THE WALL 2020 - poslední reporty a jak to bude s finále?

Konečné vyhlášení soutěže THE WALL mělo proběhnout spolu se závodem s hromadným startem v listopadu, čemuž zamezil COVID. 

Protože s ubytováním je to zatím stále všelijaké a v létě o víkendu by byl kriťas na Výrovku smrt v provozu do Pece, rozhodl organizační výbor závodu a přesunutí konečné akce znovu na listopad 2021. Přesný termín dáme dohromady v září.

Pokud jsme zapomněli na nějaký report, určitě dejte vědět. Nicméně tyto dva by měly být poslední.

Míra Oros hlásí: Jelenův pilíř za pět minut dvanáct zdolán

Na rovinu, fakt nejsem vrchař. Hory mám rád, to ano, ale i na rodinných túrách spíš uzavírám startovní pole, než abych ho vedl. No, alespoň mám své blízké na očích.

Jelenův pilíř... S Milanem „Jelenem“ Jelínkem jsem se seznámil v únoru na Sibiři na expedici Ice Storm – ultramaratonu na ledoběžkách po zamrzlém Bajkalu. Tento svérázný nestárnoucí hipík mi hned padl do oka a něco mi napovídalo, že je dobré poslouchat, co říká. Jelen to ale asi vytušil a zařadil si mě do skupiny kontaktů, které průběžně masíruje zprávami a telefonáty o (podle jeho měřítek) zajímavých výzvách. A po mém prázdninovém přejezdu republiky a několika kopečcích vyjetých v Krušných horách a Českém Středohoří se kadence Jelenových zpráv ještě zvýšila. S blížícím se koncem ročního limitu na absolvování trati začala být Jelenova masáž až nepříjemná.

11. 8. Jelen: Posílám článek o dalším, co to vyjel.
Já: Bez odpovědi

8. 9. Jelen: Další nahoře. Posílám report. Rádi tě uvidíme.
Já: Strašně mě sereš.
Jelen: Hurá... 15. 11. to pojedeš na hromadném závodě a aspoň budeš vědět, kde přidat.

20. 9. Jelen: Nazdárek, kopec stále čeká... Je tam krásně. (plus připojená romantická fotografie Jelena stoupajícího v krásném počasí vzhůru asfaltkou)
Já: Bez odpovědi

25. 9. Jelen: Míro, v neděli ráno jedeme z Horního Maršova na Kapličku, prý bude pršet a nahoře možná sníh, tak by to mohl být zážitek...
Já: Trávím víkend s rodinou. Zkusím se urvat v úterý nebo ve středu.
Jelen: A nemůžeš jít ráno s košem a vrátit se navečer?

26. 9. Jelen: Středa je na počasí nejlepší
Já: Vím o tom.
Jelen: vysmátý uplakaný smajlík

29. 9. večer – Já: Hádej, kde jsem?
Jelen: Řekl bych, jestli to není odvážné trvrzení, že v penzionu v Horním Maršově a čekáš na rozbřesk...
Já: Bingo! Kolik je nejhorší čas?
Jelen: 2,20 nebo tak nějak.
Já: Dám pár piv a ono to půjde.

Tolik výtah z komunikace s Jelenem.

A pojďme tedy k výkonu samotnému. Do Maršova jsem přijel v úterý 29. 9. večera a ubytoval se za pár stovek v příjemném penzionu Honzík. Domácí rodinná atmosféra mi sedla, stejně jako čtyři pivka z pivovaru Řeporyje, který pan majitel penzionu v devadesátých letech založil a vlastnil. Předstartovní horečku provázenou drobnými zažívacími potížemi jsem uspokojivě vyléčil dvěma becherovkami vypitými na zdraví pana prezidenta, ať se mu ta tlapka dobře hojí.

Středa 30. 9. – den D. Ráno drobně pršelo, a tak jsem nikam moc nespěchal. Lehká snídaně, drobné poladění techniky, příprava sportovního oděvu. Přestože jsem dělal mrtvého brouka, v deset mě z penzionu vykopli. Měl jsem vymyšleno, že auto si dovezu do Pece a na start si dojedu už v plné polní. Po příjezdu do Pece ale stále pršelo. V klimbání v autě jsem ale také moc dobrý. Chvilku po poledni mrholení ustalo. Nedá se nic dělat, jde se na to. Sjezd do Maršova, krátká rozcvička na startu a jedu!

