odkud se průměrný sklon stoupání šplhá k 11%, ale stejně nejsou nic moc, ten předstartovní kuřecí majonézový toust s vajíčkama měl přijít minimálně o hodinu dřív. No nic, zahryznu tyčinku a vrhám se na to.

Dávám si za cíl tlačit tak rychle, jak to půjde, a jet všude, kde to půjde. Stabilně funím do kopce jako lokomotiva, takže nakonec nezvládnu vypít ani ten půllitr, nohy o sobě dávají čím dál víc vědět, no pořád se ještě držím a některé úseky vyjíždím. Dvacetiprocentní zeď před Výrovkou už byla popsána tolikrát, že mě vůbec nerozhází, sklápím hlavu, zapírám ruce do řídítek a vyvíjím nejrychlejší možnou turbo chůzi (4 km/h).

Co mě ale překvapuje hodně je průběžný čas u Výrovky, který začíná vypadat, že by Jelenových 1:32,37 přece jen nemuselo odolat. V záplavě adrenalinu začínám vyjíždět i dříve tlačené sklony, dokonce i kousek běžím a naplno si užívám to tolikrát popisované laktátové peklíčko. Prolítnu okolo kapličky (do segmentu Pec to Kaplicka se prostě musím zapsat a ten končí až někde za památníkem) do první zatáčky k Luční boudě a tam zastavuju stopky. 1:30:18!! Je to tam. Zdolala jsem THE WALL. Odškrtávám si splněný vrchařský cíl a sjíždíme na Luční boudu doplnit síly.

Jen škoda, že tu nemají nálepky, Bejkovi by určitě sekla. Tak třeba zase příště. :)