THE WALL - Karel Krchňák a Martin Šuba

Po delší době pokračujeme borci, kteří vyrazili na jelenův pilíř. Ještě pár jich v rukávu máme.

Karel Krchňák – 1:45,13

Jelenův pilíř jsem nechtěl nechat nepokořen. 

A jaké byly mé pocity? 

No, do Pece pěkné pozvolné stoupání, tak akorát na rozdejchání. Pak ale začíná těch obývaných 7 km pekla. 

To si prostě musí člověk zkusit každý sám, aby věděl o čem to je. Ale pozor, vymejšlel to Jelen. Prostě takovej pochoďák. No a dojmy si povíme u piva. 

Martin Šuba - 02:17:31

Na prodloužený zářiový víkend jsem měl původně úplně jiný plán, chceš-li toho nahoře rozesmát, svěř se mu se svými úmysly. Jedno bylo jasné, v neděli 27.9. v 15 h musím stát v Praze na Palackého náměstí a podpořit demonstraci.

Zjišťuji tedy předpověď počasí, jediné mé kritérium bylo, pokud možno, vyhnout se dešti, největší pravděpodobnost podle ČHMU bylo tentýž den v dopoledních hodinách, takže v sobotu upravuji auto na obytný vůz, nakládám koloběžku a v osm večer, z toho nejhoršího města v republice Orlová (nesdílím tento výsledek ankety, i když jsme poslední místo obhájili), vyrážím směr Horní Maršov. Přijíždím něco po půlnoci, parkuji a ukládám se k spánku na parkovišti, víceméně na startu, dobrou noc.

Vzbudím se ráno bez budíku, takže dobře vyspinkaný do růžova, bez kávy nefunguji, takže vařím ranní dávku kofeinu, dvojitou do půllitru, ke kafíčku zakousnu nějakou energtyčku a před třičtvrtě na osm vyrážím nahoru.

Je celkem brzy, jinak frekventovaná silnice je vlastně celá jen pro mne, hlavou se mi honí, ostatně jako vždy, spousta myšlenek. Hlavně nepřepal začátek, ale kdy jindy než v mírném stoupání můžu nahnat nějakou tu vteřinku, před včerejším usnutím jsem četl článek prozatímního vítěze pilíře, něco ve stylu, že do Pece za 24 minut, tak si říkám, pokud tam budu za dvojnásobek, budu spokojený, byl jsem, takže v Peci za 48min.

Odbočka vpravo, odbočka vlevo a už se asfaltík začíná mírně zvedat, pojď Marťo to dáš, dávám ještě asi celých pět či šest set metrů a finito, jdu rychlou chůzí ze začátku jsem stíhal 6 km/h, ale opravdu jen ze začátku. Má předsevzetí na rychle si dávané, neklesnu pod 5, 4, 3, 2km/h padají jako zralé hrušky, ale to poslední jsem tedy splnil, ne nezastavím se, až nahoře. U Richtrových bud si říkám, stojí ti to za to? Otoč se. NE, stojí mi to za to! A taky, že stálo.

 Plazím se stále nahoru, ten kopec snad nemá konce, říkám si zlatá naše Lysenka, letos jsem ji zdolal až na druhý pokus. S přibývající výškou se značně ochlazuje, mlha jak u rybníčku Brčálničku, rostliny pokryté zmrazky, občas předjedu nějaké turisty, místy jsem s vypětím posledních sil taky jel, najednou se cesta srovná a z mlhy se vynoří kýžený rozcestník, jsem v cíli, dokázal jsem svou obezitu vytáhnout na vrchol, nejvyšší možné místo v ČR po asfaltu, další meta pokořená v čase 02:17:31.

Teď ještě StelvioPass, to nemyslím vážně, i když o tom sním. Není to tak dlouho co slovo kopec, bylo pro mě slovo sprosté, kdysi jsem dokonce prohlásil, že na Lysé hoře budu jedině tehdy, až tam bude lanovka. Asi zbytečně dlouhé psaní, asi ve mně ještě doznívají emoce. Určitě jsem tam nahoře nebyl naposledy, až omládnu o dvacet kilo, vrátím se, možná se vrátím ještě dřív. Horám a koloběhu zdar, nudě a lenošení zmar.