Prvních devět kilometrů je fakt na pohodu. Přesto jsem se rozhodl mírné stoupání do Pece nepřepálit, hlavně proto, aby mě případná únava nesváděla k zabalení závodu u auta zaparkovaného v zatáčce u infocentra. A opravdu jsem to nepřepálil, do Pece přijíždím svěží a s úsměvem. I hustá mračna se na chvíli protrhávají a slunce, ač cudně, mě laská svými paprsky. Zbývá už jen maličkost, dostat mých devadesát kilo o nějakých 750 metrů výš.

Ještě jsem zde nenapsal, že mám opravdu líné tělo i hlavu. Vím, že pro extrémní výkony je třeba přesvědčit tělo i hlavu, aby se donutily překonat bolest, nedostatek kyslíku a donutit srdce tepat i maximálními hodnotami. Já se ale mám rád, a tak po celou zbývající dobu průstupu Jelenovým pilířem myslím hlavně na to, abych se nestal dalším v řadě těch, kterým je zasvěcena kaplička v cíli trasy. Rovinatější úseky (pokud se o něčem takovém dá na této trase vůbec mluvit) se snažím jet, pár propagačních odrazů přidávám i v momentech, kdy míjím nějaké jiné turisty. Tato propagace koloběhu se mi ale nevyplácí a většinou po ní musím na pár vteřin úplně zastavit. Většinu trasy tak jdu a koloběžku používám jako kompenzační pomůcku. Mezi námi, hůlky by byly lepší. Ne nadarmo se tady tomu říká Čertovy schody. Oči zaplavené potem občas kouknou na Garmina a hele, už míň než 4 km, pak si užívám krátký sjezd a dokonce chvíli jedu! A zase jdu... Už jen 2,5 km. Je mi jasné, že tajný cíl, dát to do dvou hodin, neklapne. Těsně pod rozcestím u Výrovky doháním a předstihuji turistu, kterého mám poslední kilák před sebou. Tu máš! To jsem ti to nandal! Točím doprava, chvíli jedu, pak chvíli jdu a pak přichází vytoužené zploštění kopce, zploštění jak vystřižené z toho nejvlhčího snu plukovníka Prymuly. Vrchol kopce je v mracích, dohlednost tak dvacet metrů, jemně prší, teplota 4 °C, fouká sedmička. GPSka mi tvrdí, že už jsem v cíli, ale k cílové ceduli musím popojet ještě nějakých dvě stě metrů.

A najednou je tam! Cedule, ze které mám fakt radost. Jelenův pilíř dobyt. Trochu se mi točí hlava, brýle mám zamlžené a jak zastavím, dává se do mě zima. Rychle fotím povinné fotky, užívám si výhledu, který není, ale mě to nevadí, Krkonoše mám naštěstí hodně dobře nakoukané z padáku. Oblékám větrovku, kterou jsem si naštěstí vezl s sebou v kapse cyklobundy a vyrážím dolů. V Peci jsem za chvilku, ruce od usilovného brzdění dost bolí. Převlékám se do suchého, hážu kolobku do auta v rychle někam na čaj.

U čaje je čas analyzovat. Zdolat Jelenův pilíř byl rozhodně dobrý nápad. Čas 2:12:56 není nic moc, ale se zkušenostmi, které po prvním průstupu mám, si věřím, že i při mé současné kondici by to pod dvě hodiny šlo. Chce to podstatně zrychlit dole a trochu víc se kousnout nahoře. A možná netahat tolik zbytečného podkožního tuku, ale to je jiná kapitola. Můj obdiv patří všem, kteří do toho šli, klobouk obzvlášť smekám před těmi, co to dávají o několik desítek minut rychleji. Jsem moc rád, že jsem do toho šel a že můžu s hrdostí říct: „Zdolal jsem Jelenův pilíř!“

Moc se těším na hromadný listopadový závod, kde jistě dáme dohromady údernou skupinku, která zaútočí na čas dvě hodiny. A ještě úderněji za to pak vezmeme na after party na vrcholu. Mimochodem, ta party by mohla být docela dobrá příležitost pro premiéru filmu z toho únorového Bajkalu, co říkáte?

 os, 1. 10. 2020 9:40

Tomáš Král - 2- pokus, 1:33,44

Když jsem si na podzim loňského roku přečetl na Koloběžkovém portálu článek od Milana Jelínka o jeho výzvě pro koloběžkářskou komunitu s názvem THE WALL, prohlásil jsem doma na gauči, že na takovou šílenost nejsem dost velkej „MAGOR“.

Několikrát jsem se k článku vrátil a ani líbivá forma Milanova popisu tohoto kopce mě nepřiměla si takovouto „Jelenovinu“ vyzkoušet. S přibývajícími reporty o laktátovém peklíčku, infarktové tepovce a nezapomenutelnosti zážitku ze zdolání tohoto kopce na koloběžce, jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že zkusit si to na vlastní kůži by nemuselo být zas tak špatný. Vyměnil jsem si pár zpráv s Kobříma holkama, které právě Jelenovu výzvu absolvovaly a bylo rozhodnuto. Já to taky pojedu.

Doma pln nadšení oznamuji ženě změnu mého názoru. Její reakce byla jen mávnutí rukou s očima v sloup doprovázené slovy „neříkal jsi, že nejsi takový magor, abys to jel? Trochu se pousměju a říkám, že asi jo.

V neděli 13.9. nakládám koloběžku a všechno oblečení do auta s plánem to zítra zkusit. V pondělí ihned po skončení pracovní porady si nahlašuji půl dne dovolené a vyrážím autem směr Horní Maršov. Po příjezdu ke startu se mě na chvíli zhostí předstartovní nervozita spojená s vyšším příjmem magnézia, která si žádá okamžité řešení v podobě několika rychlých kroků pod svah mimo parkoviště. Po řádném odlehčení (přeci jen to má být do kopce) vyrážím s očekáváním pozitivního zážitku na trať. Sluníčko pere, sklon mírný a cesta pod koly koloběžky báječně ubývá. Po cca 9ti kilometrech odbočuji v Peci k infocentru. Po mírném začátku se cítím akorát zahřátý, ale po pár set metrech nad infocentrem začínám vařit. Tepovka letí vzhůru do červeného a nedaří se mi ji srazit. Původní naivní plán, tlačit jen ty nejšílenější šprajcáky, rychle mizí. V duchu si říkám, jestli tohle mám vůbec zapotřebí. U Rychterovek mám tepovku blížící se k hranici infarktu a ani pauza na tom mnoho nemění. Dopuju své zničené tělo vším, co si s sebou vezu a jedu dál. No vlastně o jízdě už nemůže být řeč. Zapřený o řidítka tlačím svůj stroj po Čertových schodech a doufám, že má Jelen pořádnou škytavku. Konečně jsem to dotlačil k Výrovce, odkud už má být cíl prakticky na dohled. Pořizuji foto a frčím dál, jenže po chvilce zase tlačím jako debil. K památníku dojíždím úplně vyřízenej s pocitem splněné kvalifikace a s myšlenkou, že hromadný závod asi vynechám. S časem 1h 47 minut a 10 vteřin jsem relativně spokojen. Za odměnu si dávám na Luční jednoho Paroháče a vracím se zpět. U kapličky potkávám páreček lidiček, kteří měli pro tento den úplně stejně blbej nápad a dojeli ho zrealizovat až z Hodkovic.

Po příjezdu domů a doplnění energie vyprávím ve velké euforii z výkonu vše své ženě. To ještě chudák netuší, že se z toho stává téma číslo jedna tohoto týdne. Ve čtvrtek večer opět balím a nakládám vše do auta na druhý pokus a vidinou lepšího času. Pátek 18.9. je scénář podobný jako v pondělí. V 10h to balím v práci a vyrážím ke startu. Předstartovní nervozita se nedostavila, a tak se chystám odstartovat. Jelikož fouká docela studený vítr, volím dres s dlouhým rukávem a vyrážím. Taktika pro druhý pokus je jasná. Až do Pece to napálit co to jde a za infocentrem za žádnou cenu nezastavit. Jede se mi oproti prvnímu pokusu podezřele dobře. Na začátku strmějšího stoupání jsem přistižen vysmátým Jelenem ve sjezdu, jak tlačím. Cítil jsem se děsně provinile a to mě nakoplo a heclo prostě jet. Poctivě mohu prohlásit, že jsem ani na vteřinu nezastavil a dokonce jsem se snažil i překonat výzvu Honzy Hromádka o třech a třech odrazech.

Na vrchol jsem to tentokrát zvládl za 1h 33minut a 44 vteřin a s pocitem dobře vykonané práce vyrazil k domovu. Teď už se těším na listopadový závod s hromadným startem. Kopec už mám natrénovaný a nyní je čas připravit na tuto akci i játra :-)

Konečná výsledková listina THE WALL 2019 / 2020